Habsburkové XI. - Démonizovaný krvežíznivec staroměstský

  Pro mnohé je Ferdinand II. ztělesněním zla na zemi, člověkem bez svědomí, který neváhal a nechal s čistým srdcem popravit na Staroměstském náměstí 21. června 1621 předáky českých stavů. 

  Bylo by nespravedlivé, kdybychom v něm viděli jen brutálního vládce. Je třeba připomenout, že podobné hromadné popravy nebyly v té době ničím neobvyklým, ale jen v kontextu českých dějin zanechaly v hlavách českého národa hlubokou újmu.     

  V době, kdy se 9. července 1578 Ferdinand narodil ve Štýrském Hradci, neočekávalo se, že by se v budoucnu mohl stát vládcem rakouských habsburských držav. Jeho otec Karel II. vládl tzv. „vnitřnímu Rakousku“. Rod předpokládal, že Rudolf II. a Matyáš I. budou mít potomky, kteří po nich převezmou vládu, ale dílem osudu se přihodilo, že po celý život svobodný Rudolf a bezdětný Matyáš neměli potomky a tím se Ferdinandovi naskytla šance, jak se stát předním mužem Evropy a dalším členem rodiny, který svými činy bude psát dějiny Habsburků.

  Otec Karel nesměl do jeho výchovy vůbec mluvit. O tu se starala jeho matka – Marie Bavorská, sebevědomá, energická a bigotně založená žena. Celým svým srdcem nenáviděla reformační tendence a snažila se, aby ze syna vyrostl bojovný katolík, který by tyto „kacíře“ zadupal do země. Proto byl Ferdinand, který vyrůstal v silně protestantském Štýrském Hradci, matkou poslán do Ingolstadtu, aby započal svá studia na jezuitském gymnáziu. Svými učiteli byl velmi chválen, v jednom z dopisů matce je psáno „nic nezkazí“, čímž bylo hlavně myšleno to, že se rod nemusí obávat nástupu protestantsky smýšlejícího panovníka, jako tomu bylo v čase císaře Maxmiliána II.

  Jediné, co se Ferdinandovi často vyčítalo, byla jeho nebojovná a slabošská povaha. Do války ostatně vytáhl pouze jednou a to roku 1601 na obléhání pevnosti Kanisza, která byla obsazena Turky. Pozdější neúspěch Ferdinanda těžce zasáhl a ještě dlouho musel být okolními lidmi utěšován.

  Jak je naznačeno v úvodu, Ferdinand měl přízvisko Krvavý a tehdejší lidé v něm viděli silného a krutého panovníka, ale realita byla jiná. Byl to člověk slabé povahy, kterému celý život někdo diktoval, co má dělat. V dětství matka a dospělosti jezuitští zpovědníci. Domníval se, že neuposlechnutí příkazu zpovědníka mu může ztížit jeho cestu ke spáse duše. Dalším z řady lidí, kteří měli na Ferdinanda vliv, byl jeho rádce Hans Ulrich von Eggenberg, jenž měl na císařském dvoře přezdívku „neomezený pán císařovy vůle“. Připočteme-li ještě vliv španělských vyslanců a nunciů, byl císař v dokonalých kleštích.

  Na dvoře měl Ferdinand právem pověst panovníka, který se dobře choval ke služebnictvu, byl štědrý k rádcům, láskyplný k dětem, věrný své manželce, pobožný a skromný. Důkazem jeho negativních činů je spálení vzácných obrazů, kde byly namalovány nahé ženy nebo dekrety o konfiskaci majetku, které vyhnaly tisíce Čechů z vlasti do emigrace. Dále neváhal nechat zavraždit Valdštejna, kterému vděčil za mnohé vojenské úspěchy, které pomohly monarchii s důstojností přečkávat boje třicetileté války.

  Bylo docela překvapivé, že takového panovníka, Češi roku 1617 přijali za svého krále, ačkoliv se notně nesli na vlně protestanství. Nevaroval je ani fakt, že Ferdinand krutě zakročil proti reformaci ve Štýrsku. Vyhánění, konfiskace a pálení knih bylo na denním pořádku. Ferdinand se stal novým idolem bojovného katolicismu. Ještě před svou korunovací musel uznat práva a privilegia stavů, Rudolfův majestát nevyjímaje. Oficiálně se stal Ferdinand samostatným vládcem 20. března 1619, kdy umírá těžce nemocný Matyáš. A právě v době nástupu na trůn už v Čechách vypuklo stavovské povstání započaté pražskou defenestrací. Ferdinandův nástup znamenal konec nadějí na diplomatické vyřešení sporu. Vědělo se, že tento boj skončí zničením a demoralizováním jedné z nepřátelských stran. Češi tak započali válku proti mocné monarchii, doufaje v úspěch, ale ačkoliv bychom jako vlastenci měli věřit v to, že úspěch byl pravděpodobný, je nutné si přiznat, že čeští stavové nemohli nikdy vyhrát boj proti vídeňským Habsburkům, španělským podporovatelům, církvi apod.

  Výsledek a dopad povstání pro český národ je znám. Po tzv. třetí pražské defenestraci, která proběhla 23. května 1618 a byla vedená Jindřichem Matyášem Thurnem, stavové hledali podporu pro své povstání, ale Morava se odmítla přidat na jejich stranu. Pomoc dorazila ze Slezska a Savojska. Ostatní, kteří se snažili zachovat neutralitu, doufali, že se spor ukončí smírným řešením. Thurn se poté v čele armády vydal dobývat města a území, kde vládli katoličtí představení. K prvnímu střetu mezi stavovským a císařským vojskem došlo 9. listopadu 1618 u Lomnice, kde dokázal Thurn zvítězit, ale jeho protivník Buquoye nebyl zdaleka poražen. Uprostřed sporů už v té době umírá Matyáš I. a na trůn nastupuje Ferdinand II. A ačkoliv čeští stavové původně Ferdinanda přijali, tak ho ihned po smrti Matyáše odmítli a ještě vehementněji začali organizovat odboj proti Habsburkům. Ti mezitím dostali finanční podporu ze Španěl a Albrecht z Valdštejna začal pro císaře organizovat armádu.

  Stavovská vojska se poté vydala na Moravu, aby ji získala na svou stranu. Ale právě zde předtím poražený Buquoya dokázal zdolat stavovské vojsko vedené Petrem Arnoštem Mansfeldem u Záblatí roku 1619. Po této prohře se začala armáda štěpit, ale kritickou situaci uhasil svým vítězstvím u Dolních Věstonic Ladislav Velena ze Žerotína.

  31. července 1619 stavové vyhlásili novou ústavu, která byla inspirována nizozemským vzorem. Do čela měl být zvolen král, který ale po usednutí na trůn neměl právo založit svou vlastní dynastii. Tímto vyhlášením nové ústavy byl českými předáky z českého trůnu sesazen Ferdinand II. Ústava dále obsahovala články, které ochraňovaly protestanství, ale zároveň zatracovaly katolicismus. Vše se připravovalo k volbě nového panovníka. Stavovské představenstvo bylo už před volbou rozděleno na dva tábory. Jeden tábor podporoval zvolení luteránsky smýšlejícího saského kurfiřta Jana Jiřího, a ten druhý kalvinistu Fridricha Falckého. Jak známo, z volby nakonec vyšel jako vítěz Fridrich, který tak usedl na český trůn, na němž se ale dlouho neohřál.

  Mezitím si čeští stavové našli nové spojence – Horní a Dolní Rakousy a sedmihradského knížete Gabriela Bethlena. Společně se jim podařilo vytlačit císařské jednotky z Horních Uher. Polský král Zikmund III. Vasa podnítil kozáky, aby vtrhli do Horních Uher, což zapříčinilo Bethlenův ústup z tohoto území. Poté začal postupný rozpad stavovské opozice – Spojené nizozemské provincie odmítly české povstání podpořit a Fridrich Falcký ztrácel podporu pražského městského stavu.

  Ferdinandovi se posléze podařilo uzavřít spojenectví s vůdcem katolické ligy Maxmiliánem Bavorským. Další politický trumf, který následoval, bylo uzavření příměří se sedmihradským knížetem Bethlenem. Dále se císařským podařilo opět pokořit Dolní a Horní Rakousy. Situaci nedokázal zvrátit opětovný vpád Thurna do Rakous, který byl úspěšně odražen a ani opětovné navrácení Uher do tábora vzbouřených stavů.

  Bavorské vojsko pod velením Jana Tserclae Tillyho podporované Buquoyem, se pomalu a jistě blížilo ku Praze. Stavovskému vojsku se chvíli dařilo pozastavovat postup útočníků, ale nakonec byla jejich obrana prolomena a byli povinni se přesunout na Bílou Horu, kde začali narychlo vykopávat obranné zákopy.

  Ačkoliv bylo stavovské vojsko díky postavení na vyvýšenině ve strategické výhodě, nedokázali toho využít. Velkým problémem bylo, že ve velitelském stanu stavů panovalo veliké napětí. Neshody ohledně vedení bitvy a strategie neustávaly, což obyčejným vojákům na morálce nepřidávalo. Hodně jimi otřásla zpráva, kterou se dozvěděli v brzkých ranních hodinách, že v noci císařská jízda dokázala rozprášit nic netušící a spící uherské vojáky. 8. listopadu vypukla generální bitva, která měla rozhodnout o dalších osudech tohoto sporu. První útok císařských byl úspěšně odražen, ale ten následující se už odrazit nepodařilo. Stavovské vojsko se dalo na bezhlavý útěk a Buquoy mohl slavit svůj velký triumf.

  Následujícího dne vjel Buquoy v čele vojska do Prahy, která se už předtím vzdala. Fridrich Falcký se mezitím vydal na útěk do Slezska. Čeští a moravští stavové se museli oficiálně vzdát a opětovně přijmout Ferdinanda II. za svého krále. Královským místodržícím byl ustanoven Karel z Lichtenštejna, Rudolfův majestát byl zrušen a Habsburkové začali nanovo upevňovat svou moc v českých zemích.

  Do Vídně dorazila zpráva o totální porážce povstání 23. listopadu 1620. Ferdinand poté kráčel se svým dvorem na slavnostní mši, která proběhla ve svatoštěpánském dómu. Po této mši započala jednání o pomstě českým stavům. Vídeň chtěla demonstrovat svou sílu, aby ostatním částem své monarchie ukázala, že bouřit se proti Habsburkům se nevyplácí. Probíhala dlouhá jednání, jichž se účastnili rádci, ministři, generalita a duchovní. Výsledkem bylo vyhotovení seznamu, kde bylo uvedeno 27 jmen českých předáků. Říká se, že Ferdinand nad tímto seznamem probděl celou noc, až se v ranních hodinách rozhodl ho stvrdit svým podpisem. Toto rozhodnutí mu nedalo spát, a proto se rozhodl odjet do Mariazellu, aby modlitbami uklidnil své svědomí.

  Poprava českých pánů proběhla veřejně 21. června roku 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Bylo to krutá tečka za událostmi, které započala třetí pražská defenestrace. Pověřenou osobou, která měla vykonat popravu svých krajanů, byl Jan Mydlář, v té době proslulý kat, absolvent Karlova vysokého učení oboru medicíny, jehož ale cesty osudu nasměřovaly na tuto nevděčnou dráhu.

  Touto událostí ale nadobro neskončily hrůzy, které muselo české království po porážce na Bíle Hoře prožívat. Ačkoliv český král Matyáš I. roku 1610 vydal stavům privilegium, že jejich majetek nesmí být zabaven, tak jeho nástupce Ferdinanda II. a jeho rádce to příliš netrápilo. Majetek byl zabaven popraveným, pomocníkům vzbouřenců a šlechtě. Ten pak dostali do držení kariéristé jako Albrecht z Valdštejna nebo generál Buquoy a mnozí další. Tím, že byla zrušena platnost Rudolfova majestátu, se roku 1627 stalo povinností, aby každý vyznával jedinou víru, tedy katolickou. Reakcí byla emigrace českých představitelů, inteligence a prostých lidí. Do zahraničí odešlo mnoho Čechů, mezi nimiž byl i Jan Ámos Komenský, jeden z nejpřednějších pedagogů dějin. Populace českého království klesla o jednu pětinu. Ferdinand předpokládal, že díky těmto konfiskacím naplní svou císařskou pokladnu, ale nebylo tomu tak. Obrovské finanční částky se utopily ve vlnách chaosu a zaplatit bylo třeba také nákladnou válku.

  Může se zdát, že Habsburkové se stali vítězi v prvopočátcích třicetileté války. Následovaly vlny vítězství – porážka Dánů a císařská ofenziva proti protestanským knížatům. Ferdinand poté v Německu vydává roku 1629 tzv. restituční edikt, čímž chtěl katolickým knížatům vrátit majetek, o který přišli v počátku reformačních bojů.

  Tyto úspěchy císařských ale donutily vstoupit do třicetiletých bojů významného protivníka – Švédy. S těmi se spojila říšská knížata a společně provedli ofenzívu proti vojskům vedenými Albrechtem z Valdštejna. Ferdinand reagoval tím, že se rozhodl sesadit Valdštejna, který patřil mezi nejschopnější vojevůdce, kterými císařští disponovali. Později ho nechal prohlásit za zrádce a zavraždit v Chebu 25. února 1634.

  V září přišlo významné vítězství u Nördlingenu nad Švédy a Sasy, čímž si Ferdinand opětovně získal dominanci v Německu. Nördlingen byl ale posledním významným počinem Habsburků v třicetileté válce. Roku 1635 vystoupila proti habsburské monarchii Francie, což Vídeň odsunulo do trvalé defenzívy. Když roku 1637 Ferdinand II. umíral, byly jeho země zcela vyčerpány a zpustošeny, musely být odrazovány pokračující výpady Švédů a koncepce Svaté říše římské byla skoro v troskách.