Projev, který nesměl zaznít

Dnes odpoledne jsem měl na poklidném shromáždění na Staroměstském náměstí přednést projev. Úřady však demonstraci hned na jejím začátku zakázaly, byl jsem i svědkem policejní brutality a zvůle. Projev tedy zveřejňuji aspoň takto:

Rád bych se chvíli zastavil u pojmu „demokracie“. My máme demokraticky zvolenou vládu. Skutečně. Pro tuto vládu zvedla ruku většina poslanců a ti zase byli zvoleni většinou voličů. To ale neznamená, že si tato vláda může dělat, co chce, nerespektovat Ústavu a základní lidská práva.

I Hitler nebo Gottwald byli zvoleni v zásadě demokraticky. Velká část lidí totiž uvěřila jejich pohádkám a pomohla jim dostat se k moci. Mnozí toho potom litovali, ale už bylo pozdě. Takže pokud se stane, že demokracie se postaví proti svobodě, já budu vždy hájit svobodu.

Historické srovnání

Celostátní noční zákaz vycházení - to domácí vězení pro všechny z nás - bylo v naší republice vyhlášené pouze:

• 15. března 1939 nacisty
• 21. srpna 1968 po vpádu sovětských vojsk
• a 28. října 2020 naší současnou tzv. demokratickou vládou

Když už se díváme do historie, podívejme se, jak fungoval koncentrační tábor v Terezíně. Nemám teď na mysli transporty do vyhlazovacích táborů, ale běžný život v tomto táboře. Cituji z Wikipedie:

„Celé město se stalo jedním velkým vězením – nastalo období tzv. otevřeného ghetta. Od té doby se mohli vězni, pokud právě nepracovali, pohybovat volně po celém městě (pracovní doba byla zhruba od 8.00 do 18.00 s přestávkou na oběd; do 20.00 volný čas, od 22.00 noční klid).“

Zajímavý je také článek docenta Štemberka o cestovním ruchu v protektorátu. Cituji:

„Německý státní ministr pro Čechy a Moravu vydal 22. ledna 1945 výnos o omezení v dopravě… Bez povolení byly možné cesty do vzdálenosti 75 km od místa bydliště nebo pracoviště a zpět, dále cesty na časové jízdenky také jen do 75 km… Poslední válečná sezóna přinesla omezení soutěží a her, neboť byl vydán zákaz cestovat ke sportovním utkáním do vzdálenosti větší než 30 km. Od února 1945 se nesmělo vyjíždět vůbec…“

V únoru 1945 zbývalo už jen několik měsíců do konce nacistické totality. Doufám, že i my se toho konce brzy dožijeme. Záleží i na nás, co pro to uděláme!