Habsburkové XII. - Vláda uprostřed třicetiletých bojů

  Následník Ferdinand III. spatřil světlo světa roku 1608 ve Štýrském Hradci. Oproti svému otci Ferdinandovi II. byl mnohem schopnějším a nadanějším vladařem. 

   Ovládal mnoho jazyků a byl jedním z mála habsburských vládců na českém trůně, který uměl mluvit česky na komunikativní úrovni.

   O jeho výchovu, jak bylo u Habsburků zvykem, se starali jezuité a ačkoliv Ferdinand nesmýšlel protestantsky, tak na druhou stranu také příliš nehoroval pro bojovný katolicismus, který se v něm snažili jeho vychovatelé probudit. Svým jezuitským zpovědníkům se příliš nesvěřoval, což jim osobně vadilo natolik, že neváhali mnohokrát si stěžovat u Ferdinanda II. na to, že jeho syn příliš neotevírá své nitro.

   Před svým nástupem na trůn měl vojenské zkušenosti, kterých nabyl ve vítězné bitvě u Nördlingenu roku 1634. Zde totiž velel společně s Matyášem Gallasem císařským vojskům, která v Bavorsku porazila Švédy podporované Sasy.

   Ferdinand III. nastoupil na trůn 15. února 1637, kdy ve Vídni umírá jeho otec Ferdinand II. V době, kdy už byl vladařem dědičných habsburských území, začal být horlivým katolíkem a snažil se o prosazování ještě pevnějšího absolutismu. Jenomže situace v době jeho nástupu byla zoufalá. Vojáci byli vyčerpaní, bojovný duch přecházel většinu lidí, armády se staly loupeživými bandami, hlad a smrt, to byly jevy v té době všudypřítomné.

   Roku 1640 byly Čechy a prakticky celé Slezsko v držení Švédů.  Zdálo se, že štěstí Habsburky nadobro opustilo. O dva roky později švédský generál Banér obsadil Olomouc. Po porážce u Jankova Švédové vedeni generálem Torstensonem pronikli až k Brnu. V roce 1648 dobyli Švédové Malou Stranu a Hradčany a jen s vypětím všech sil byl ubráněn druhý břeh řeky Vltavy. Vídeň byla v ohrožení a zajetí hrozilo i samotnému Ferdinandovi.

   Ferdinand si musel uvědomit, že tuto válku nemůže dovést do vítězného konce, jelikož podpora ze Španělska se stále zmenšovala, i díky vypuknuvšímu povstání v Katalánsku a Portugalsku. Muselo se začít jednat o míru a to i za cenu větších ústupků. Poprvé se sešli diplomaté válčících stran roku 1644 ve Vestfálsku - městech Münsteru a Osnabrücku. Jednalo se skoro čtyři roky, ale nikdy nedošlo k vzájemné shodě o tom, jak by měl mír vypadat. Během jednání také pokračovaly boje v Evropě.

   Tím, kdo na těchto jednáních císaře zastupoval, byl hrabě Maxmilián Trauttmannsdorff. Císař mu dal tajné instrukce, kam až může v jednáních ustoupit. Nejvíce si Ferdinand přál udržet postavení v říši a pokračování spojenectví se Španělskem. Ale tohoto spojenectví se byl v případě patové situace ochoten vzdát.  Švédové požadovali, aby dědičná habsburská území dostala autonomii, což Trauttmannsdorff rezolutně odmítl.  

   Vestfálský mír byl s definitivní platností podepsán 24. října 1648. Habsburská monarchie vyšla z této války slabší, než na začátku. Španělsko nadále pokračovalo ve válce s Francií, ale už nepatřilo mezi nejmocnější země Evropy. Potvrzena byla suverenita Nizozemí. Vztahy mezi Vídní a Madridem se ještě více otupily.

   Mír ale Ferdinandovi zajistil neomezené panství v dědičných zemích. Potvrzena byla výhra habsburského absolutismu a protireformace započaté po Bílé Hoře. Moc Habsburků měla být zakotvena v českém království a Uhrách. Uhry bylo ale třeba si vydobýt na Turcích a odbojné uherské šlechtě. České země zůstaly napospas Habsburkům a v budoucnu se staly základem hospodářské moci monarchie.

   Podpisem vestfálského míru také Ferdinand rezignoval na provedení protireformace v Německu a potvrdil zábory církevního majetku v průběhu reformace. Papež Inocenc X. tento mír logicky odsoudil. Svá breve (krátké papežské poselství) nechal vyvěsit na vrata vídeňských chrámů. Ferdinand nařídil všechna strhnout a tiskaře potrestal. Byl to jasný signál toho, že se rozhodl upřednostnit stání zájmy před těmi církevními.

   Samotný Ferdinand byl vyznavačem mariánského kultu (uctívání Marie-bohorodičky) a proto také nechal v Praze postavit roku 1650 na Staroměstském náměstí mramorový mariánský sloup. Ten zde stál až do 4. listopadu 1918, kdy ho strhl dav, který si myslel, že tento sloup tu byl postaven jako symbol habsburského vítězství na Bílé Hoře. Samotný Ferdinand ho nechal postavit jako projev díků za to, že se Švédům nepodařilo dobýt Staré a Nové Město pražské.

   Ještě před uzavřením vestfálského míru se Ferdinand zasadil o to, aby jeho syn, který měl být znám jako Ferdinand IV., byl přijat za českého krále.  K tomu došlo roku 1646 a o rok později zase uherská šlechta souhlasila s jeho nástupnictví na trůn uherský. Po úporných vyjednáváních byl také přijat roku 1653 za římského krále. Ferdinand III. už cítil, že mu ubývají síly a proto se snažil předávat co nejvíce zodpovědnosti na syna. Ten ale umírá ještě dříve, než jeho otec na epidemii neštovic roku 1654. Touto smrtí bylo zničeno veškeré Ferdinandovo snažení. Finance vynaložené na nástupnictví syna přišly vniveč a začít se muselo opět od začátku. Císař naposledy vydechl 2. dubna 1657.