Ústavní soud: Jak si přivlastnit dítě

Děti potřebují oba rodiče. Ale když se rodiče rozvádějí, najednou jako by to neplatilo. „Stabilita prostředí“ a pravidelná docházka do modelářského kroužku dostávají přednost před zachováním vztahů k těm nejbližším. Ano, bavíme se o předsudcích proti střídavé výchově...

V poslední době se zdálo, že ledy začínají tát. Jednou z vlaštovek bylo rozhodnutí (nález) Ústavního soudu, který prohlásil, že nesouhlas jednoho z rodičů - v daném případě matky - není důvodem střídavou péči zamítnout (text nálezu). Teď, ve stínu rozhodování o snížení platů soudců, přišel další nález Ústavního soudu. Týká se možnosti střídavé výchovy mezi rozhádanými nebo špatně komunikujícími rodiči (text nálezu).

Nové rozhodnutí je na první pohled pozitivní. Na druhý a další už méně. Nejen že se Ústavní soud vůbec nesnaží omezit rozbujelou moc soudů, zasahovat při rozvodu do rodinných vztahů – posuzovat, poměřovat, selektovat, namísto respektování přirozeného práva dítěte na oba rodiče. On dokonce dává rodičům návod, jak si dítě přivlastnit jen pro sebe.

Znění nálezu může vyvolávat mylný dojem, že problémy se střídavou péčí se v soudnictví nakonec vyřeší a nic dalšího není potřeba. O to víc se potvrzuje nutnost, aby libovůle soudů byla jasně ohraničená novou zákonnou úpravou. Je namístě omezit jejich možnost zahrávat si při rozvodu s osudy lidí (pochopitelně pod rouškou „zájmu dítěte“). Místo toho jim stanovit povinnost, aby zachovaly dětem péči obou rodičů - pokud ti o ni mají zájem a jsou způsobilí děti vychovávat.

Co vlastně Ústavní soud přesně rozhodl?

Pozitivní je určitě to, že zrušil rozsudek, kterým byl jeden malý chlapeček svěřen do výlučné péče matky. Matky, která odešla od rodiny, vzala s sebou i dítě a snažila se vymazat tatínka z jeho života. Spousta škod na dětské duši už nepůjde vrátit zpátky, ale aspoň nemusejí vznikat další.

Z obecného hlediska je také důležité, že Ústavní soud se opřel do jednoho z mýtů, bránících nařízení střídavé péče o děti. Sám soud k tomu říká: „...odvolací soud postavil své rozhodnutí na premise, že absence kvalifikované komunikace mezi rodiči - tedy neexistence schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem - je (tedy vždy) překážkou střídavé výchovy. Takto pojatý názor však Ústavní soud shledává protiústavním, a to z více důvodů.

Při platnosti uvedené premisy odvolacího soudu (o nemožnosti nařízení střídavé výchovy v případě neexistence kvalifikované komunikace mezi rodiči) by tedy k eliminaci střídavé výchovy postačilo pouze jednostranné, iracionální, svévolné, účelové odmítání kvalifikované komunikace rodiče, který má dítě ve své výlučné péči, s druhým rodičem. V takovém případě by šlo ve své podstatě o zneužití postavení rodiče (výlučně) vychovávajícího dítě...“

Avšak hned o několik odstavců dále tento svůj postoj relativizuje: „Je však namístě dodat, že Ústavní soud tím nemíní vyslovit, že neexistence kvalifikované komunikace mezi rodiči není vůbec relevantním kritériem při rozhodování o střídavé výchově. Je tomu právě naopak. Leč obecný soud musí náležitě vyargumentovat ... proč - po aplikaci a poměření všech relevantních kritérií - dospěl (případně) k závěru, že je třeba upřednostňovat právě kritérium založené tím, že mezi rodiči kvalifikovaná komunikace neexistuje.“

Aha. Takže důvodem pro zamítnutí střídavé výchovy to být vlastně může. Stačí jen náležitě vyargumentovat... Z praxe víme, že české soudy umějí vyargumentovat téměř cokoliv.

To však není ještě to nejhorší

Z důvodů, o kterých můžeme spekulovat, Ústavní soud nabízí přímo návod, jak může rodič získat dítě jen pro sebe:

„Kupříkladu, pokud by se zjistilo, že jeden rodič svévolně odmítá kvalifikovaně komunikovat s druhým rodičem, avšak dítě má podstatně hlubší citový vztah k tomuto (svévolně postupujícímu) rodiči, silně si již zvyklo na jeho prostředí (např. zájmové kroužky, škola, další rodina vychovávajícího rodiče), druhý rodič by bydlel daleko apod., patrně by více hledisek svědčilo pro řešení, že je v zájmu dítěte zůstat s vychovávajícím rodičem (tedy o střídavé výchově nerozhodnout).“

Je to známá situace - jeden rodič si s pomocí úřadů uzurpuje dítě, všechno mu povoluje, štve ho proti druhému rodiči nebo mu ho vůbec nepředává, případně se s ním odstěhuje na druhý konec republiky a honem založí novou rodinu, zkrátka udělá všechno pro odstřižení dítěte od druhého rodiče – a podle Ústavního soudu „má vyhráno“?!

Víme přitom, že existují způsoby, jak úspěšně reintegrovat vztahy i u těžce odcizených dětí a jejich rodičů. U nás však chybí vůle je prosazovat, a tak raději necháme dítě tomu, kdo si jej „ukradne“ první a dostatečně zpracuje. I tak by se dalo rozhodnutí Ústavního soudu vykládat. Myslel to vůbec vážně?? Jak ironicky pak znějí jeho slova, obsažená ve stejném rozhodnutí:

„Pokud by se připustil takový výklad práva, který by ponechával prakticky volné pole jeho zneužívání, hrozil by u druhé strany sporu vznik pocitu nespravedlnosti a bezmoci, a v důsledku toho nedůvěry ve spravedlnost a v právní stát. Smyslem práva je spravedlivě regulovat společenské vztahy. Umožněním zneužívat právo, tedy zakládáním nespravedlnosti, se však samotný smysl práva popírá.“