Koloman Uherský – Počátky vlády ve víru první křížové výpravy

Tento král, který začal vládnout v Maďarsku roku 1095, se do dějin zapsal, jako podporovatel křižáckých tažení. Bez sebemenších protestů umožňoval křižákům volný průchod svou zemí. Slova díků se ale Koloman nedočkal. Namísto toho křižáci jeho zemi pustošili a napadali civilní obyvatelstvo.    

  Dne 27. listopadu léta páně 1095 svolal papež Urban II. koncil do Clermontu, kde agitoval pro svolání vojska ve znamení kříže. Cílem bylo osvobození východních křesťanů. O pomoc žádal samotný byzantský císař Alexios Komnenos. Urban nečekal, že jeho řeč rozpoutá vlnu šílenství. Jeho slovo se na tehdejší poměry rozneslo poměrně rychle do celé Francie a převážně i Německa. Prvním, kdo dokázal shromáždit větší vojenskou sílu, usilující o osvobození Jeruzaléma od turecké nadvlády, byl mnich Petr Poustevník.

  Možná i papež Urban II. očekával, že na cestu osvobození se vydají profesionální vojska, ale nebylo tomu tak. Armádu, která měla pomoci východním křesťanům, se skládala z rolníků bez práce, žebráků a zchudlých rytířů. Petr dokázal shromáždit přibližně 20 – 30 tisíc mužů. Určitá část křižáků, pod vedením Gautiera Sans – Avoir, který vyrazil se svými oddíly napřed, se dostala k maďarským hranicím. Gautier požádal krále Kolomana o průchod jeho zemí. Ten jim byl bez reptání umožněn. Král sám nařídil svým lidem, aby poskytovali bojovníkům se znamením kříže veškerou pomoc, o kterou požádají. Oddíly Gautiera se v Maďarsku rozdělily na dvě části. Část první se vstřícnosti Maďarů odvděčila vydrancováním jednoho pohraničního městečka. Na to Koloman zareagoval posláním oddílů, které měly křižáky zpacifikovat. Poražení křižáci byli svlečeni do naha a posláni ke druhé polovině vojska, která už pobývala v Bělehradu. Vojáci byli tímto pobouřeni a rozpoutali vlnu bojů i v současném hlavním městě Srbska.   

  Dále už následovala vojska vedená Petrem Poustevníkem, která také došla k hranicím Maďarska. Petr stejně jako Gautier požádal krále Kolomana o možnost projít jeho zemí. Koloman i přes problémy s oddíly Gautiera opět souhlasil. Vše probíhalo bez zjevných problémů do té doby, než vojska Petra došla do stejného pohraničního městečka jako před tím oddíly Gautiera. Vojáci měli možnost všimnout si zbraní svých mrtvých druhů a po obyčejné hádce o boty, se rozpoutaly velké boje. Křižáci pobyli 4000 tisíce Maďarů. Petr byl tímto zaskočen a nařídil rychlý postup k jihu do Konstantinopole, jelikož se bál reakce krále Kolomana. Cestou ještě stihli v byzantském městě Niš němečtí rytíři podpálit větrné mlýny poblíž města. To rozpoutalo další bitvu. Byzantinci dokázali křižáky porazit a zahnat pryč od města. Vše vypadalo, že vojsko Petra Poustevníka bylo na hlavu poraženo, ale nakonec se zjistilo, že v bojích padla pouze jedna čtvrtina mužstva. Petr dokázal vojsko opět sjednotit a pokračoval na cestě k osvobození.

  Poté se oddíly Petra a Gautiera dokázaly spojit a pokračovat v další cestě. Po příchodu do Malé Asie, se křižáci spokojili s prachobyčejným vražděním obyvatel místních vesniček. Zda křižáci měli tušení, že vlastně vraždí své východokřesťanské druhy, kteří byli okupováni Turky, je záhadou. Netrpěliví Francouzi se vydali v menším počtu vstříc tureckým vesničkám a zavraždili každého, kdo jim přišel pod ruku. To Turky natolik rozrušilo, že proti křižákům vytáhli s velkým vojskem a oddíly Petra a Gautiera na hlavu porazili.

  Zpráva o porážce Petra Poustevníka došla do Německa a Francie několik měsíců po bitvě. Obsahovala i informaci o tom, že Petr přežil a pobýval v Konstantinopoli. To podnítilo mnoho lidí k tomu, aby shromáždili nová vojska a oplatili Turkům porážku jejich druhů. Všeobecně se tehdy podívalo, že podruhé křižáky Bůh opustit nemůže a že bude stát na jejich straně. V té době se v Německu a Francii začala šířit teorie, že když se nepodařilo osvobodit Jeruzalém, můžou obyvatelé „osvobozovat“ i ve svých zemích, jelikož národ, který ukřižoval Ježíše, žije mezi nimi.  Tak započala hromadná vraždění Židů, kteří už v té době nebyli oblíbenými. Jako velký „židobijec“ proslul Emerich z Leisingenu, který konkrétně v Německu rozpoutal obrovskou vlnu antisemitismu.

  Hromadné hony na Židy tehdy postihly i Prahu, kde jim velem kněz Volkmar, který cestoval z Německa do Svaté země. I jeho jednotky došly k maďarským hranicím, žádaje o průchod. I teď Koloman souhlasil pod podmínkou, že nechá Židy žijící v jeho zemi na pokoji. Ale ihned, když křižáci vtrhli do Maďarska, začalo hromadné krveprolití. Koloman ihned konal a poslal vojsko, které mělo porazit křižáky. Ti byli rychle rozprášeni. O tom, zda Volkmar boj přežil, nejsou žádné zprávy.

  Také vojáci kněze Gottschalka, kteří dorazili k Maďarsku chvíli po ukončení bojů, požádali o vstup. Zdá se to nereálné, ale i po tom všem, co si Koloman zažil s křižáky, jim povolil průchod pod stejnou podmínkou, jakou měli Volkmarovi muži. Ale ti se bohužel vůbec nelišili a vše vyvrcholilo nabodnutím malého chlapce na dřevěný kůl. I zde Koloman zakročil. Křižáky pobil a Gottschalka, který dokázal uniknout, nakonec jeho muži chytili a zabili.

  Posledním vojenským proudem první křížové výpravy, byly jednotky už tehdy proslulého „židobijce“ Emericha, hraběte z Leisingenu, který se také vydal stejnou cestou do Svaté země. Kolomanovi už ale došla trpělivost, dobře věděl, jakou má Emerich pověst a zakázal jeho mužům vstup do jeho země. Emerich se rozhodl, že nebude čekat a zaútočí na most, který byl dobře chráněný Maďary. Po nějaké době, si křižáci postavili svůj náhradní most a řeku překročili. Maďaři se museli stáhnout do hradeb města Wiesselburgu. Křižáci je začali obléhat a je známo, že v táboře křižáků se roznesla historiky nepotvrzená informace, která natropila rozruch v Emerichově táboře. Toho Maďaři využili a křižáky rozprášili. Ironií osudu je, že Emerichovi a pár šťastlivcům na rychlých koních se podařilo uniknout.

  Zhodnotíme-li si užitečnost první křížové výpravy, jen těžko bychom hledali nějaké smysluplné vysvětlení. Podle smýšlení tehdejší společnosti, měl být osvobozen Jeruzalém z područí turecké nadvlády.  V celkovém důsledku křižáci pobili více Maďarů a Byzantinců, než Turků. Avšak netrvalo to dlouho a na světě byla druhá křížová výprava se stejným cílem - osvobození místa ukřižování Krista.