Česko hostí světový hokej. A opět je to jedna velká oslava tohoto sportu.

Po devíti letech se světový hokej vrátil na území České republiky. Naše země hostí již třetí šampionát ve své samostatné historii. A jedno je jasné. Opět si ho všichni budou dlouho pamatovat.

Už jsem to zmínil. Hostíme již třetí mistrovství od rozdělení republiky. To první se konalo přesně před dvaceti lety. A vlastně to nezačalo úplně šťastně. Česká republika totiž světové hokejové hvězdy měla na svém území přivítat již o rok dříve, ovšem kvůli nedostavěné Sazka aréně si pořadatelství prohodila s Finskem. To nebyla ideální reklama, nicméně šampionát v roce 2004 do Česka přilákal spoustu velkých hokejistů. A zejména padl rekord v návštěvnosti! A i když nám ho o deset let později vzalo běloruské pořadatelství, o dvanáct měsíců později padl opět do českých rukou ...

Od té chvíle utěklo již devět let. Dlouhá doba. Na rekord začíná pomalu sedat prach, ovšem turnaj se opět vrátil do Prahy a Ostravy. Čas vzít hadr a prach setřít? Možná, vypadá to nadějně, ale to teď není úplně podstatné, ale leccos to ukazuje ...

V roce 2015 jsem navštívil své první mistrovství. Otáčeli jsme zápas s Lotyšskem. Vzpomínám si, jak Kuba Voráček v přesilovce vymetl víko. Dal nám vedení 4:2 a hlavně klid. Tomu všemu přihlížela narvaná pražská aréna. Do české metropole a největšího slezského města se sjelo velké množství fanoušků z celé Evropy. Ta atmosféra vás pohltila. Lidé se bavili, tancovali, pili pivo, fandili. Zkrátka oslavovali tuto nádhernou hru. Sport má především spojovat. A tady se to beze zbytku naplnilo. Šampionát měl šmrnc. A třeba takoví Švédové mohli jen tiše závidět ...

Kulisa tohoto turnaje mě dostala tak, že jsem od té doby navštívil mistrovství v Kodani, Bratislavě, Tampere a naposledy v Rize. Na Slovensku jsem se „pouze“ otočil na zápas s Norskem. Vlastně se dá říct, že bylo tak trochu „české“, Bratislava byla našimi fanoušky doslova zaplavena. Kodaň a Tampere měli hodně společného. Drahotu, ale zejména nezájem tamních příznivců. Kdybyste v dánském hlavním městě nepotkali lidi v dresech, nenapadlo by vás, že se zde koná velká hokejová akce. V Helsinkách vás sice u vstupu na nádraží přivítaly sochy oblečené do finských barev, ale žádná hokejová euforie ze Seveřanů rozhodně nesálala. To návštěva Lotyšska byla výborná. V Rize jsme byli v úvodu turnaje, kdy domácí tým prohrál dva zápasy, tudíž jsme následnou jízdu Lotyšů a zejména jejich hlučných příznivců nezažili, ale i tak město žilo hokejem. Čeští a slovenští příznivci náladu notně zlepšovali. Tento turnaj měl, co se týče fanoušků, docela grády. Alespoň tedy v Rize ...

A nyní opět Česko. Přiznám se, zprvu jsem nebyl úplně nadšený, že se turnaj vrací k nám. Docela jsem si zvykl vydat se za hranice a poznat něco nového. A když to spojíte s hokejem, je z toho nádherný výlet a zážitek. Alespoň pro mě. Důvěru ve mě nezvbuzoval ani systém prodeje vstupenek. Jeden člověk může koupit hned osm lístků? No, tak to mě podrž. Pro překupníky jako dělané. Vstupenky šly do prodeje v několika vlnách. Všechny ale byly prakticky stejné. Pokud jste chtěli získat lupení na šampionát, museli jste si připravit hodně peněz a obrnit nervy. Uf, zadařilo se, do Prahy se podívám, ale stejně jsem měl zvláštní pocit. Nevím, z jakého důvodu, ale čekal jsem, že se do hlediště dostanou především diváci, nikoliv fanoušci.

Ve středu to přišlo. Zápas s Dánskem. A my v hledišti narvané 02 arény. Všude kolem lidi v dresech, ve výborné náladě. Se společným cílem. Užít si velký moment, zapomenout na starosti všedních dní a podpořit české hokejisty. Bez rozdílu pohlaví či politických názorů. Hokej Čechy zase spojil. Přesně tak, jak jsem psal v úvodu článku. Je to krásný sport. A obzvlášť, když si pak s tisíci dalšími na konci zazpíváte českou hymnu. Co vám budu povídat, husinu jsem měl snad všude ...

Utkání končí, ubírám se davem lidí ven, když opodál slyším podivný hukot. Fanoušci trumpety v ústech, okolo velké množství českých příznivců zpívající a tančící na chorály a české lidové písně. Nádherný pohled. Skvělý zážitek. A já byl zase hrdý, že jsem Čech!

Hokejové mistrovství je v Česku doma. To, jak jím lidé žijí, je neuvěřitelné. Vím, že nyní budu psát lehce zaujatě, ale čeští fanoušci by si pořádný úspěch zasloužili. Hokejová horečka stoupá, do Prahy přijel Martin Nečas. Všichni očekávají i Pastu. Mánie pokračuje. A sílí. Mé přání? Zazpívat si příští neděli státní hymnu.