Urzův anarchokapitalismus - soudnictví a vymáhání práva

Tentokrát budu reagovat na tři články naráz, protože spolu úzce souvisejí. Pokud Urza programuje stejným způsobem, jakým obhajuje ideu anarchokapitalismu, pak mám o jeho přístupu k profesi vážné pochybnosti.

Anarchokapitalismus, díl čtrnáctý: SoudnictvíAnarchokapitalismus, díl čtrnáctý a 1/2: Svobodné soudnictví a přirozené právoAnarchokapitalismus, díl patnáctý: Vymáhání práva

Za dlouhá léta svého programování jsem se naučil jednu naprosto zásadní věc - v žádném případě nesmím (sic!) spoléhat na to, že uživatel bude postupovat nějakým obvyklým způsobem nebo podle návodu. Vždy musím dopředu počítat s okrajovými situacemi, protože k nim jednou zaručeně dojde. Zkusím uvést pro pochopení velmi jednoduchou situaci, ke které skutečně dochází - a to dělení nulou. Počítačové programy se samy o sobě s takovou situací neumí vyrovnat a program končí chybou. Pokud si myslíte, že taková situace nastat nemůže a dělení nulou neošetříte, pak lze prakticky zaručit, že za nějakých specifických okolností k tomu jednou dojde. Bohaté zkušenosti, tisíce děkovných dopisů...

V podstatě totéž platí o tom, jak uživatel používá váš program. Pokud usoudíte, že tohle nějaké něco uživatel nikdy neudělá, pak berte jako jisté, že udělá. Ještě horší jsou situace, kdy vás ani nenapadne, že uživatel by mohl váš program používat nějakým svým specifickým způsobem. Takové chyby jsem viděl u mnoha programů a sám jsem se mnoha takových chyb dopustil a stále dopouštím. Tedy bez reptání chybu uznám a opravím. Zkrátka, kvalita programu se neposuzuje pouze podle toho, jak funguje při očekávaném a většinovém chování uživatelů, ale neméně důležité je i to, jak je odolný proti okrajovým situacím. Už jsem deformovaný svou profesí, ale pokud vidím neošetřenou okrajovou situaci, okamžitě jí vytáhnu a posuzuji tak stabilitu navrhovaného řešení. V tomto případě anarchokapitalismu.

Při čtení těchto tří článků mi vyskakovaly jasní kandidáti na citaci. Jenže bylo jich moc, tedy jsem se rozhodl situaci převyprávět jiným způsobem a spoléhám na to, že čtenář, který bude mít zájem mé převyprávění plně pochopit, si ty články přečte.

Chceme-li projektovat jakýkoliv společenský konstrukt, musíme vždy počítat s prvkem sobectví a zlé vůle. Není nám nic platné, že většina lidí má nějakou snahu se v klidu dohodnout, pokud vynecháme ošetření okrajových situací. Na nich nám totiž jakýkoliv konstrukt nakonec spolehlivě spadne. Sobectvím teď nemyslím takové to obyčejné sobectví, že chci víc muziky za méně peněz, ale spíš sobectví, že chci víc muziky bez ohledu na ostatní lidi v okolí, i kdyby měli ohluchnout. A zlou vůli můžeme charakterizovat například naší českou oblíbenou vlastností - když nemůžu mít kozu já, ať chcípne i sousedovi. Jakákoliv společnost, která neumí efektivně vyřešit takovéto krajní situace, nakonec spolehlivě zkolabuje. Autor se vícekrát ohání příklady středověkého Islandu a Irska, ale je třeba si uvědomit, že se jednalo o velmi chudé a řídce osídlené oblasti. Málo lidí na velkém území = málo konfliktů, tedy není třeba řešit nějaké sofistikovanější strategie.

Nyní udělám odbočku do dávnější historie společností, které nebyly organizované do státní formy, případně existovaly městské státy (dnes trochu větší vesnice). Například Genesis kapitola 14 (Bible) popisuje šarvátky (války) mezi městy a kočovníky, kteří se krajinou různě potulovali. Válčili v podstatě všichni se všemi s nějakými dočasnými koalicemi. V porovnání s dneškem se jednalo o řídce osídlenou oblast, avšak v tehdejší době se jednalo o tzv. úrodný půlměsíc, tedy oblast osídlenou na tehdejší poměry hustě. Spory se řešily často bojem, ne soudem. Příčinou těch válek samozřejmě nebyla existence jakýchsi státečků, ale něčích zájmů proti jiným zájmům, tedy spory o něco.

Podobná situace nastala o nějaké to tisíciletí později v Arábii. Psychopat Mohamed toužil po moci i vlastnictví takovým způsobem, že neváhal své odpůrce vyvražďovat i pod celkem malichernými záminkami (samozřejmě s příslušnou kořistí). Mírnější lidé vstřícní nějaké dohodě a toleranci za svou vstřícnost zaplatili životem, otroctvím, nebo byli donuceni přestoupit na islám. Kvůli neschopnosti tehdejší společnosti řešit úspěšně krajní situace máme problémy s islámem dodnes.

Vraťme se nyní zpět na náměstí I.P.Pavlova zmíněné v předchozím blogu. Vlastníci tohoto rušného dopravního uzlu svým sobeckým a fakticky i zlovolným rozhodnutím zřídit si v místě klidovou zónu hodí vidle do záměrů vlastníků navazujících ulic, kteří profitují z čilé dopravy - svým rozhodnutím je připraví o významný zdroj příjmů. Ti tedy dají Ípáky k nějakému soudu. Kdo vyhraje? Pokud má někdo za zády soukromou bezpečnostní agenturu (= vycvičenou armádu), pak jasně ten. Pokud snad mají armádu obě strany, pak se nějakým soudem vůbec nemusí zatěžovat a mohou změřit své síly ve vzájemném vraždění.

Případně je tu další možná varianta. Dejme tomu, že obě strany chtějí vypadat před ostatními z okolí jakoby čestně. Tím se dostaneme do obtížné situace, protože Ípáci mají přece nezadatelné právo nakládat se svým vlastnictvím dle své vůle, ale na druhé straně takové rozhodnutí zásadním způsobem zasáhlo do práv jejich sousedů - přišli ze dne na den o příjmy. Tedy může snadno dojít k tomu, že je vyhledáván úplatný soudce. Jasně, ten soudce má reputaci úplatného, proto je v některých situacích vyhledáván a velmi dobře placen (lépe, než spravedliví soudci). Byť všichni vědí, že je úplatný, situace není zcela jednoznačná a spor má dvě možná řešení. Ípáci se odstěhovat nechtějí a nějaké středové řešení spojené s omezenou průjezdností je pro obě strany stále nepřijatelné, protože hluk se vrátí a příjmy okolních vlastníků klesnou víc, než jsou ochotni přijmout. Soudce rozhodne ve prospěch lépe platící strany, ale nikde není záruka toho, že nezávislý a spravedlivý soudce by rozhodl jinak.

Urzova představa, že si každý vlastník může dělat se svým majetkem co chce, stanovovat si na svém vlastnictví svá práva a že někdo bude schopen řešit spory takového vlastníka s okolím docela hezky vyvrací vývoj lesnictví na našem území. O něm pojednává například tato práce: Dějiny lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu. Od strany 49 se text zabývá vývojem legislativy ohledně lesů na našem území. Dřevo bylo dlouhou dobu strategickou surovinou, sloužilo na stavby, topení a řadu dalších činností. Text popisuje dřívější situaci, která fakticky odpovídala anarchokapitalistickým vlhkým snům. Tato situace však vedla postupně ke zhoršování kvality lesů i dřeva a to i přes to, že si někteří vlastníci uvědomovali, že nelze jen bezhlavě těžit. Nedocházelo k tomu, co Urza stále dokola opakuje - že vlastníci budou majetek spravovat k rozkvětu (až na obecní lesy, které na tom nejspíš byly nejhůře). Pravidla si každý stanovil jaká chtěl, mohl je kdykoliv měnit, právně docházelo k situacím, které nebyly reálně rozsouditelné a vymahatelné. Situaci zvrátil až císařský patent v 18. století, který stanovil jednotná pravidla pro správu lesů, vlastníkům uložil jasné povinnosti a dal do nějakého souladu zájmy vlastníků lesů se zbytkem společnosti, která existenčně potřebovala dřevo. Tento patent stav lesů zlepšil - způsobem, který anarchokapitalisté zásadně odmítají, protože podle jejich ideologie takový státní zásah nemůže nikdy situaci zlepšit, ani vyřešit. Avšak se tak stalo. Tento příklad je docela dobrou ukázkou skutečnosti, že volný trh některé situace neumí sám od sebe dobře vyřešit a že státní zásah může být právě tím lepším řešením.