BRONZ! Zasloužená odměna pro hráče i fanoušky!

Cink! Prokletí je zlomeno! Český hokej po desetiletém půstu konečně odjíždí z velkého turnaje s cenným kovem. A opět z Finska. Byl to právě rok 2012, kdy čeští borci získali medaili naposledy. Letošní bronz je ale přeci jen jiný. 

Člověk by snad ani nevěřil, jak ten čas letí. Tehdy nikdo nepochyboval, že budeme hrát o zlato. Tvrdou stopku nám ale vystavilo sousední Slovensko v čele s trenérem Vůjtkem. Musím uznat, že jsem zpětně překvapen, že se nám před deseti lety povedla bronzová placka proti domácímu Finsku vybojovat. Máme bronz, ok! Ale přiznejme si, chtěli jsme víc. Vždyť minulé dva šampionáty jsme na bedně byli také, dokonce i na tom nejvyšším stupínku. Nikoho asi nenapadlo, jak dlouho budeme na další úspěch čekat. O to je ale sladší. 

Dnešní velký den pro český hokej si musíme užít o to víc, že to v průběhu zápasu vůbec nevypadalo, že by měli být svěřenci Kariho Jalonena odměněni kusem bronzu. Leckomu, včetně mě, se hlavou honily myšlenky o dalším zpackaném pokusu. Vždyť jich minulé roky bylo tolik. Minsk, Praha, Bratislava. Zejména poslední dvě zmiňovaná města přinesla českému fanouškovi velká zklamání. O Praze se nemusíme vůbec bavit. Domácí mistrovství, to je sama o sobě veliká motivace. A Bratislava? Na ledě stadionu Ondreje Nepelu se proháněl tým, který předváděl fantastický hokej. Přesto i tento soubor musel v posledním zápase sezóny poslouchat hymnu soupeře. Nenaplněný sen o medaili a následný smutek poté zvýraznila Říhova emotivní tisková konference po návratu z Prahy. Tekly slzy, přesto český fanoušek tleskal oku lahodícímu hernímu projevu. Z týmu čišel chtíč, to domácí příznivec dokáže ocenit, byť třeba výsledek není takový, jaký si přejeme ...

A poté přišel Filip Pešán. A já ho schválně zmíním. Neřešme, zda bylo jeho zvolení na lavičku kouče národního týmu správné. Neřešme, zda je vhodné, když jeden člověk zastává více funkcí. Působení bývalého kouče Liberce se nepovedlo. Národní tým ztratil hrdost a stal se terčem narážek. Lidé ztráceli naději. Je nesmysl si myslet, že Pešán= úpadek českého hokeje. Tak to rozhodně není. Náš hokej má problémů požehnaně a Filip byl bohužel jedním z nich. Pešánova anabáze u nároďáku vyvrcholila ostudnými olympijskými hrami v Pekingu, kde se český tým poprvé v historii nedostal mezi nejlepší osmičku. Pád na dno bolel. A následovaly změny. Pešána, který se stal trnem v oku českého fanouška, vystřídal na lavičce poprvé zahraniční trenér. Myslím si, že volba kouče zpoza českých hranic byla správná. Český hokej potřeboval někoho, kdo zdejší poměry tolik nezná. A právě Kari Jalonen svými vyjádřeními, skromností a zejména výsledky v přípravě vrátil českému fanouškovi naději a hrdost, která byla poslední měsíce tolik pošlapávaná. Na český tým začaly zářit paprsky pozitivního myšlení a dobré nálady, které se mu za Pešánovy vlády nedostávaly. Bylo na čase se z naprostého dna odrazit. Horší už to od působení pana Pešána být nemohlo. A vůbec tím nemyslím výsledkově, ale spíše vnímáním národního týmu. Dusného vzduchu, který se v minulých měsících kolem nároďáku držel. To vše je snad definitivně pryč ...

...je 29. května 2022. Česko vyhrává poslední zápas na turnaji. To vždycky znamená úspěch. Po deseti letech máme opět bronz. A jestli jsme ho před deseti lety nespravedlivě nedoceňovali, letos je to jiné. Lidé si ho váží, zklamání už bylo opravdu dost ...

A víte co? Troufám si tvrdit, že tato bronzová medaile jeví mnoho prvků kovu zlatého. Ne tedy, co se týče barvy, ale všeho, co  zisk nejcennějšího kovu doprovází. Dřina, chuť, štěstí a upřímná radost. Přeju to všem klukům a chlapům, co na letošním mistrovství oblékali český dres, protože si za tím šli. Hra mnohdy drhla, hokejoví labužníci si na menu servírovaném našimi hokejisty možná nepochutnali, ale touha byla obrovská. A kde je vůle, tam je cesta. To nám parta kolem kapitána Červenky ukázala zejména v poslední třetině, která leckterému českému fanouškovi způsobila husí kůži. 

Borci, díky! Za svou dřinu si tento krásný úspěch zasloužíte! A zaslouží si ho i český fanoušek, který, byť mnoho let prskal, jaká to zase asi bude ostuda, pokaždé sednul k živému přenosu ( ať už přímo v dějišti nebo u TV) a fandil národnímu týmu s nadějí, že to konečně vyjde. 

Přátelé, je to tady. Cink. Užijme si to. Problémy našeho hokeje tento úspěch nevyřeší, ale všem lidem, kteří hokej milují, to v dnešních mrzutých časech způsobilo úsměv na tváři a upřímnou radost. A to rozhodně není málo.