Do "valmezu" za čtyři

Tak jsem jel tuhle vlakem. Bezmála po čtyřech letech. Služebně, tudíž první třídou. Do Valašského Meziříčí to rychlíkem typu Eurocity trvá 3 hodiny 41 minut a stojí 555 korun, plus 60 jako příplatek za ten přídomek Eurocity. Docela jsem těšil – po těch čtyřech letech.

Vlak vyjížděl z Prahy na čas, vagóny byly čisté, na stolcích nechyběl propagační časopis Českých drah. První - a popravdě řečeno na této cestě jediné - rozčarování přišlo krátce po odjezdu z Hlavního nádraží. „Dámy a pánové, vítáme vás ….a omlouváme se, že z provozních důvodů není ve vlaku zařazen jídelní vůz….Přejeme šťastnou cestu.“ Vlakový rozhlas sice intenzitou své hlasitosti připomínal lákání kolotočářů na Matějské pouti, ale rozumět mu bylo. Nu což, do „valmezu“ se to dá vydržet, budeme tam před polednem. Pravdou ovšem je, že všichni, kdo se vydali na tuto služební cestu a komu byla slíbena snídaně ve vlaku, byli trochu zklamáni a také trochu hladoví, protože ráno kvůli úspoře času (čeho jiného) doma opravdu nesnídali. Ale, jak řečeno, dá se to vydržet, horší to mají ti, co jedou až do Košic.

Cesta probíhala dobře, zpoždění jsme nenabrali, ve skleněných polokupé se sedělo dobře, kdo chtěl spát, měl zaručenu jistou dávku intimity. Slůvko pochvaly si zaslouží i záchody (proč to obcházet), které byly nejnovější konstrukce s uzavřeným oběhem. Teplá voda, papírové ručníky, dokonce parfémovaná splachovací voda. Příjezd byl opožděn o pouhých pět minut, to je velmi dobré (na naše poměry). Celkový dojem jedna minus. To minus za ten jídelňák a za příplatek za eurocity vybraný dodatečně (bez pokuty) ve vlaku, ale bez omluvy za tu chybějící možnost občerstvit se.

Zpáteční cesta druhý den z „valmezu“ měla stejné charakteristiky jako cesta tam – tedy pokud jde o cenu jízdy a druh rychlíku. Vagóny již byly jiné: chyběla intimita polozasklených kupé, sedělo se za sebou jako v letadle, jen s tím rozdílem, že v polovině vagónu to bylo proti kobylám, tedy proti směru jízdy (asi proto, že vagóny se na konečné neobracejí). Ani sezení nebylo tak pohodlné: opěrky mezi dvěma sedadly jsou pevné, nejdou sklopit a při výstupu musí člověk prokázat – zejména je-li trochu při těle – mrštnost opice. Záchody byly klasické, kdy „vše“ padá na koleje a „WC se nesmí používat ve stanici“. Voda tekla, ručníky byly, ale toaletní papír chyběl. Nedočkali jsme se ani uvítání rozhlasem, natožpak průběžného hlášení o příjezdech do stanic. Ani firemní časopis ČD nebyl – k čemu také, už bych měl dva.

Má (zatím) poslední cesta vlakem ve mně zanechala dvojí pocity: zaprvé, že se něco změnilo k lepšímu, zadruhé, že toho zase není tolik. Říká se, že všechno je v lidech. V tomto případě také trochu ve vagónech, ale vlastně i ty jsou zase „v lidech“. Tedy alespoň jejich stav a vybavení. Cenami se ČD již přiblížily evropské úrovni, teď by měly přidat ještě v tom ostatním. Jsem sice optimista, ale radši jim na to dám delší čas, třeba zase čtyři roky.