Konzervativci v pevné náruči Okamurově?

Je nesmírně zajímavé si přečíst, jak se konzervativci chtějí sami vidět, ale je také nezbytné se k tomu vyjádřit. Politické hranice nekolíkují realitu přirozeného života. Vždy jde o společenský konstrukt, který je čistě účelový.

Pan Podracký ve svém blogu o  probouzení se konzervativní Evropy  blouzní o nikdy neexistujícím a nerealizovatelném sociocentrickém konzervativci. Ale k tomu se postupně dostaneme.

Konzervativci ztratili kredit již po 1. Vatikánském koncilu (1870), kdy se velice pozdě vymezila dosud panující katolická církev vůči problémům, jejichž reformovatelnost více než nazrála. Definitivně přišli o veškeré zbytky kreditu a myšlenkové přijatelnosti v okamžiku, kdy dopustili rozpoutání zcela zbytečné 1. světové války. Podracký píše, že konzervativci ztratili převahu až v 60. letech dvacátého století. Dále pak identifikuje jedinou opoziční „myšlenkovou sílu“, jakési radikály (rozuměj zakuklené protoneomarxisty), tedy stoupence Frankfurtské školy. Jenomže to neodpovídá realitě. Již ve dvacátých letech vznikly základní studie a spolky strukturalistického myšlení, které nesedělo ani na levé či pravé názorové židli, ale zkoumalo svět jako souhrn přirozených problémů, jejichž podstata je věcně definovaná a vyžaduje často velmi různorodé metody zkoumání i řešení. Tento strukturalismus není totožný s marxismem v žádném ohledu, naopak se marxismus proti „buržoaznímu“ strukturalismu „vědecky“ vždy vymezoval. Jistě lze přiznat fakt, že druhá strukturalistická vlna v 60 letech se zčásti sbližovala a částečně koketovala a sympatizovala s myšlenkami Frankfurtské školy. Jenomže zde se rozchází právě mírně „neomarxistický“ Sartrův existencialismus a poststrukturální myšlení psychoanalytiků, matematiků a dalších vědců, biology nevyjímaje. Prostě tato vědecky věcná filosoficko – politická škola posléze vyústila v pestré postmoderní hnutí. Hlavním výdobytkem postmoderny byl a stále je požadavek „věcně strukturované – vědecké“ diskuse (diskurz), která by měla vést k dobrovolným rozumným reformám. Nejsme na vědecké disputaci, ale pro orientaci nějaká jména uvedu: Arendtová, Fink, Jonas, Merleau-Ponty, Barbaras a další. K těmto moralizujícím konzervativcům se vnitřně řadím i já.

Pan Podracký ve svém článku pak vykresluje jakousi instinktivní hranici mezi konzervativci a zbytkem světa. Mám zásadní nedůvěru v takové politické perokresby. Lidé jsou rozděleni nejčastěji mnohem složitěji i uvnitř původně souhlasící skupiny. Pokud položím do éteru otázku: Může být podle vývodů Podrackého nebo Okamury transsesxuál konzervativcem? Mohu se jistě dočkat pikantních odpovědí, ale díky exkluzivní vylučovací metodě nepřijatelných egocentriků nemůže být představitel esence egopohledu na sebe být součástí sociocentrické většinové společnosti. K tomu přece míří i nadále všechna ta odsuzující prohlášení vůči egocentrikům světa, že tito jednotlivci nemohou tvořit sociocentrickou společnost. Na to mají monopol jiní, ti, kteří projdou posudkovou komisí nějaké politické vymývací školy.

Celí kompletní lidé jsme všichni. Tohoto konzervativního názoru se nadále držím já a radikalismu lžikonzervativců, kteří chtějí konat politickou pevnou a nerozbornou družbu s národovci, se budu i v budoucnu vyhýbat. Hranice mezi samotnými konzervativci ukazují, že politické hranice kreslené utilitárními mysliteli, nefilosofy, mají instrumentální nahodilý charakter. Pokud se jim momentálně hodí to či ono spojenectví, tak jej v zájmu moci navážou. Napříč konzervativci najdete názorovou různost ve smyslu očkování, samotné existence covidu, tržního ochranářství apod. Velmi to připomíná nepochopitelné spojenectví Německa a SSSR na začátku 2. světové války. Tzv. političtí konzervativci se zdaleka nevymanili z toho, co sám na začátku svého článku starým konzervativcům Podracký vyčítá. Monopol na posuzování druhých, na definic jejich normality apod. Lze to jistě nazývat i nadávkovitými jmény, což právě nechci.

Vidím fungování tržního prostředí spíše v jeho konkurenční čistotě, jejíž vymezení bývá někdy složité a problematické, někdy i politicky nedosažitelné. Rozhodně netkví v žádné národovecké ochraně, kterou někdo nazývá až oikofobií. Tržní mechanismus mi přijde přirozeně nadnárodní. Také v této souvislosti není pravda, že ten zlovolně relativizující multikulturní liberalismus nic nevytvořil. V tichém spojenectví s globalistním průmyslem vytvořil a vytváří instituce nadnárodního charakteru, které přes částečné lokální problémy udržely od poslední světové války celosvětový mír. To není málo. Výrazem tohoto mutliglobálního prostředí je třeba právě probíhající olympiáda v Tokiu. Na této platformě se projevují a diskutují věcné světové problémy. Například zdali sportovkyně s ženskými pohlavními orgány, na pohled žena, má závodit s ženami, které mají nižší ženskou – nemužskou hladinu hormonů. Obecné nadnárodní instituce mají mnohem větší naději na udržení světové rovnováhy a míru než silové národní bloky, které zvolna chtějí dospět k „osudové“ válce civilizací.

Nehledě k tomu, jak nazývají konzervativce pseudokonzervativci Podrackého neodborného ražení, nehledě k tomu, jak se vykresluje negativní a neexistující ultra egocentrismus např LGBTQ+ osob a komunit, hnutí MeToo, BLM apod. jsou tato liberalizující aktivistická hnutí stále ještě mírovým výbuchem odporu proti staré konzervativní nereformované politice. Vztahy s ženami mohly být již desítky let úspěšně reformovány, kdyby tomu nebránili „konzervativní“ patriarchové usazení ve vedení kdečeho. Vztahy v americké rasistické společnosti se mohly reformovat skutečně, a ne na oko. Vychovanost musí mít své pevné místo ve společnosti, protože jedině vychovaný jedinec je schopen naslouchat protistraně a hledat společné údajně tolik kýžené „sociocentrické“ konsensuální řešení. Ačkoliv se mi výstřelky těchto výbuchů rovněž leckdy nepozdávají, co je trocha toho ústrku nějakých mačo tyranů oproti staletému ujařmení žen? Drtivá většina normálních mužů se totiž žádného udání žen obávat nemusí.

Žádná ze stran politického světonázoru nemá a nesmí mít nějaký revolučně konečný monopol na definitivní vedení společnosti. Právě proto je postmoderna okopávána, protože nebaží po moci, ale po logickém a spravedlivém vyjednání reforem. Kdežto „moderní“ konzervativci mluví nyní o probouzející se konzervativní revoluci. Něco takového není z logiky podstaty věci vůbec možné. Je to jen umělý pragmatický momentální konstrukt k zdůvodnění uchopení moci. Tuto rétoriku již používali mnozí a ani dnes proti ní nejsou bezradní a myšlenkově pasivní občané vybaveni. Proti tomu nelze očkovat. Každý si musí položit morálně závazné otázky sám a podle srdce a rozumu jednat. Věc od věci. Pokaždé s novým vyjednáním spravedlivých vstupních podmínek.