Jeli jsme podpořit nároďák do Lince ...

Příprava české hokejové reprezentace na květnový domácí šampionát je v plném proudu. Svěřenci trenéra Rulíka se po čtvrtečním triumfu nad Rakouskem vydali k odvetě se stejným soupeřem za naše jižní hranice. A my u toho nechyběli.

Zápasy v linecké aréně jsou pro mě velmi specifické, neboť útulný stadionek na břehu řeky Dunaje mám paradoxně blíž než budějckou Budvar arénu. Přesto jsem hokejový zápas v největším městě Horních Rakous doposavaď navštívil teprve třikrát. Pokaždé se ale jednalo o nevšední zážitek. A včerejšek nebyl výjimkou.

Díky fantastické poloze mého bydliště by nedávalo úplně smysl, abych řídil. Kór, když všichni z naší výjezdové party bydlí severnějším směrem. Nechal jsem se tedy před druhou hodinou naložit na krásné návsi naší výsky. A ihned naše první rozhodnutí dalo tušit, že nás čeká zajímavý výlet. Změnili jsme trasu. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě? Je to sice dál, ale za to horší cesta. Ale co. Kamarád nyní ví, že tlumiče jeho auta jsou relativně v pořádku a drží. Ostatní členové naší party pak s povděkem kvitovali, že měli možnost poznat nová místa. Nic na tom nezměnil ani fakt, že díky silnému sněžení nebylo téměř nic vidět. Všechny cesty ale přeci jen vedou do Lince, a tak jsme s velkým časovým předstihem dorazili ke stadionu.

Jak už jsem zmínil, linecký stadion není úplně velký. Má ale nezaměnitelné kouzlo, zejména terasa na břehu řeky, odkud je opravdu parádní výhled. Na hokej do Lince jsem se ale těšil z jiného důvodu. Tím je zdejší fanouškovská kultura. Nesmírný rozdíl oproti tuzemsku. Ne, zde se nemusíte ohlížet kolem sebe a hlídat si šálu. Ne, tady vás na stadion nedoprovází policejní kordon, abyste náhodou nebyli přepadeni. Jedním ze zápasů, který jsem zde měl čest navštívit, byl před lety proti Znojmu. S fanoušky Orlů jsme byli v sektoru hostů. Znojmo tehdy zvítězilo 6:2, což jeho příznivci venku hlasitě oslavovali zpěvem. Mnozí linečtí fanoušci se k chorálu přidávali také, s těmi se Znojma se zdravili a pili pivo. Byla to dokonalá reklama a oslava hokeje. Takhle by to prostě mělo být. Vždyť máme motivaci jít na hokej úplně stejnou jako fanda soupeře. Užít si hru, potkat se s lidmi a strávit příjemný večer. Opustit realitu běžného života a bavit se.

V blízkosti arény se nachází areál fabriky na tabák, na jeho nádvoří pak i restaurace, kde vám načepují pivo z místního lineckého pivovaru. Naše první kroky po zaparkování vozidla vedly právě sem. Dopustili jsme se ovšem dalšího přehmatu. Neměli jsem rezervaci. Chyba. Dalo se čekat, že během sobotního odpoledne bude podnik asi vytížen. Obzvlášť před zápasem reprezentace. Škoda, interiér restaurace byl opravdu krásný, zde by se sedělo opravdu příjemně. Naším útočištěm se tak stala hospůdka jen pár kroků od arény. Zde jsme si tedy mohli vychnutnat zlatavý mok z „dílny“ Kaiseru. Ehm, vychutnat ... to asi není ten správný výraz. Už samotná barva dávala tušit, že se o žádné terno jednat nebude. Pivko neurazí, nenadchne. Ale kvůli tomu jsme do Lince nepřijeli ...

Kamarád už nějakou dobu sbírá šály ostatních celků. Samozřejmě ne zadarmo. Jelikož je velmi šikovný v práci se sklem, jako výměnu nabízí znak klubu vyrobený právě z této průhledné látky. Výborná práce. A víte, jak dopadla první snaha o výměnu s místními fanoušky? Bilance: Dvě linecké šály a znak klubu stále v našich rukou. Krásná dokumentace zdejšího nastavení hokejových příznivců. Oba postarší Rakušany jsme ještě měli možnost potkat v hale. Znak nechtěli, ale puk, udělaný jako památku k rakouské cestě do Prahy, už přijali.

Linecký zimák nebyl vyprodaný, ovšem zaplněnost tribun dávala tušit, že se zápas odehraje v dobré atmosféře. Dorazilo také hodně fanoušků z Česka, kteří ale byli „rozeseti“ po celém stadionu. Samozřejmě drtivá většina lidí dorazila z jižních Čech, potkali jsme ale také příznivce z Plzně, Ostravy i Litvínova. Domácí vytvořili kotel na jedné z podélných trubin. Jejich fandění k nám úplně nedoléhalo, slyšeli jsme převážně jen bubny. My jsme se o pokřiky snažili velmi vydatně, přidávala se k nám i partička sedící za velkou českou vlajkou s nápisem Kaplice, odkud skupina přijela. Další lidé s českými symboly se nacházeli v rohu stadionku, kde při ligových kláních Černých křídel bývá sektor hostů. Tam jsme během druhého dějství zamířili i my se snahou rozjet hlasitější podporu našemu nároďáku. A troufám si říct, že se zadařilo. Z východní tribunou za jednou z branek jsme si několikrát vyměnili odpovídačku ČESKÁ? REPUBLIKA! Během třetí části pak i pokřik „Češi, Češi“ prolétl arénou slušnou hlasitostí. Čeští hokejisté duel dotáhli do vítězného konce. Rakouský outsider mocně dotahoval, srovnat krok už se mu nepodařilo. Výsledek 3:2 není nijak úchvatný, ale jedná se o pouhou přípravu. My jsme si hokej užili, pan Rulík si z dvojzápasu se soupeřem odnesl spoustu poznatků. Takže vlastně všechno ok.

Sobota večer, ráno nemusíme vstávat do práce. Dohodli jsme se, že po utkání počkáme na hráče a pozdravíme kluky z Motoru. Říkal jsem, že to nebude na dlouho. Hodí sprchu a valí do autobusu. Ejhle, malý detail mi unikl. Zase. Radim Rulík po zápase škrtal v sestavě. A je na místě, aby se to hráči dozvěděli jako první právě z jeho úst. Kluci se tak k autobusu začali vydávat více než hodinu po skončení střetnutí. Vydrželi jsme. Stejně jako rodiče brankáře Dominika Frodla, se kterými jsme si vyměnili pár vět. Velmi symaptičtí lidé. Debata to byla opravdu zajímavá, neboť Jáchym, na kterého jsme čekali, v tichosti prošel kolem nás a zaregistrovali jsme ho až v autobuse. Společně s mladým párem z jihu Čech jsme vysokého českobudějovického útočníka „vytáhli ven“ skandováním jeho jména. Jáchym je borec. O hokejových kvalitách se zmiňovat nemusím, jeho vystupování je ale vážně skvělé. Opravdový profík. O fotku jsme poprosili i Adama Kubíka. Vážím si, že si na nás kluci těch pár vteřin udělali. Ano, je to chvilka, ale dokážu pochopit, že ne vždycky má hokejista náladu po zápase ještě házet úsměvy do fotoaparátů. V případě Adama to platí dvojnásob, neboť právě Kubík byl jedním ze čtyř hokejistů, kterým Radim Rulík oznámil jejich konec v týmu.

Adam tak zpátky do Česka cestoval s vědomím, ze ztratil své místo v reprezentaci. Ztráty jsme ale počítali i my. Já si domů nepřivezl jednu z mých vlajek. Nejspíš ji někdo nedopatřením vzal ze sektoru s vědomím, že je jeho. Možná. Asi. Třeba taky ne, ale je to jen má chyba. Co je ale horší, kolega se vracel bez bundy, ve které měl veškeré klíče. A to už problém je. Náš hektický přesun mezi ostatní české fanoušky si tak vybral svou daň.

Mám opravdu skvělé kamarády. Na fotky s hráči jsem si sundal mikinu, aby bylo vidět mé motorácké tričko. Poprosil jsem Pavla, aby mi ji podržel. Pár snímků a černý kus hadru jsem si vzal zpátky. Když jsem dnes pral prádlo a posléze ho věšel na sušák, všiml jsem si na mikině nějakého bílého nápisu. Nemohl jsem ho přečíst, ale protože se hned za ním nacházelo zřetelně napsané číslo 59, pochopil jsem, že se jednalo o podpis Adama Kubíka. Tak díky za hlídání. Skvělá ilustrace dalšího povedeného výletu na hokej. Tak za necelé tři týdny v Praze!