Napoleon Bonaparte – Od protiroajalisty k imperialismu, část 1.

Původně Napolen di Buonoparte, rodilý Korsičan, který na sebe poprvé upozornil svým vojenským plánem na dobytí Toulonu, obranou Paříže před stoupenci popraveného krále Ludvíka XVI. Pravdou je, že nebýt podpory Paula Barrase, který stál za jmenováním Napoleona brigádním generálem, možná by se tento geniální vojenský stratég nikdy nemohl chlubit svými vojenskými úspěchy.

  V kritických dnech 13. Vendémiaru byl Napoleon pověřen ochranou Paříže před útokem roajalistických vzbouřenců. Stačilo pár výstřelů z děl a povstání bylo potlačeno. Zkázu nad „nepřáteli revoluce“ dokonal pluk granátníků, z nichž většina mužů se v budoucnu stala členy císařské Staré gardy. Mnoho těchto vojáků se řídilo v následných válečných letech heslem „má krev patří Napoleonovi“.

  Po tomto úspěchu se Napoleon ihned připravoval na tažení do Itálie (1796-97) proti nenáviděným Habsburkům. Toto tažení mohl realizovat, jelikož o podporu v direktoriu se mu svým způsobem postaral Barras. Když Napoleon dorazil za svou „italskou armádou“ zjistil, že armáda je v dezolátním stavu, vojáci nejsou patřičně oděni a armáda nedisponuje skoro žádnou jízdou. S tím se Napoleon dokázal z poloviny vypořádat a vydal se na tažení proti spojeneckým armádám rakousko-piemontským. V početní nevýhodě bojující Napoleon svými úspěchy zaskočil prvně hlavně Piemont, který byl za válečného stavu nucen uzavřít s Francií mír. Napoleon byl v Itálii velice vítaný, ale i přes svou rostoucí popularitu ho nejvíce zajímalo, jak zasadit Rakušanům rozhodující úder. Ten přišel po bitvě u Rivoli, po níž se rakouský dvůr zalekl, jelikož se Napoleon blížil pomalu k Vídni a nakonec tato situace po delších jednáních skončila uzavřením míru.

  Direktorium poté žádalo invazi do Anglie vedenou samotným Napoleonem. Ta ale nebyla možná, jelikož jak je známo Anglie tehdy byla námořní velmocí a žádná mocnost Evropy se nemohla měřit s jejím loďstvem. Napoleon prostřednictvím Talleyranda podal jiný vojenský plán. Invazi do Anglií ovládaného Egypta (1798-99). Napoleon sice dobyl Káhiru, na kolena posadil mameluky, ale po propuknutí moru v Akkře bylo jasné, že toto tažení úspěchem nebude.  Napoleon poté opustil svou armádu a přes obtížnou plavbu středozemním mořem přistál na jižních březích Francie. Napoleon nechtěl připustit, že tažení bylo neúspěchem, ale Francouzi ho vítali jako dobyvatele.

 Tato popularita ho dovedla až ke dnům 18.-19. Brumairu, kdy byl úspěšně dokonán politický převrat. Poté byl jmenován Radou pěti set za prvního konzula. Časem byl Napoleon potvrzen i za konzula doživotního.

  V prvních dnech roku 1801 opět vypukla válka mezi Francií a Rakouskem. Tato řež skončila rozhodující bitvou u Marenga, která už vypadala jako porážka Francie, ale časný příchod Desaixových jednotek změnil průběh bitvy v neprospěch Rakouska. Válka byla ukončena mírem v Lunéville. Právem tato bitva nebývá historiky připisována jako vojenský úspěch Bonaparta, ale jako geniální zvrat Desaixe, který za něho zaplatil životem.