V dnešní politice se utkávají občanské a korporativní systémy náhledu na politiku. Občanské pojetí ve větší míře stojí na straně míru. Korporativní pohled výkonově ziskové části společnosti ve výsledku nezodpovědně mír podkopává.
Bohužel i mírovou politiku je třeba podporovat a tedy nějak financovat, aby mohla mediálně vzdorovat anonymizující tendenci neodpovědných ziskuchtivců. Nejnebezpečnější je tzv. sdružený kapitál, který ve fondech shromažďuje investiční peníze, které chce zhodnotit za každou cenu. Takové peníze ztrácejí národnost, ztrácejí ovšem i občanskou povahu, která si uvědomuje ohrožování životního prostředí nebo míru.
Nejde mi o boj proti kapitálu, ale jde mi o udržení občanské kontroly nad korporativním anonymním tlakem na drancování zdrojů a rozdmýchávání válečných konfliktů. Za všemi konflikty, které ohrožují mnohé země a nakonec vedou i k „nelegální“ migraci, stojí zcela určité kapitálové skupiny, které ovšem bývají mediálně neusledovatelné.
České odstoupení od Globálního paktu o mIgraci pod patronátem OSN jsou takovým troubením do války. Nikdo z vládních úředníků a hlasatelů totální obrany před migrací není schopen ani ochoten specifikovat právně, co je a není legální migrace. Nakonec v národoveckém a zjednodušeném pohledu se hovoří jen o nelegálním překročení státní hranice. To je ovšem zcela chybná interpretace problému a jasný atak tzv. ženevských dohod.
Představme si, že nějakému Syřanovi vybombardovali dům, ze kterého narychlo utekl a nechal tam své doklady. Poté se bez dokladů a bez možnosti nějakého vízového řešení vydal na cestu za zachováním života. Překročí ilegálně hranici sousedního státu. Je to nelegální migrant? Podle zjednodušených vizí mnohých laiků samozřejmě ano. Jenomže právě tzv. ženevské dohody stanovují status uprchlictví. Uprchlík zachránil holý život svůj a v lepším případě i své rodiny. Jeho ilegální překročení hranic by mělo být z humanitárních důvodů chápáno jako legální. Zde ovšem přichází národovecká imitace sobeckého národně lidového, až bolševického, vidění světa. Většina národa si přeje totální ochranu před migrací. Je to nereálný požadavek. Migrace bude i přes tyto postoje pokračovat, protože má své iracionální a zločinné důvody, které jsou ovšem daleko a nejsou v programu našich řešení problémů světa. Řešíme svoje problémy.
Logickým vyústěním této politiky je tedy plíživé zneužívání neobolševických metod k zatlačování občanské společnosti založené na vědeckých faktech a etice humanitních věd. K témto způsobům patří omezování veřejného sektoru. Drastické zmenšování státu, který pak není schopen udržet svoji občanskou povahu. Problémem ovšem je, že občanská společnost se skládá nanejvýš z lépe placených zaměstnanců, osob v závislé činnosti, a středních až malých podnikatelů, kteří nejsou schopni, ale často ani ochotni, podporovat finančně veřejný sektor a občanskou společnost.
Mezi mnohými negativními výsledky podobného vývoje vzpomeňme kocourkovské rušení škol a školek a jejich opětovné zavádění, když se ukázalo, že se jejich likvidace přehnala. Agresivní kampaň proti neziskovému sektoru, hlava nehlava. Neziskový sektor rovněž není schopen obrany, neboť žije z darovaného kapitálu. Kdo tedy může mít zájem na financování odpovědné a mírové politiky? Pár humanitních intelektuálů posedávajících a kritizujících po kavárnách. Málokterý sluníčkář má tu schopnost stát se současně globálním miliardářem jako Soros. Paradoxně se jediným spojencem občanské společnosti a míru stávají globální korporace. Jejich reklamní kampaně jsou často založeny na humanitárním gestu a jejich snaha o co nejobčanštější a nejpřátelsštější obraz, vede de fakto k obchodní podpoře míru. Pro globální společnosti jsou i nepřizpůsobiví klienty nad nimiž se neohrnuje nos.
Původně byl globální kapitalismus v kritickém hledáčku občanských intelektuálů usilujících o liberálně otevřenou společnost. Nyní se situace proměňuje, protože globalizující kapitál je jedinou možnou záchrannou kartou humanitní občanské a liberální společnosti. Vyvinul jsem se tedy v podpůrce pozitivního globalismu, směřujícímu k humanitní a mírové vizi světa. To neznamená automaticky bianco podporu každému globalismu. I zde musíme být opatrní a kriticky podezřívaví. Zbrojní průmysl například jistě lze považovat za globální a nejnebezpečnější pro stabilitu míru.
Vrtá mi hlavou poslední Babišovo drobně kritické vyjádření k ohromující hodnotě celosvětové částky vydávané na zbrojení. Náš miliardářský neobolševik možná uvažuje občas odpovědně i o míru. Na druhé straně svým postojem k odmítání jakékoli migrace takové postoje neguje. Na nejasnosti jeho postojů je nyní postavena jeho fascinující role v politice. Teprve při nějakých zjevně rozhodujících krocích se jeho aureola může rozplynout a já tuším, že tato doba již není daleko. Na druhou stranu nesouhlasím s metodami investigativního ataku prostřednictvím dehonestace Babišovy rodiny. Nicméně chucpe metody používal při vzniku svého kapitálu sám úspěšný miliardář Babiš a nyní se mu to vrací. Nicméně já bych tak daleko nebyl ochoten zajít. To je každého osobní volba. Tato poslední kauza můj názor na problém Babiš nijak neposunula. Na druhou stranu by se mi líbil pád vlády, pokud by vláda následující přehodnotila náš odstup od Globálního paktu. Obávám se však, že žádná taková následná vláda se moc nerýsuje. Spíše naopak. Po Babišovi bude zřetelně hůře.
