Opravdu je to zásadní otázka pro demokratickou veřejnost. Dejme tomu, že opět nebudeme tolerantní a začneme násilím začleňovat osoby kolísající kolem genderových pólů. Nehrajme si potom na demokracii a toleranci.
V článku K čemu ta genderová vyváženost? autorka líčí idylu mužsko-ženské polarity. Proti tomu vůbec nic nelze namítnout. Problémem je její otázka v názvu článku. Kde je problém, když autorka nemá problém? Problémem je rovněž poslední odstavec zmíněného článku. Autorka v něm vyzývá „Ženy, buďte ženami a vy muži, chovejte se jako chlapi.“
K základní otázce. Genderová vyváženost zde není proto, aby umožnila šířit okrajové genderové postoje. Je zde na ochranu těchto vrozených dispozic, které nejsou vzájemně pochopitelné. Heterosexuálovi chybí zkušenost, kterou se svým tělem mají homosexuální, transsexuální a také váhající osoby. Nevím však o tom, že by kdy homosexuální osoby vyzývaly: buďte lesbou, buďte homosexuálem. Nebylo by to demokratické a tolerantní. Odporovalo by to samotné podstatě situace menšiny ve společnosti.
Jestliže ovšem heterosexuální osoba dává svým článkem najevo, že většinové genderové zaměření je to jediné správné, znamená to, že něco podle ní není ve společnosti v pořádku. Byť se v diskuzi několikrát dušuje, „ať si každý žije, jak chce“, nelze jí to věřit. Její potřeba vznášet otázku po genderové vyváženosti přímo odporuje toleranci a demokracii, s níž se snaží současně operovat.
Jak si tuto zmatenost vysvětlit? Autorka zřejmě nevěří ve vrozenost genderových dispozic. Genetickou danost těchto dispozic však známe již desítky let. Vedle toho zajisté neignorujeme fakta, že v prostředí prostituce může jít i o záležitost z vnějšku získanou. Z toho často vzniká i u heterosexuála dojem, že v případě styku s homosexuálem dojede k „nákaze“. Normální člověk se takové možnosti obává podobně jako drogové závislosti po jednom jointu. Tato většinová heterosexuální nejistota je podle mne zdrojem latentního volání po diskriminaci tedy „genderové nevyváženosti“. Neheterosexuální dispozice člověka není nakažlivá. Výskyt této dispozice je v čase ve společnosti konstantní. Dojem, že dříve toho bylo méně, vyplývá z faktu, že se v diskriminačním prostředí většina této menšiny bála ke svému cítění přiznat. A to byste vy, „osvícení heterosexuálové“ opět chtěli?
Pokud věříte, že cítit svoji sexuální orientaci lze nařídit nebo nějakým článkem vysvětlit, jde jen o nedostatek vzdělání v této oblasti. Takovým přiměřeně laickým čtením o problematice by mohla být třeba kniha O mužské identitě, Elisabeth Badinterová, Paseka 2005. Pokud voláte po genderové nevyváženosti ze zištných důvodů, být lépe vnímán populisticky naladěnou většinou, pak se současně nedušujte, jak jste tolerantní. Netolerancí je již vznesení této otázky, tedy proč vylučovat z normality společnosti nějakou fyzickou dispozici. Vždycky je to první krok k totalitní společnosti, i kdyby tak člověk činil v dobré víře ve vlastní nevědomost.
Za obecnou diskriminační náladou jsou konkrétní příběhy trpících osob. Články zpochybňují a manipulující povědomí genderového problému neprospívají rovněž trpícímu heterosexuálnímu okolí osob s jinou sexuální dispozicí. K tomu je ta genderová vyváženost. Aby žádná odlišná fyzická dispozice nevedla k nedůstojnému životu ve strachu ze společenské reakce.
