Humor a empatie mu byly vlastní

„Aby to ale nevypadalo, že se nechám uplácet novináři,“ řekl prezident, zasmál se a uchopil orosený půllitr. Bylo to v roce 1994 na setkání prezidentů středoevropských zemí v rakouském Alpbachu, byl teplý srpnový večer a jedno studené točené přišlo k chuti. S mou kolegyní Jitkou jsme tehdy jako akreditovaní novináři na tomto setkání pozvali Havla „na jedno“, protože po formálním jednání a před oficiální večeří si chtěl svlažit hrdlo, ale neměl u sebe rakouské šilinky. Bylo z toho sice krátké, ale hezké popovídání nejen o politice.

Tehdy jsem si asi poprvé uvědomil Havlovu schopnost empatie a také jeho smysl pro humor, s nímž jsem se později setkal vícekrát. Vzpomínám například na oficiální návštěvu Ukrajiny v roce 1997, kdy se na setkání s novináři zmínil o rychlosti obsluhy u slavnostní večeře: „Měli jsme asi dvanáct chodů a stihli jsme to za padesát minut. To byl fofr.“ V rámci tehdejší cesty navštívil Havel i Černobyl a také bojiště u Zborova, kde svedli v roce 1917 slavnou bitvu českoslovenští legionáři. Po uctění jejich památky byl prezident uvítán i na místním úřadě, kde mu starosta předal dárek – skleněnou vázu s portrétem Havla s manželkou Dagmar. Havel se neubránil shovívavému úsměvu – paní Dagmar byla totiž na váze zjevně přimalována dodatečně, protože návštěva českého prezidenta se původně měla uskutečnit o rok dříve, kdy ještě Havlovi nebyli svoji. Při zpáteční cestě Havel statečně nesl vtipkování na účet tohoto dárku.

Na Slovensku nebyl Václav Havel rozhodně tak populární jako v Čechách, ale přesto se s ním při jeho poslední oficiální návštěvě Slovenska (29. ledna 2003, symbolicky čtyři dny před odchodem z funkce) zdravila spousta lidí, od předních politiků až po prosté lidi na ulici. Když se Havel večer zúčastnil divadelního představení Tančírna, obecenstvo jej vítalo ovacemi ve stoje. A Havel odpovídal svým typickým drobným úklonem hlavy s nesmělým, skoro až plachým výrazem ve tváři.

Naposledy jsem Václava Havla osobně viděl 2. září 2011, když v Břevnovském klášteře přebíral čestné občanství Prahy 6. A zase to byl ten typický Havel: Poté, co spoluoceněná herečka Iva Janžurová navrhla vybudování nového divadla v Praze 6, odpověděl jí Havel, že by tam rád dělal kulisáka, aby tak dokončil oblouk svého života. Ve svém děkovném projevu pak neváhal zkritizovat některé plány hlavního města i Prahy 6, od níž právě převzal ocenění. Ač již tehdy na tom byl fyzicky dost špatně, jeho formulace byly přesné a jasné a jazykové prostředky – u něj jaksi samozřejmě – dokonale vybroušené. I v tom je kus Havlova odkazu.