Různí obhajovatelé zemitosti obhajují svůdnou pudovou zemitost, jíž lze někoho veřejně ponížit a většina lidí tomu přizvukuje. Je to stejné jako tvrdit, že jsme vždycky ženy mlátili, tak mě to naučili, tak ji budu mlátit do smrti.
Nikdo nemusí slovo cikán nezbytně používat. Mnozí diskutéři nadšení z cikánování ve svých příspěvcích současně s trváním na svobodě cikánování tvrdí, že oni to vlastně nepoužívají. V osobním styku oslovují pane, paní, slečno. Oslovují jménem. Ono by to také mohlo špatně dopadnout, pokud by vyhrkli na někoho neznámého „hele cikáne ...“ On to ani cikán být nemusí, může to být i jiný „cizinec“. Proklamované právo na svobodu xenofobie, dát někomu neomaleně najevo, že je odlišný, je na úrovni čtvrté třídy obecné školy.
Cikánování, zvláště to neadresné, svévolně kolektivní, je vždy jen úmyslně pejorativní. Zejména, když všichni vědí, že to označované komunitě vadí. Dávají tím najevo svoji většinovou nepostižitelnost. Mohou někomu veřejně říkat, jak oni chtějí a ne jak oni chtějí. Poplakávají, že jim ten milovaný pejorativ někdo zakazuje, ale za použití slova cikán ještě nikoho nepostihli. Všichni vědí, že majorita odsouzení na základě zákona nepřipustí.
Přátelé si mezi sebou mohou říkat různě. Někde se častují oslovením „ty vole“, ale nikdo to ani nevnímá. Nicméně tak těžko někdo někoho osloví na úřadě, zejména když o něco žádá. Nikdo neříká „ty vole učitelko“. Ve veřejném styku se prostě nosí slušnost a takt. Prosazování hrubosti ve veřejném styku je v podstatě výhrůžný nátlak na minoritu. Většinoví příslušníci se v podstatě bojí nesouhlasit, aby nebyli za „nevlastence“, že by najednou nepatřili mezi tu silnou a bezpečnou většinu. Posiluje se tím sounáležitost kolektivní „sebeobrany“. Bílé panstvo si bude prostě říkat Romům, jak ono chce, kde chce, kdy chce, bez jakéhokoli ohledu na city zranitelných a nespravedlivě hanlivě kolektivně vylučovaných. Radujme se, ó jak jsme silní.
Proč se tomu neumíme vzepřít? To je otázka, která mě trápí. Bereme se asi smrtelně vážně. Také spojujeme tato cikánování se slovem navždycky. Je v tom cosi strašlivého. Není naděje na zlepšení, rozlišování, je jenom despekt a pohrdání důstojností menšiny. Stydím se za vás Češi, že se neumíte hrubé hlouposti vzepřít a tolerujete či dokonce schvalujete toto „měkké“ šikanování. Romům se samozřejmě omlouvám a budu i nadále dělat vše pro to, abychom z této ostudy, my Češi, snad jednou, vybředli.
