Habsburkové XV. - O Španělsko

Tím hlavním, co se na počátku 18. století v Evropě dělo, byla probíhající válka o španělské dědictví, která byla iniciována vymřením madridské mužské habsburské linie, respektive smrtí krále Karla II.

   Synové Leopolda I. Josef a Karel se nemohli ucházet o španělskou princeznu, čímž by si vyženili toto království, protože král Karel II. po sobě nezanechal žádné potomky. Na světě ale byl potomek "Velkého Dauphina" Ludvíka Filip z Anjou, vnuk Ludvíka XIV. a Marie Terezie, která byla prvorozenou dcerou španělského krále Filipa IV. Zapomínat se také nemohlo na potomky Marie Antonie, dcery císaře Leopolda I., která byla provdána za bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela, s nímž měla syna Josefa Ferdinanda.

   Sňatkům Marie Terezie a Marie Antonie předcházela jednání, v nichž se dohodlo, že potomci vzniklí z tohoto sňatku nebudou mít nárok na toto případné dědictví. Leopold věděl, že Anglie a Nizozemí si nepřejí spojení celého dědictví jak s Rakouskem, tak s Francií, a proto roku 1698 předložil návrh, v němž rozdělil toto dědictví. Španělsko samotné i s koloniemi mělo připadnout synovi Marie Antonie Josefu Ferdinandovi, bohaté Milánsko Leopoldovi a zbytek Filipovi z Anjou.

   Smrt Josefa Ferdinanda ale zhatila naději na diplomatické vyřešení otázky Španělska. Španělští šlechtici proto začali naléhat na krále Karla II., aby odkázal celou říši tomu, kdo má za sebou největší vojenskou sílu a tu měl podle nich Filip u Anjou. Po Karlově smrti roku 1700 vyvolalo znění závěti obrovský rozruch. Šlechta a ministři naléhali na Leopolda, aby tuto závěť prohlásil za neplatnou. Učinil tak až po dvou dnech a veřejně vyhlásil nárok jeho druhorozeného syna Karla. Současně po poradě s generály vyslal vojsko do Itálie.

   Leopold uvažoval střízlivě a věděl, že celé dědictví ovládnout nemůže, tak si vytyčil plán na expanzi do Itálie. Filip u Anjou byl mezitím ve Španělsku korunován na Filipa V. a uznán Anglií, Nizozemím, papežem a městskými státy v Itálii. Evžen Savojský dokázal následně přejít Alpy, obejít početnější francouzskou armádu a ohrožovat Milánsko, ale kvůli malé finanční pomoci z Vídně se musel stáhnout, protože ohrožováno bylo samotné hlavní město. Bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel se domluvil s Francií, spojil se s generálem Villarsem, překročil Rýn a dobyl roku 1703 Řezno. Poté mohli Bavoři postupovat na Vídeň, ale Francouzi po naléhání rozhodli, že se má armáda přesunout do Tyrolska, čímž byla tehdy slabá Vídeň de facto zachráněna.

   Současně vypuklo v Sedmihradsku a východních Uhrách nové protihabsburské povstání pod velením Františka II. Rákócziho a Mikuláše Bercsényiho. Bylo však prozrazeno a samotný Rákócziskončil ve vězení. Bercsényi prchl do Polska a zorganizoval úspěšné vysvobození Rákócziho. Ten následně vydává manifest, který opět probudil kurucké odbojáře společně se selským lidem. Roku 1706 Rákócziho stoupenci ovládli skoro celé Uhry a vnikali na Moravu a do Štýrska. V té době podle některých zdrojů čítala armáda povstalců okolo 100 000 mužů.

   Rákóczi tehdy jakožto představitel uherské šlechty vedl diplomatická jednání jako nezávislý panovník s velkými evropskými dvory. Co bylo pro Leopolda nepříjemné byl fakt, že Anglie a Nizozemí se v otázce Uher přikláněli k Rákócziho politice. Po naléhání spojenců konečně poslal svého syna Karla do Španělska, aby si vybojoval tamní trůn. Válka o španělské dědictví se dá také nazývat válkou o zámořský obchod a kolonie mezi Anglií a Francií. I samotný Leopold a jeho nástupce Josef, pokládali boj o Španělsko za podřadný i přesto, že Karel dosáhl korunovace v Madridu. Pro oba bylo přednější uklidnit situaci v Uhrách a ovládnout Itálii. Samotný Karel měl názor zcela odlišný. Ještě před svým odjezdem do Lisabonu se jeho otec a bratr Josef tajně smluvně zavázali, že se vzdávají nároků na Španělsko, ale na oplátku musel Karel postoupit MilánskoRakousku.

   Oficiální habsburská propaganda hovořila o dojemném loučení syna a otce majíce slzy v očích. Karel byl Leopoldovým oblíbencem a staršího Josefa neměl v lásce kvůli časté konzumaci alkoholu, divokým lovům, milostným aférkám a jeho reformním názorům. Společně s vychovateli se domnívali, že po sňatku s Amálií Vilemínou Brunšvicko-Lüneburskou se jeho chování polepší a začne se chovat zodpovědně. To se ale nestalo. Josef byl velmi kritický k otcovým přestárlým rádcům a jeho konzervativní politice a založil kolem sebe reformní opoziční kruh. Své nápady ale prosadit nedokázal a do karet mu později nahrál státní bankrot z roku 1703.

   V té době upozorňoval Evžen Savojský Vídeň, že stav jeho armády je žalostný a nepodaří-li se sehnat finance, může Rakousko ztratit Uhry natrvalo. Ze západu ale sílilo francouzské nebezpečí a Evžen byl převelen na toto bojiště. Dokázal se spojit s anglo-nizozemskou armádou vedenou vévodou Marlboroughem, porazil francouzsko-bavorské jednotky u Dunaje a okupoval Bavorsko.

   Mezitím 5. května 1705 umírá ve Vídni Leopold a Josef uprostřed války převzal rakouské dědictví. Hned na počátku vlády Josef překvapil tím, že od dvora vyhnal jezuity a zakázal jim podílet se na politice. Výrazně změnil vedoucí orgány monarchie, počet členů tajné rady snížil ze 150 na 33, vyměnil ministry a omladil většinu úřadů. Z jedné strany byl panovníkem reformním, ale z druhé kontroverzním. Veřejně byl například znám jeho poměr s dcerou chorvatského bána Pálffyho.

   V politice s Uhrami nastolil zcela odlišný kurz. Přál si přijatelný mír, ale nehodlal uznat nezávislost Sedmihradska a právo uherské šlechty na ozbrojený odpor. Naopak privilegia šlechty chtěl potvrdit. Rákóczi odmítal kompromis a spoléhal na pomoc Francie. Roku 1707 obdržel příslib vojenské pomoci ruského cara Petra I. Velikého. Uspořádán byl sněm uherské šlechty v Onodu, kde byli Habsburkové svrženi z trůnu a ustavena volební monarchie v čele s Rákóczim. Ačkoliv bylo Sedmihradsko v povstaleckých rukou, dokázali rakouští vojáci udržet významné pevnosti na tomto území a časem s podporou posil přejít do ofenzívy. Po bitvě u Trenčína roku 1708 byla Rákócziho armáda zatlačena na Slovensko a dále decimována nedostatkem jídla a morem. Rákóczi se společně s Bercsényim roku 1711 vydal přes Polsko k carovi Petrovi žádaje okamžitou vojenskou pomoc. Mezitím ale uzavřel uherský šlechtic Károlyi s císařem mír v Satu Mare. Šlechtě byla potvrzena beztrestnost za účast v povstání, ponechány politická a daňová privilegia a zvláštní postavení Uher v rámci monarchie.

   Josef I. také přesunul část jednotek od Rýna do Itálie a dostal anglo-nizozemské úvěry. To umožnilo Evženu Savojskému v letech 1706 a 1707 dosáhnout v Itálii významných úspěchů a donutit Ludvíka XIV. uzavřít v severní Itálii mír - francouzské jednotky byly povinny toto území vyklidit. Poté císař kontroloval i Neapolsko a Anglii s Nizozemím začalo vadit, že Josef potvrdil severoitalský mír, jelikož jednotky ustupující z tohoto území podpořily jednotky bojující proti anglo-nizozemským silám ve Španělsku. Všem bylo jasné, že Josef ponechal svého bratra Karla bez podpory a svým konáním dal jasně najevo, jak moc důležitosti přisuzuje zisku španělské koruny. Jemu samotnému šlo hlavně o stabilizaci říše a zisk nových území v Itálii.

   I když se mohlo zdát, že je Josef sebestředným a ponechává svého bratra osudu, je třeba zdůraznit, že jeho vlastní politika domu rakouského slavila úspěch. Jediné, čeho nedosáhl, bylo zajištění svého dědice pro dynastii. Jeho roční syn Leopold Josef zemřel roku 1701 na vodnatelnost mozku a zůstaly mu pouze dvě dcery. První byla Marie Josefa, manželka polského krále Augusta III. a Marie Amálie, která se stala manželkou pozdějšího císaře Karla VII. Bavorského.

   Ještě za života Leopolda I., se Josef společně s Karlem dohodli na nástupnictví svých mužských potomků, u Karla pouze v případě, že Josef zemře bez dědice. Toho se ale Josef dočkat nemohl, jelikož se svou manželkou prakticky nežil a později se díky svým záletům nakazil syfilidou, protože měl poměry s dvorními dámami, ale také s prostými děvčaty. Svou nemoc přenesl na manželku Amálii, která se díky tomu stala neplodnou. Zarážející bylo, že Josef otázku následnictví příliš neřešil, pravděpodobně očekával možnost dalšího manželství.

   Prozíravá matka císařovna vdova po Leopoldovi Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská začala pokládat za vhodné a důležité vybrat manželku pro svého druhého syna Karla. Volba padla na Alžbětu Kristýnu Brunšvicko-Wolffenbüttelskou. Sňatek byl zpečetěn roku 1708 a Alžběta Kristýna se odebrala do Španělska za svým mužem.

   Karel se od doby příjezdu do Španěl do této země vášnivě zamiloval. Měl silnou podporu katalánských přívrženců, oblíbil si španělský způsob života, ceremoniál a umění. Významných vojenských úspěchů ale nedosáhl. Dvakrát vtáhl v čele vojska do Madridu, dvakrát musel také Madrid opustit.

   Od roku 1709 začala jednání o příměří s Francií, kterému byl nakloněn i Ludvík XIV. Jednání ale vázla na otázce, co nechat jako odstupné Filipovi z Anjou. Nikdo ze spojenců nechtěl postoupit část svých územních nároků a čekali, že to udělá někdo jiný. Evžen Savojský upozorňoval vídeňské ministry, že nikdo z jejich spojenců si nepřeje úplnou porážku Francie.

   Velkým zvratem byla bitva u Malplaquetu 11. září 1709. Vídeň očekávala snadné vítězství, o čemž ale nebyl přesvědčen Evžen Savojský. Jeho vojsko podporované Marlboroughem zahájilo ofenzívu s cílem pochodovat na Paříž. Na konci bitvy se zdálo, že císařští bitvu vyhráli, jelikož Francouzi se stáhli z bojiště. Vídeň oslavovala velké vítězství, které ale bylo příliš krvavým a znemožňovalo Evženu Savojskému dále pokračovat na Paříž. Francouzská armáda vypadala, že je poražena, ale spořádaný ústup pravděpodobně zvolila proto, že v bitvě byl raněn vrchní velitel Villares. Nizozemci poté obsadili některé belgické pevnosti a potvrdili Anglii její obchodní privilegia a námořní převahu.

   Po Malplaquetu začalo nadšení pro válku ochabovat. Armády začaly být vyčerpané, vrchní velitelům se už nechtělo provádět další vojenské operace a i na královských dvorech nebyla nálada zrovna "proválečná". Císařští spojenci se začali obávat vstupu Pruska a Turecka do války a dále je neuklidňovala ani vyhrocená situace v Uhrách a probíhající konflikt mezi Švédskem a Ruskem. Pro mír mluvila i Karlova situace ve Španělsku. Jeho protivník Filip z Anjou (král Filip V.) ovládal většinu španělského území a nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo být naopak.

   V té době se také změnila politická situace v Anglii. Liberální vláda whigů podporována stoupencem války "řezníkem od Malplaquetu" vévodou z Marlborough ztratila moc a tu získali konzervativní toryové. Tato vláda požadovala velké ústupky od Francie na úkor Nizozemska a Habsburků.

  Vše urychlila i nečekaná smrt císaře Josefa I., který 17. dubna 1711 podlehl epidemii neštovic, která v té době kosila obyvatelstvo Vídně. Touto smrtí byl naplněn nejčernější scénář vídeňských ministrů. Všem bylo jasné, že z důvodu absence mužského dědice jak ze strany Josefa a Karla, činilo následníkem a dědicem rakouských i španělských držav právě mladšího Karla, v té době pořád operujícího ve Španělsku. Ten dosáhl ještě za života Josefa, který mu poskytl vojenskou injekci, druhého obsazení Madridu, ale Josefova smrt způsobila, že od té doby byl ve stálé defenzivě po operacích postupující francouzské armády. Po smrti bratra měl Karel jediný úkol - evakuovat se ze Španělska, které opouštěl jen velmi nerad. I samotný Karel, nový vládce dědičných území věděl, že Francie ani spojenci Vídně nepřipustí, aby oběma celkům říše vládl tentýž panovník.

   Karel s pomocí britských lodí odplul z Pyrenejského poloostrova. Španělsko-francouzská vojska začala čím dál více postupovat do nitra poloostrova a Evžen Savojský dokázal na Rýně zabránit nové francouzské ofenzivě na území Německa. Později nečekaně rychle a bez obtíží proběhla Karlova volba císařem a po ní už bylo jasné, že se Habsburkové nedočkají spojení rakouské a španělské monarchie.

   Celou tuto válku, historiky nazývanou jako válku o španělské dědictví ukončil mír z Utrechtu roku 1713. Ve válce nejvíce získala Anglie, které obsadila Gibraltar a Minorku, byla potvrzena jejich nadvláda na moři, povolena přeprava černých otroků z Afriky do Ameriky a natrvalo se usadila v Indii. Francie v čele s Ludvíkem XIV. před válkou očekávala územní zisky, kterých ale nedosáhla. Náplastí na neúspěšný konflikt mohl být jen zisk menších území na Rýně a ve Flandrech. K tomu přenechala pomyslné první místo největší mocnosti Evropy Anglii, a aby toho nebylo málo, ztratila i vliv v koloniích. Dokázala si ale podržet území, které získala v předchozích válkách - území Alsaska a nárok na Lotrinsko. Ve Španělsku se koruna "upevnila"na hlavě Filipovi z Anjou, ale tím se ale postupný úpadek tohoto kdysi mocného království nezastavil.

   Samotný Karel dostal jako odškodné za zřeknutí se nároků na španělské dědictví územíMilánska, Neapolska a Sardinie a rovněž španělské Nizozemí (dnešní Belgie). Nároků na španělskou korunu se ale Karel oficiálně zřekl až roku 1720.