Habsburkové XIV. - Vláda v turecko-francouzských kleštích

Nástupce Ferdinanda III., jeho druhorozený syn Leopold, se narodil 9. června roku 1640. Od raného dětství mu jeho otec císař zvolil kariéru duchovního, jelikož dynastie počítala s nástupnictvím jeho o 7 let staršího bratra Ferdina

   Ten ale nečekaně umírá na neštovice roku 1654 a události nabyly rychlého spádu. Ferdinandovi III. se podařilo ještě během jeho života dosadit nejstaršího syna na císařský, český a uherský trůn. Nutno podotknout, že ho to stálo nemalé peníze a očekával, že po těchto vysilujících diplomatických jednáních už může zvolit cestu většího odpočinku, jelikož začínal pociťovat, že jeho tělo slábne a konec se mohl přiblížit každou chvílí. To si však nemohl dovolit a byl nucen zahájit nová jednání s cílem dosazení svého potomka na dědičné trůny monarchie.

   Vraťme se ale zpět k dětství Leopoldova. Stejně jako u většiny Habsburků, tak také na Leopoldově výchově se dlouhá léta podíleli jezuité. Z dobových zpráv je nám známo, že Leopold byl v mládí prchlivým a zlostným žákem, a proto se jezuité rozhodli, že musí zahájit svou "osvědčenou" převýchovu a vštěpit do mysli tomuto mladému chlapci poslušnost, trpělivost a sebeovládání. Výsledkem tohoto počínání bylo, že Leopold po celý svůj další život veřejně vystupoval chladně a i v dobách krizí na něm nebylo poznat sebemenšího vzrušení.

   V době Ferdinandova úmrtí bylo Leopoldovi 14 let. Jak psáno výše, Ferdinand III. musel zahájit nová jednání o nástupnictví. Roku 1655 byl urychleně korunován uherským králem a o rok později také českým. V době dohadů o nástupnictví v Říši umírá 2. dubna 1657 císař Ferdinand III. Aby toho nebylo málo, v začátcích vlády tehdy sedmnáctiletého Leopolda se začala vyhrocovat situace v Uhrách, kde rebelii probudil sedmihradský kníže Jiří II. Rákóczi. K tomu začínal válečný konflikt se Švédskem a další už probíhal v Itálii. Jedinou náplastí na negativně začínající Leopoldovu vládu bylo, že i díky velkým finančním částkám byl roku 1658 zvolen císařem.

   Válka se Švédskem však neměla dlouhého trvání a na krátkou dobu zavládl v Evropě mír. Ten byl ale časem ukončen smrtí sedmihradského knížete Jiřího II. Rákócziho. Po jeho skonu se Turci snažili o to, aby byl na jeho místo dosazen nový kníže, plně závislý na Cařihradu. To si Leopold nenechal líbit a nehodlal připustit fakt, že by se Sedmihradsko mělo stát plně závislým na Turcích. Ze začátku šlo o malý konflikt, který byl veden v rovině menších lokálních střetů. V letech 1663-1664 se ale fakticky změnil ve válku. Turci v té době vytáhli s velkou armádou a jejich hlavním cílem bylo dobytí pevnosti Nové Zámky, což se jim povedlo 25. září 1663. Následovalo obsazení dalších území dnešního Slovenka, včetně města Nitry. Právě ze Slovenska Turci podnikali loupeživé výpravy na Moravu, kde loupili a brali zajatce, které poté výhodně prodávali pánům do Turecka. Císařští sváděli urputné boje s Turky, ale velkého úspěchu dosáhli až při pokusu Turků překročit řeku Rábu, kde se jim podařilo je odehnat nazpět.

   Po odehnání Turků se ve Vídni začalo okamžitě mluvit o míru, který byl podle mnohých prvořadou záležitostí, jelikož na západě byl v zárodku konflikt s Francií Ludvíka XIV. Habsburští diplomati si byli vědomi finančních problémů monarchie, a proto si od Turků nedovolili žádat více, než zabezpečení klidu na jižní hranici a dokonce byli ochotni jim ponechat pevnost Nové Zámky.

   Francouzský Ludvík následně zahájil svou ofenzivu do španělského Nizozemí a takéna už zmíněném Rýně. Jeho cílem bylo obsadit pro něj důležité území - Flandry. Tato válka byla zahájena roku 1667 a Leopold samotný měl ze síly Francie obavu, proto se rozhodl s Ludvíkem tajně dohodnout na budoucím rozdělení španělského dědictví a také sabotoval jednání s Anglií, Nizozemím a Švédskem, o vytvoření protifrancouzské koalice. Konflikt, dnes znám jako devoluční válka z let 1667-1668 byl ukončen právě roku 1668 tzv. cášským mírem, který de facto uznával vůdcovskou roli Francie v Evropě.

   Klidná léta ale netrvala příliš dlouho a už roku 1670 vtrhli Francouzi do Alsaska a Lotrinska. Císař byl většinou v trvalé defenzívě a roku 1673 se rozhodl uzavřít dohodu s Francií, čímž byly potvrzeny její územní zisky. Po tomto aktu se ale Leopold konečně rozhodl připojit k protifrancouzské koalici ke Španělsku, Nizozemí a některým německým státům. Rakušané vedli válku bez větších úspěchů a celý konflikt byl ukončen dalšími mírovými jednáními započatými roku 1678 v Nijmwegenu. Konečná podoba míru spatřila světlo světa až o rok později a Leopold musel skousnout další hořkou pilulku v podobně ztráty dalších, menších územní. Ačkoliv se Francouzi zavázali po ratifikaci mírové smlouvy vyklidit oblast Lotrinka, rozhodli se to nerespektovat a ponechat svá vojska na tomto území. Nejhůře z celého konfliktu dopadl braniborský kurfiřt, který byl nucen se vzdát území Pomořanska, které předtím dobyl na Švédech. Braniborský Fridrich Vilém I. za to vinil Habsburky, což jim ostatně nikdy neodpustil a rozhodl se zahájit politiku těsné spolupráce s Francií. Leopold samotný v dobách neustálých válek s Francií začal mít obrovský odpor ke všemu francouzskému, zakázal na dvoře mluvit francouzsky a sám přestal číst knihy francouzských autorů.

   Roku 1666 začali v Uhrách prožívat svou "Bílou Horu" po tom, co bylo prozrazeno chystané spiknutí proti habsburské nadvládě organizované katolickými magnáty podporovanými Francií a Osmanskou říší. Hlavními vůdci byli chorvatský bán Petr Zrínyi, zemský soudce František Nádasdy a dále František I. Rákóczi, Štěpán Thököly aj.  Vůdci povstání nevedli tuto rebelii zrovna energicky, a proto se o 3 roky později rozhodli rozpustit vojsko a prosit o milost ve Vídni. Události, které následovaly, byly skoro totožné jako v době pobělohorské porážky českého stavovského povstání. Byla zřízena zvláštní vyšetřovací komise, která vyslýchala přibližně dva tisíce uherských šlechticů, hned třem stům z nich byla nařízena konfiskace majetku. Hlavní vůdci Nádasdy a Zrínyi byli30. dubna 1671 veřejně popraveni.

   Leopoldovi do karet také nahrál fakt, že povstalci požadující autonomii uherské koruny a svobody pro uherskou šlechtu, měli také za cíl svobodu náboženského vyznání, čímž na svoji stranu připoutali mnohá protestantská knížata. Nic mu poté nebránilo v tom, aby po popravě vůdců povstání mohl ponechat volnou ruku církevním úřadům, které začaly konfiskovat majetek protestantům a zabírat jejich kostely. Leopold se na Uhry začal dívat jako na nespolehlivou zemi, kterou je třeba si podrobit a kolonizovat. Dále bylo nařízeno rozpuštění uherského vojska a uherská šlechta byla povinna živit žoldnéřské vojsko působící na jejich území.

   Zvyšování daní, odpor k drancujícím vojákům a omezování náboženské svobody způsobilo vlnu menších na sebe navazujících povstání zaměřených proti Habsburkům. Těmi, kdo se chopili zbraní, byli poloprofesionální vojáci, propuštěnci z uherské armády a vysloužilci z válek proti Turkům. Tito tzv. kuruci požadovali uznání uherské ústavy, volební monarchii polského typu, náboženskou svobodu a zrušení obchodních privilegií pro vídeňské obchodníky. Ačkoliv prostý selský lid v kurucích viděl vojáky bojující za svobodu uherského národa, oni samotní brali válku jako zdroj živobytí a potají přemýšleli nad tím, že by si takto mohli vybojovat případné povýšení do šlechtického stavu, čímž byly tyto rebelie už předem odsouzeny k porážce.

   Mohlo se zdát, že konfiskací majetku šlechtě a uzavíráním protestantských kostelů, byl ukončen proces rekatolizace v Uhrách, ale opak se stal, jako už mnohokrát, pravdou. Vídeň se rozhodla, že na území Uherska zahájí tvrdou a postupnou rekatolizaci a reconquistu na území Dolní uherské nížiny, která byla dlouhou dobu v područí Turků. To mělo za následek vznik větších kuruckých oddílů během roku 1672 v oblasti Potisí a Sedmihradska, odkud podnikaly výpravy na východní Slovensko. S jejich pomocí se protestantům podařilo vyhnat ze svých kostelů katolické kněze a vrátit je zpět jejich bývalým vlastníkům. Konkrétně kuruckému východoslovenskému zemanovi Kašparu Pikovi se podařilo zmocnit i Oravského hradu. O několik měsíců později se ale císařským podařilo jeho oddíly zahnat a odbojáře exemplárně potrestat.

   V polovině roku 1673 Leopold zrušil zasedání uherského sněmu a významný úřad palatina Uher. Jmenoval správní gubernium složené ze zástupců německého a uherského národa, v jehož čele usedl velmistr řádu německých rytířů. Neustále se zabýval myšlenkou, jak obsadit celé území Uher a proto začal systematicky zdokonalovat strategické hrady a pevnosti. Tím se ale nepodařilo zabránit dalším kuruckým vojenským nájezdům, které pokračovaly v dalších letech. Největšího rozsahu povstání dosáhlo za vedení "kuruckého krále" Imricha Thökólyho. Ten po dohodě s Turky za pomoci Francouzů podnikl v letech 1608 a 1682 ze Sedmihradska dvě velké výpravy na Slovensko, které se mu podařilo prakticky celé obsadit. Tyto úspěchy oslovily i uherskou šlechtu a proto se rozhodli v září roku 1682 Thökölyho zvolit za knížete Uher. Od Turků přijal vazalský vztah a ti ho na oplátku potvrdili jako uherského krále.

   Tyto Thökölyho úspěchy donutily Leopolda ustoupit a rozhodl se svolat sjezd uherské šlechty do Šoproně. Slíbil jim obnovit úřad palatina, potvrdit jejich daňová privilegia, uznat náboženskou svobodu a vrátit odebrané protestantské kostely. Dokonce se rozhodl slíbit i amnestii, o kterou ale nebyl valný zájem z důvodu Thökölyho úspěchů v roce 1682.

   Následující roku 1683 vyvrcholil staletý boj mezi Habsburky a Turky. Obrovská turecká armáda se vydala vstříc Vídni, dobyla pohraniční pevnosti a už 10. července stála před hradbami tohoto hlavního města monarchie. Leopold reagoval rychlým úprkem do Lince, což mu mnozí obyvatelé Vídně nemohli odpustit a považovali ho za zbabělce. Oficiální habsburská propaganda ale hovořila o tom, že Leopold odjíždí hlavně z důvodu organizace pomoci pro jeho hlavní město. Nutno podotknout, že tento zběsilý úprk nemohl podpořit morálku obléhaných.

   Obyvatelé ale rychle zapomněli na to, že je jejich panovník opustil a hrdinně začali organizovat obranu města, jelikož si uvědomovali, že podle islámského práva je město, které se před muslimy nevzdá ponecháno veliteli na tři dny v plen. Probíhaly urputné boje na hradbách a město bylo každý den odstřelováno francouzskými inženýry, kteří se dále pokoušeli i o podkopání hradeb města. Tyto inženýry na pomoc Turkům neposlal nikdo jiný, než "nejkřesťanštější" francouzský král Ludvík XIV.

   Tehdy si ale celá Evropa uvědomila, že pád Vídně by znamenal ohrožení dalších území ve střední Evropě a rozhodnuto bylo začít s organizací pomoci. Rakouské oddíly byly posíleny o jednotky z Bavorska, Švábska a Saska, ale největší vojenskou sílu přivedl polský král Jan Sobieski. Ten 12. září zaútočil v čele sjednocených vojsk, což Turci neustáli a obrátili se ke zběsilému úprku. Zanechali za sebou veškerou kořist z tažení, výzbroj, zásoby a utrpěli obrovské ztráty.

   Tento triumf zahájil postupný úpadek turecké moci, byla zahájena už dlouho plánovaná reconquista v Uhrách a později na celém Balkánu. Turci od té doby už nikdy pro Vídeň nepředstavovali takové nebezpečí, jak tomu bylo v časech minulých. Spojené křesťanské armády začaly Turky postupně z Uher vytlačovat. Válka trvala s přestávkami ještě 15 let, ale u Uher byli Turci vytlačeni prakticky hned po jejich porážce u Vídně. Hned v roce 1683 byla vyklizena Ostřihom, o dva roky později důležitá pevnost Nové Zámky a roku 1686 padlo i město Budín. Současně byl rozdrcen odpor Thökölyho, obsazeno Slovensko a v roce 1687 i Sedmihradsko. Samotný Imrich Thököly byl Turky uvězněn, odvezen do Malé Asie a později bylo odmítnuto jeho vydání při mírových jednáních.

   Ačkoliv se o míru jednalo od roku 1686, konečná dohoda vázla na otázce Sedmihradska. Leopold odmítal ustoupit, jelikož hodlal spojit pod svou patronací všechny tři uherské koruny - Uhry, Chorvatsko a Sedmihradsko. Roku 1688 císařské vojsko poprvé proniklo do Bosny a obsadilo Bělehrad.

   Už v době obléhání Vídně se Leopoldovi podařilo do svých služeb získat skvělého vojevůdce Evžena Savojského - společně také s Ludvíkem Bádenským, bavorským kurfiřtem Maxem Emanuelem a Karlem Lotrinským. Není tajemstvím, že Evžen Savojský nabízel své služby předtím také na francouzském dvoře, ale Ludvíkovi XIV. se nelíbil a odmítl ho angažovat.

   A byl to právě Evžen Savojský, který roku 1697 dovršil porážku Turků v bitvě u Zenty. Poté následovalo Anglií a Nizozemím zprostředkování míru, který byl podepsán na 25 let roku 1699 v Karlovicích. Rakousko tím získalo celé Sedmihradsko. Po triumfu také Leopold odvolal mnohé sliby, které dal předtím uherské šlechtě. Vyhlásil sice amnestii, ale zakázal Uhersku právo na ozbrojený odpor. Znova se do země vrátili jezuité, i přes příslib ukončení rekatolizace. Daňová svoboda ale zůstala zachována.

   V osmatřiceti letech se roku 1678 Leopold dočkal svého prvního potomka, pozdějšího císaře Josefa I. Jeho syn dospíval v době, kdy byl jeho otec všude veleben a oslavován jako vítěz nad Turky a podrobitel Uher. V letech 1689-1690 na jednání kurfiřtů, kde šlo hlavně o organizaci nové války s Francií, se mu podařilo prosadit tehdy jedenáctiletého Josefa za římského krále, čímž se rodu opět zabezpečilo nástupnictví na císařském trůnu.

   V posledních letech vlády se Leopoldovi příliš nedařilo. Finanční situace říše se nezlepšovala, nedařilo se mu nábožensky sjednotit knížata v Německu a konec války s Francií byl v nedohlednu. Problémy se začaly objevovat také uvnitř rodiny. Dospívající Josef začal kolem sebe seskupovat reformní opoziční kruh, což mělo za následek vznik častých sporů s konzervativním Leopoldem obklopeným postaršími muži, kterými Josef pohrdal. Josefovým blízkým rádcem a přítelem byl také Evžen Savojský, na kterého Leopold svým způsobem žárlil.

   Uprostřed nového celoevropského konfliktu, války o španělské dědictví, Leopold umírá 5. května 1705 a Josef se tak konečně mohl začít snažit o prosazení svých reforem. Leopold ze všech habsburských panovníků se svou politikou zasadil nejvíce o utvoření politického pojmu "Rakousko". Feudální monarchie se začala přebudovávat v centrální politický celek.