Tohle jste přehnal, pane arcibiskupe!

Dobrosrdečná tvář, kterou takřka neopouští úsměv. Postava, která svou fyziognomií připomíná spíše sedláka než intelektuála. Jedním slovem – vlídnost sama. Zdání však klame: arcibiskup Duka dokáže být ve svém vyjadřování pěkně ostrý. Tak ostrý, že být jeho slova noži, musel by se mít člověk na pozoru.

V sobotu 15. května se v motolském krematoriu v Praze sešli pamětníci, politici a další desítky lidí ke každoročnímu uctění památky obětí komunistického režimu, uvedla Česká televize. Mezi řečníky byl také arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka. Není mi znám celý obsah jeho projevu, ale pasáž, kterou televize ve zprávách několikrát opakovala, mě pěkně nadzvedla.

„Položili své životy, ať formou umučení, či dlouhodobého strádání ve vězeních, v lágrech, anebo později, v té polosvobodě velkého, ostnatým drátem označeného prostoru, který se nazýval Československá socialistická republika.“ Pan arcibiskup, který byl sám v osmdesátých letech komunistickým režimem vězněn, má jistě právo vyjadřovat se o něm co nejostřeji. Ale právě jen o něm, o komunistickém režimu. Neměl by kálet na svou vlast, na svou zemi, a označovat ji „prostorem označeným ostnatým drátem“. Neměl by zapomínat, že pro většinu lidí – včetně těch pronásledovaných komunistickým režimem – to stále byla jejich vlast, či – jak říkají Němci – otčina, ať se v té době jmenovala jakkoli. Byla to země, již chtěli udělat lepší a zbavit se v ní těch, kteří kazili nejen její pověst ve světě, ale kteří především deptali a někdy doslova ničili její obyvatele.

Po druhé světové válce nebylo lehké být Němcem, nebylo snadné hlásit se k Německu jako své vlasti. Vyprovokovaná nenávist vůči Němcům šla někdy tak daleko, že se potíralo vše německé: nehrála se hudba německých skladatelů, nepromítaly se německé filmy, vládla neochota vydávat německé knihy. V Československu se dokonce vlastní jméno Němec psalo s malým počátečním písmenem. Nebylo lehké být Němcem, byť již tehdy zaznívaly rozumné hlasy o tom, že za válku a zla s ní spojená nemohou Němci a Německo, ale nacismus a jeho přisluhovači. Samotní Němci nikdy na svou zemi nenadávali, nekáleli na ni. Pro ně to byla vlast, Heimat, a s nacistickými zločiny to nemělo nic společného.  Stejně nazírali východní Němci na svou vlast – NDR – a nehodlali se zříci své identity jen proto, že v ní několik desetiletí vládli komunisté.

I u nás je dost lidí (věřím, že většina), kteří nehodlají škrtnout čtyřicet let ze svého života – v mém případě 36 – jen proto, že zde vládli komunisté a že jejich Československá republika dostala od roku 1960 ještě přívlastek „socialistická“. Ostatně po listopadu 1989 tato republika změnila název ještě několikrát a nakonec zanikla. Přesto navždy zůstane mou vlastí, byť mým domovem je nyní Česká republika.

Arcibiskup Duka obvykle pronáší své průpovědi zpaměti. Přesto, či snad právě proto, se na ně jistě dobře připravuje. Pokud tedy vypustil ze svých úst pojem „označený prostor“, jistě to nebyla náhoda, nebo – jak se dnes říká – úlet. Je-li tomu skutečně tak, pak se jeho výrok nedá nazvat jinak než kálením do vlastního hnízda. Byl-li to však pouhý úlet, ovlivněný snad atmosférou situace, pak by si měl pan arcibiskup vzpomenout na jedno staré lidové – či přímo sedlácké – přísloví: Dvakrát měř a jednou řež.