Ten letošní 21. srpen

Letošní připomínka (probůh, jen ne oslavy, jak jsme také mohli slyšet z některých „rádií“) okupace naší vlasti ze srpna 1968 měla všechny znaky klasického dramatu. Každý však mohl jednotlivé části vidět jinak. Já je viděl takto:

Ouvertura

Přesně v 11 hodin dopoledne začal pietní akt u budovy Českého rozhlasu. Už to, že mezi přítomnými byla řada lidí s nápisy na tabulích a transparentech, bylo poněkud udivující. Co tady s tím při té pietě chtějí dělat? Forma nápisů byla různá, obsah stejný: všechny tak či onak napadaly či odsuzovaly premiéra Andreje Babiše. Při kladení věnců k pamětní desce si vojáci svou rázností dokázali ještě vynutit místo a trochu respektu ke svému úkolu. Když ale došlo na projevy, bylo vše jinak: křik, pískot, nadávky, tu a tam přilétla i nějaká (jedovatá) slina.

Aby bylo jasno -  Andreje Babiše také moc nemusím. Je to člověk s přinejmenším problematickou minulostí, byť schopný politik, mimochodem v cizině uznávaný daleko více než doma. Ale ať se to někomu líbí nebo ne, byl i se svým hnutím ANO zvolen ve svobodných a demokratických volbách. Lze proti němu protestovat, ale ne vždy, všude a za každou cenu. Právě pietní akt k uctění památky obětí srpna 1968 byl tou nevhodnou příležitostí. Přítomní měli zachovat respekt k památce padlých i k jednomu z nejvyšších ústavních činitelů, který při této příležitosti promluvil. Ano k ústavnímu činiteli, k funkci předsedy vlády, ne k osobě Andreje Babiše. Na vojně jsme měli jednoho nadpraporčíka, který vynadal vojákům – nováčkům, když jej po příchodu na „rotu“ zapomněli pozdravit. „Uvědomte si, že tím pozdravem vzdáváte úctu ne mně, ale té čepici, té brigadýrce, té funkci, kterou zastávám.“ Na toho člověka se při rozdávání rozumu moc nedostalo, ale zrovna v té věci pozdravu měl v podstatě pravdu.

Intermezzo

Náhodou jsem se odpoledne jednadvacátého ocitl asi v půl čtvrté odpoledne na dolním konci Václavského náměstí, tedy na Můstku. Bylo tam jakési pódium (dnes ovšem stage) a na něm právě skončila svou produkci jakási mně neznámá hudební skupina. Pak promluvila nějaká „paní doktorka“, která se živí pořádáním veřejných produkcí podobných těles, a pochválila se, jak je její činnost záslužná a jak v ní hodlá pokračovat. Pak vystoupil jakýsi bělovlasý Němec, který začal mluvit ke shromážděným anglicky. Včas ho ale zarazili, a tak promluvil německy a ta paní doktorka to překládala. Říkal, že patří k bojovníkům proti režimu v "bývalé DDR", ale než to paní stačila přeložit, tak ho dav vypískal, protože z celé té řeči rozuměl jen to "DDR".
 

Jen o pár metrů dále, na náměstíčku za Májem, kde je skládací a otáčející se socha Franze Kafky, byl - jako tou dobou skoro vždy - houf turistů, hlavně Japonců a Číňanů, kteří si sochu fotili. Dříve tam nebyly žádné popisky, ale dnes už tam jsou rozkročené informační tabule (tzv. áčka), na nichž je napsáno, že ta socha je Kafka, kdo to byl a že bližší se lze dozvědět v Kafkově muzeu na Malé Straně. "Aha, tak on má Kafka dnes nějaké výročí," pravil dobrou angličtinou jeden z mála nešikmookých turistů, podle malé vlaječky vyšité na polo-košili patrně Švéd. "A my se pořád ptali, co se tu děje, že je všude tolik lidí, pódia a muzika…“ Kafkárna, co!?

Katarze

Večer se „u koně“ konal koncert, na němž zazněly notoricky známé skladby ze šedesátých let, ale v novém aranžmá a pochopitelně s jinými zpěváky. Zazpívali mimo jiné Aneta Langerová, Honza Křížek, Vojtěch Dyk a Lucie Bílá. Ta to chudák odskákala za Tyrše i za Fügnera: Prý dříve bez ostychu zpívala s Alexandrovci a teď by najednou chtěla připomínat výročí sovětské okupace. Je to těžké, když někdo nedokáže oddělit umění od politiky. Připomnělo mi to, co mi tatínek vyprávěl o dění u nás po skončení nacistické okupace v roce 1945. Divadla tehdy neuváděla díla klasických německých autorů, nehrála se hudba německých skladatelů a slovo němec se psalo s malým n.

Nicméně ten koncert u Muzea měl očistný účinek. Po těch dopoledních pomejích u rozhlasu to bylo zapotřebí. Zazněly hity Petra Nováka, nejznámější protestsong Karla Kryla, ale i radostná a stále půvabná Lady Karneval. Závěr večera korunovala Motlitba pro Martu v podání Marty Kubišové. Jsou hodnoty, které trvají, a tak je celkem pochopitelné, že celý Václavák zpíval s sebou. A pak ještě následovala československá hymna, naštěstí v původním znění a ne v úpravě a rozšíření, které si před časem přál jistý nejmenovaný činovník našeho vrcholového sportu.

Konec dobrý, všechno dobré, chtělo by se říct. Zbývá se zeptat, jaké to asi bude za deset let: mnoho dnes ještě žijících pamětníků srpna 1968 už nebude mezi námi a politici se do té doby jistě vystřídají. Tak se nechme překvapit.