Čtrnáct let Česko neotevřelo finálové brány. Stalo se tak naposled v německém Kölnu. A klíče od posledního zápasu na turnaji našel legendárním vyrovnávacím gólem Karel Rachůnek s nájezdovými mágy Markem a Kašparem.
Vzpomínáte si, co jste dělali v polovině května roku 2010? Kde jste sledovali slavné semifinále proti Švédsku, které se nesmazatelně zapsalo do našich hokejových dějin? Troufám si říct, že ano. Jsou momenty, které vám v hlavě utkví do konce života. A jedním z nich je i včerejší velký boj o finále v pražské aréně. A opět proti žlutomodrým seveřanům.
Vlastně to byl spontánní nápad. Bláznivý nápad. A překvapivě ne z mé hlavy. Zrodil se před dvěma týdny, kdy za mnou přišel kolega a ptal se, zda s nimi vyrazím na semifinále do Prahy. Cukal jsem se. Bylo to pár dní před zápasem s Dánskem, na který už jsem měl vstupenku koupenou. Říkal jsem si, že atmosféru mistrovství už nasaju právě v tomto duelu, nemusím jet dvakrát. A pak, dát šest tisíc korun se mi také nezdálo jako úplně nejlepší nápad. Nakonec jsem ale povolil. Neměl jsem radost, vlastně jsem si v prvních okamžicích v duchu i trochu nadával. Ale zase, tento turnaj oplývá kvalitou. Zahraniční národní týmy do Česka přivezly opravdu silné výběry. Bylo tedy jisté, že zápas bude mít určitě vysokou úroveň. Doufali jsme, že kýžené střetnutí bude s českou účastí. Přiznám se, nevěřil jsem tomu, ale moc jsem si to přál. A když naše reprezentace ve čtvrtečním klíčovém utkání zdolala Američany, cítil jsem, že se bude jednat o neopakovatelný zážitek ...
A jako jo. Teď můžu napsat, že jo. Ale pěkně postupně. Z jihu čech nás vyrazilo osm. Původní trojčlenná sestava se nám pěkně rozrostla. Místa ve vlaku do hlavního města jsme si rezervovali až ve čtvrtek v noci. Očekávál jsem, že vlak bude praskat ve švech. No, tak ne, ale o zábavu bylo postaráno. Hned ve vedlejším kupé se usadila veselá partička z Rakouska, mířící do Prahy zapít rozlučku se svobodou svého kamaráda. Sousedé z jihu tedy začali krapátko dříve a už v Budějovicích byli, jak to říct, trochu navátí. Další překvápko nastalo v momentě, kdy se právě z rakouské partičky začala ozývat lámaná čeština. To, co jsme slyšeli, vám raději publikovat nebudu. Zdá se ale, že frajer pracuje s našinci, takový výraz totiž v českém slovníku nenajdete. Až později jsme se dozvěděli, že v šesnáctičlenné rakouské grupě se nacházejí i dva týpci žijící hned za hranicemi, jejichž mamka je Češka. Klobouk dolů před maminkou, že kluky naučila naší řeč. Mladík párkrát nevěděl, jak se vyjádřit, ale v Praze se rozhodně v pohodě domluví. Nebylo to ale poslední dnešní rodinné propojení mezi národy ...
Do arény jsme přišli téměř hodinu před zápasem. Oba celky mají ve svém kádru spoustu zajímavých jmen. Chtěli jsme borce vidět už během rozbruslení. A řeknu vám, už to byl pro mě zážitek. Na frajery koukáte v televizi a nyní je máte přímo před očima, kdy je navíc ve vzduchu cítit napětí z velkého duelu. Zápas začíná. A prakticky ihned po buly jdeme na přesilovku. My ji nevyužili, ale tento moment odšpuntoval grandiózní hokejovou bitvu v pekelné pražské atmosféře. Nebudu vám rozepisovat jednotlivé momenty utkání. Jsem pouze fanoušek. A to, co mě přijde jako faul, druhému třeba nemusí. A tak to bylo i včera. Během druhé třetiny sudí po zákroku Gudase zvedl svou pravici, což jsem doprovodil svým nesouhlasem. Kulantně řečeno. S výrokem arbitra se ztotožnil český fanoušek sedící pode mnou, který mě vyzval, abych byl objektivní, že to byl jasný nedovolený zákrok plynoucí z českého nestíhání. Ještě to doprovodil lehkým rýpnutím, že hokej sleduje čtyřicet let, byl i v Kanadě na MS 2008. Vlastně mi řekl, že bych měl držet pusu, on tomu rozumí lépe. Třeba jo, možná ne. Je to jedno. Byla to ale chvíle, kdy jsem se na tohoto pána trochu zaměřil. Vůbec jsem s chlápkem dál nepolemizoval o tom, zda to faul byl či nikoliv, ale trochu mě mrzelo, že v dalším průběhu vyjadřoval spíše negativní emoce. Dost věcí bylo podle něj špatně, když hala začala burácet a hnát naše borce k další steči, ani nezatleskal. Škoda. Škoda pro něj, protože si evidentně neužíval výjimečnou situaci, výjimečný zápas. Ve výjimečné atmosféře. Když Dominik Kubalík zakončil český brejk a poslal nás do vedení 5:2, tak ... Hala bouřila. Neskutečným způsobem. Já se najednou „uklidnil“ a podíval se na monstrózní strop libeňské arény a sám sebe se ptal, zda je tohle vůbec možné. Vždyť ti kluci ze severu dostali v osmi zápasech pouze deset branek. A nyní Gustavsson loví ze sítě už pátý puk. A to ještě neskončila ani druhá třetina. Tomu snad ani nejde věřit ...
Švédové ještě do druhé přestávky snížili. Úvod posledního dějství se tak nesl v lehce napjaté kulise z toho, jak to vlastně dneska dopadne. Jsme extrémně blízko, ale proti nám stojí tým nabušený hvězdami NHL. Nevadí. Lukás Sedlák ujíždí. A ujíždí i podruhé! Dva samostatné úniky, dvě naprosto totožná zakončení. Ty vado, my to dáme. A ví to i fanoušek, jenž doposavaď neshledal tolik důvodů kluky pochválit či podpořit. Po brance na 7:3 je i on přesvědčený, že si Česko zahraje nedělní finále. Má radost. Já mám radost, všichni v okolí mají radost. Euforicky si s ním „dávám placáka.“ Sympatická dvojice vedle mě mezitím s někým telefonuje. Jeden z nich má český dres a na hlavě švédskou čepici. Ta mě zaujala, proto se ho na ní ptám. Říká, že jeho maminka je Švédka, ale má české srdce. To ale úplně neplatí o jeho bratrovi. Právě on je tím, komu nadšený fanoušek volá. Svému sourozenci se mobilním telefonem snaží přiblížit elektrizující kulisu. Mladý Švéd se usmívá. Nakonec mám i já možnost poslat pozdrav na sever Evropy. Utkání končí, jsme ve finále. Vyhlásíme hvězdy uktání a jdeme na to. Chytáme se kolem ramen a zpíváme naši národní hymnu. Vždy dojemný moment, dnes umocněný fantastickou výhrou na silnými Švédy. Kde domov můj se rozléhá arénu a já mám problém potlačit slzu, která se mi dere z oka. A asi mi po tváři opravdu stekla. Obrovská radost a pocit štěstí. A lidí v hledišti brečelo mnohem víc. Tohle bylo něco, co už asi nikdy nezažiju. Být přítomen na takovém zápase, v tak frenetické atmosféře. S úsměvem vzpomínám na to, jak jsem prvotně litoval, že jsem před těmi dvěma týdny nechtěl jet.
Vycházíme z arény. Zpíváme přání Davidu Pastrňákovi k jeho narozeninám. Těch slz bylo asi opravdu hodně, venku totiž bylo pořádné mokro. A ne, tohle určitě nemohlo být bouřkou, která se v době zápasu prohnala Prahou. Všude samí nadšení Češi. Švédové už naší metropoli jednou vyplenili. Smutné vzpomínky na třicetiletou válku jsou ta tam. Gejzír národní hrdosti tryská neskutečným způsobem. Ještě ale není konec.
Oči téměř celého národa směřují k té budově v Praze, která se při své stavbě extrémně prodražila. Ale k budově, která může mít už dnes večer zlatý lesk. Bude to ale sakra těžké, nemožné ale ne.
Češi, do toho!
