Inflace konzervativní estetiky

Nedávno se mi do čtení vpletl spisek Rogera Scrutona Krása. Konzervativec zabrousil do estetiky a hnedle to není ke čtení. Diletantské postoje, žádný objev, ale konzervativec se zkrátka ke všemu vyjádřit musí.

Scruton se konzervativně vlastně vrací k Platónsko – Kantovské verzi estetické mimésis, tedy nápodobě přirozeně krásné přírody. Na tomto přístupu se ukazují všechny neduhy konzervativního myšlení. ->  Roger Scruton - Krása

Předně diletantství se zde ukazuje v neschopnosti říci cokoli nového o sobě zadané oblasti výzkumu. Konzervativní přístup je ve svém jádru pasivní. Soudobé uvažování o estetice opustilo obecné nicneříkající floskule o platných pravidel krásy a snaží se vysvětlit a interpretovat různé postoje a kontexty, které ve společnosti lze indikovat. Scruton ovšem ví, kde krása je a kde není. Snobsky se pohoršuje nad uměleckými gesty, z nichž nepáchne zahnívající konzervace „prosté kontemplativní krásy“. Zasmrádlý odlesk platonismu šmrncnutý pokřiveným kantovským imperativem.

Konzervatismus se svou vypjatou neempatií zůstává i v ohledech krásy zahleděn do sebe, do svých neimaginativních idejí, které se dokola opakují. Hlavně nic nového, nejistého, co by vylučovalo diciplinaci a kontrolu včerejšího panství. Takový konzervativní realismus, jenž není daleko od realismu socialistického. Umění tkví v napětí mezi ustáleným a překvapivým. U konzervativců ovšem nikoliv, krása musí být uměřená „exkluzivně dokonalým konzervativním idejím“.

Není to svobodné ani demokratické. Je to opakování omylu o nejvyšším „konzervativním“ stadiu lidstva. Typologie a obecnost ověřených a opevněných „hodnot“ válcuje reflexi zbytku společnosti, neboť se opět, (pokolikáté už?), domnívá, že pokrývá fundovaně všechnu lidskou touhu po kráse.

Bohužel toto „fundované“ diletantství se odráží v celém konzervativním duchu. V každém jednání je odmítnutí argumentace, jinakosti a rozmanitosti. Odpor k diskusi a férovému poměření stanovisek nás politicky dovede k radikálnímu populismu, kde se budeme zřejmě za velikou cenu opět bránit extrémně exkluzivnímu neofašismu či ruku v ruce blouznícímu komunismu. Právě hloupost nás přibližuje totalitě. Vyprázdněnost a zjednodušování má zakrýt nedostatek představivosti a talentu.

Ztráta schopnosti ale i prosté ochoty k argumentaci je nejhorším vkladem světové revoluce konzervatismu. Zatvrzelé popírání faktů, vykládání volebních výsledků jako podvodu, přináší odvetu ve formě, která se konzervativcům jednoduše vrátí. Sice nás například balamutí ideou štíhlého státu, ale ve skutečnosti je za tím jen snaha podfinancováním podvrátit funkčnost státu a vyvolat záchrannou potřebu z vnějšku dodaných služeb. Co nedokáže stát, dodají kamarádské či klientelistické firmičky.

Kdyby skutečně chtěli konzervativní myslitelé svět zlepšit, pak by nemohli omílat ideje založené na protiempatickém panství získaného. Zásluhy jsou prostě ošemetná věc, a z nich vyplývající důsledky jsou někdy až paradoxní. Když u nás třeba chceme zásluhově spravedlivé důchody, pak si nemůžeme odmyslet, kdo dělal za totáče kariéru a jak. Proč by za to měl mít nějaký zásluhový důchod? Zásluhoví důchodci z doby po roce 1990 mají ještě do důchodu daleko. Co se zde tedy chce konzervovat? Výsluhy normalizačního posluhování a devadesátkové zisky při zhasnutém právním systému.

Mám velkou obavu, že se nakonec nějaký Okamurovec, radikální populista, ujme vlády nápravy. To budeme teprve vzpomínat na politiky, kteří měli vůbec nějaké mantinely a skrupule.