Cestou do archivu bezpečnostních složek, kde jsem pro klienta jel zjišťovat, kdo sledoval jeho matku a proč, jsem náhodou jel tramvají číslo 17 s duhovými vlaječkami. A nic se mi nestalo. Dokonce jsem měl mírně slavnostní pocit.
V archivu jsem se pak připojil na internet a při čekání na archiválie jsem si přečetl dramatický článek blogera Hewita o duhové tramvaji. Vlaječky na tramvaji mne zaujaly už na dálku a zdálo se mi mile neuvěřitelné, jaká citlivá, nenásilná připomínka svobody a hrdosti LGBTQ+ se koná ve srovnání s opovrhovaným průvodem, který se letos rozhodli organizátoři Prague Pride neorganizovat. V dramatickém článku jsem se dozvěděl, že ta tramvaj je v Praze jen jedna, ale přesto je tak provokativní, že zcela tolerantní Čech se bojí vyjít na ulici, aby třepetající vlaječky nenarušily jeho hetero komfort.
Pravda, už jen připomínka LGBTQ+ komunity je obrovské trauma pro ohroženou a zastrašenou hetero většinku. Vlaječky má vepředu, nikoli po stranách, tak mám trochu dojem, že bloger Hewlit tu tramval ani nepotkal, ale hrůzu mu nahání již jen představa, že se celý den nekontrolovaně prohání po Praze a mohou ji vidět i maďarské děti na návštěvě Prahy. Hrozí nám diplomatická nóta a mezinárodní konflikt, jelikož svévolně przníme sousedovic děti. Bohužel se na tom podílí i bloger Hewlit tím, že publikuje informaci o LGBTQ+ komunitě na mediálních stránkách jinak spolehlivého konzervativního orgánu. Mnohé děti i z Maďarska, ovšem i z maďarské menšiny na Slovensku, se s důvěrou obracejí na nenakažené médium a ouha, ona tady propagace, byť tolerantně negativní, je.
Je dobře, že bloger Hewlit zatáhl do rozhořčení i židovskou komunitu. Můžeme se pak vymlouvat u soudu v Budapešti, že se jednalo více o rasovou tolerantní kritiku. Ta není v Maďarsku před maďarskými dětmi zakázaná.
Nelze se nepozastavit nad statečností blogera Hewlita, který v třepetajících se vlaječkách na jedné tramvaji vidí vlastně alegorii na pochod. Rozhodně se nesmí nikde ukazovat nějaké převlékání za psy, vždyť by to mohlo vypadat málem jak na masopustu, kde se kdekdo převléká za zvířata, což by mělo zůstat spíše někde ve skrytém soukromí. Hetero většinka nebere tzv. „masopusťáky“ absolutně mezi sebe, štítí se jich a uvědomuje si, jakou hrozbou takový extrém společnosti hrozí. Byl by to ten pán s knírkem a pravicí nahoře. Už jen připomínka nějaké odlišnosti od normálu zapáchá diktátorským totalitářstvím svého nejapného druhu. Račte být vašnosti jen šedivě normální!
Bloger Hewlit je vskutku zcela nevinen. Málem na LGBTQ+ už zapomněl, ale ty třepetající se vlaječky ho tak namíchly, že nám namíchal informační kokteil své nejvyšší tolerance. On by nic, kdyby oni nic, ale oni vlaječky a on už má z toho česneku, který mu vlaječky cpou do úst pořád a pořád, každým třepotem, každým záhybem, každým oduhovněním šedivosti normálu hetero komfortíčku svaté většinečky. A pořád cpou a cpou, pořád a pořád. Také se hnusíte, otřásáte, a držíte si křečovitě ventilek nádržky nervů, aby vám nevytekly nervy? Je to provokace nejhrubšího kalibru. Je to jako zbourání protestantského kostela na Broumově, je to jako třikrát opakovaná poprava českých pánů na Staroměstském náměstí, je to jako 10x zastřelení Reinhardta Heidricha. 100x Lidice krát Ležáky.
Ale on se moudře a tolerantně udržel. Nevyřkl nic, za co bychom jej mohli hanět a dohánět k lockdownům na zdejší doméně. A zdejší duch svatý to ocenil. Vypropagoval jeho tolerantní připomínku navzdor všem LGBTQ+ mávátkům. Pod příspěvkem se scházejí další toleranti se zatnutými zuby zadržující svoje spravedlivé heteronadávky … Hrdinové s pomocí zdejšího ducha dosáhli spravedlivého ocenění své tolerance, kterou si nenechali pro sebe. Nikdy si tu toleranci nenechají pro sebe. Proboha, co ještě budou muset dokázat vytolerovat, než se poslední LGBTQ+ mohykán rozhodne přiznat barvu, narovná blogeru Hewlitovi obřadně zrcátko u auta, aby v něm viděl dobře a čistě, že se drží za ruku se ženou. Tolerance nakonec dožene všechny k hetero pravdě. Díky redakce. Díky čtenáři s tolerancí na plný plyn.
