Běsi na dovolené v Evropě.

Když se v 70. letech 19. století nezdařila běsná revoluce v Rusku, rozjeli se Běsi do Evropy. V některých zemích se veřejně proslavili, a jestli neumřeli, žijí tam úspěšně dodnes. Mám obavu, že jsou nesmrtelní.

Když hloupý, protože ruský, spisovatel  F.M. Dostojevský  vylíčil, jak fungují  Běsi  v Rusku, učinil tak formou satiry. Protože byl hloupý, jelikož ruský, nedocenil nebezpečnost zmanipulovaných manipulátorů a posmíval se běsným průhledným smyšlenkám. Demaskované zlo je nakonec hloupé a směšné. Nicméně různá skrytá poselství stran charakteru člověka a jeho psychologických racionalizací vlastní viny, ale i netečnosti a neempatie, prosvítají celým spisovatelových dílem.

Přesah této hloupé, protože ruské, literatury do dnešních dnů využívají ve svých argumentacích významní soudobí filosofové. V posledních desetiletích např. filosof  Sloterdijk  analyzoval soudobým způsobem myšlení některé pasáže o postojích k Ježíši Kristu v románu  Bratři Karamazovi.  Smysl této hlouposti by se do tohoto jednoho blogu nevešel, tak budu nucen smutně na úplné vysvětlení rezignovat.

I když byl tento pan spisovatel hloupý a komunismus zatím v jeho době neexistoval, přesto byl vystaven brutálnímu nátlaku systému carského samoděržaví. Jeho životopisci ovšem nepovažují cynicky jeho vyhnanství za pohromu, protože nakonec velmi prospělo jeho zdraví. FMD byl totiž značně poživačný člověk a jeho životospráva v době osobní svobody vedla až k jeho předčasné smrti. Vyhnanství naopak jeho zdravotní stav v systému odříkání stabilizovalo.

Po jeho smrti brutální samoděržaví nahradilo stejně brutální bolševické samoděržaví. Tedy po velmi krátkém demokratickém intermezzu Kerenského vlády, která naivně demokraticky podcenila stráž u Zimního paláce. Nicméně již těsně po revoluci 1917 pocítilo Rusko alias Sovětský svaz sankce, izolaci a intervenci, která se ovšem neprosadila. Tak velký a potenciální útvar nelze snadno porazit.

Od objevení Ameriky se původní Drang nach Osten změnil v drancování západu a jihu. Rusko upadlo v zapomnění, ale pokud si někdo vzpomněl, vyhrál nad ním sic nějaké bitvy, ale Rusko nezlomil a neporazil. Dokonce i Stalinem zdecimované a špatně vedené Rusko nakonec porazilo nacistické Německo. Pokud by to někdo chtěl pochopit, musel by se začíst do hloupé, protože ruské literatury. Ilja Erenburg v Trilogii Lidé, roky, život popisuje vnitřní trauma a tragédii stalinského vedení války. Stalin z hlediska paranoidní vládychtivosti poslal do první linie nevyzbrojené mladé intelektuály, vesměs Erenburgovy vrstevníky. Zmíněné dílo je smutnou přehlídkou zdecimování talentů a nadějí většiny mentální elity své doby. Přesto se ovšem sovětská a v exilu ruská věda a umění dostala do čítanek prostřednictvím seznamů Nobelových cen. Dostojevský, Tolstoj, Mendělejev, Ciolkovskij či Lomonosov působili před Nobelovou cenou.

Dnešní  seznam držitelů Nobelových cen,  které pro západ symbolizují nehloupost, rozlišují Nobelovy ceny na ruské a sovětské. To je dobrá a funkční schizofrenie. Vedle spisovatelů ve skutečné nebo vnitřní emigraci získali ocenění světové vědecké veřejnosti i fyzikové a chemici. V jednom kuriózním případě dokonce získal Nobelovu cenu za ekonomii  sovětský matematik.  I v dobách nejvypjatější studené války držela rusko – sovětská věda krok se světem. Rusko selhávalo v ekonomické aplikaci výsledků vědy z ideologických důvodů. Tyto přehrady v soudobém Rusku již takto nefungují. Všechny silácké předpoklady o zabedněném Rusovi neschopném jakékoli inovace na poli technologií jsou ve skutečnosti dezinformační službou russáckému Putinismu. Bezdůvodné, až rasistické podceňování ruských schopností je naprosto kontraproduktivní. To co západ považoval tradičně za svou výhodu, totiž svobodu myšlení a konkurenci, nyní západ zahodil v zájmu romantických vizí o snadném pádu Ruska. V mysli některých skutečně již Ukrajina válku vyhrála, ačkoliv tyto vyhlášené výsledky jaksi nejsou uveditelné do praxe. Západ se paradoxně dopracoval do pozice Sovětského svazu, protože poskytl azyl a volnou ruku všem Běsům světa a nechá se romanticky opíjet rohlíkem hodnot, které sám nedodržuje. Kde je nyní volný trh, volný oběh kapitálu a pracovních sil?

Paradoxně si zatajujeme zásadní informace, které nesou dnešní Rusko. Odmítáme to chápat v zájmu jakési abstraktní pomsty za všechny ústrky a útlaky satelitního socialismu. Nepozorovaně jsme se mezitím stali novými satelity ekonomických vazeb. Samozřejmě, že jsme po vzoru Německa neřešili závislost průmyslu na plynu, protože jsme se otevřeli německé ekonomické expanzi a svezli se na jejich konjunkturách. Tragická invaze Ruska na Ukrajinu tkví v tom, z čeho vyvěrá. Západ ocenil sovětského disidenta  Solženicyna  za jeho popis sovětských gulagů, které sám fyzicky prošel. V roce 1974 jej sovětské vedení donutilo k emigraci do USA, kde se dostal až do kulturního salonu prezidenta Reagana. Ovšem po návratu do Ruska po roce 1990 se Solženicyn coby akademický historik věnoval zevrubně dějinám Ruska a Sovětského svazu. Na základě jeho teze, že ukrajinské „malorusko“ bylo vždy ruské, se rozpoutala nynější expanze, které mnozí Rusové rozumí podobně jako Srbové problémům v Kosovu. Co teď s držitelem Nobelovy ceny, který se zachoval coby nacionální ruský stratég – myslitel? Zavrhneme někdejšího hrdinu? Vysvětlíme to jako zneužití či nepochopení myšlenky? Každopádně, budeme-li před tím vším zavírat oči, nepomůžeme Ukrajině ani trochu, zato zbrojním korporacím vrchovatě. A právě pro ně pracují na začátku zmiňovaní Běsi na dovolené… Můžeme stokrát zakazovat Čajkovského, přesto zůstane jedním z největších světových skladatelů hudby v dějinách.

Na závěr přepisuji Solženicynův citát k problému z knihy Rusko – Ukrajinské vztahy,  Milan Syruček,  Grada 2015

Nechť Bůh požehná Ukrajině její samostatný rozvoj, ale její neodpustitelnou chybou bylo její nepoměrné rozšíření o území, která do Lenina nikdy ukrajinskými nebyla - dvě Doněcké oblasti, celý jižní pás Novoruska (Melitopol-Cherson-Oděsa) a Krym (přijetí chruščovovského daru, přinejmenším zlovolně, zabrání Sevastopolu nehledě na ruské oběti, bylo i podle sovětských právních dokumentů státní zlodějnou). Kolik ruských občanů protrpělo s nelibostí a úžasem tuto násilnou, ničím neoprávněnou a bez nejmenšího protestu, s ochablostí naší tehdejší diplomacie uskutečněnou krádež Krymu během čtyřiadvaceti hodin. I jeho zradu při každém dalším krymském konfliktu. I bez sebemenších politických kroků nepochopitelné předání Sevastopolu, démantu ruské vojenské slávy. Toto zlodějství udělala naše zvolená moc, ale my, občané, jsme včas neprotestovali. A nyní bude třeba našim nejbližším pokolením se s tím smířit na dlouhou dobu. Krádež Sevastopolu je nízkým zlostným pohrdáním celou ruskou historií 19. a 20. století. Při všech těchto podmínkách Rusko nemůže v žádné formě bez váhání zradit mnohamilionové ruské obyvatelstvo na Ukrajině, zříci se naší jednoty s ním. Ukrajinské mocenské kruhy si zvolily cestu usilovného utlačování ruského jazyka.