TOP 09, SSO, američtí republikáni a další odeesáci

Cílem článku je ukázat na ekonomický dopad pravicových představ na rozpočtové hospodaření státu a na krizi. Myslím si, že není náhodou, když po převzetí moci pravicí se v době platnosti starého daňového systému nakrátko zlepší rozpočtové hospodaření státu, ale po přijetí pravicových daňových změn se rozpočet propadne do hlubokého deficitu.

Mnozí příznivci pravice se domnívají, že příčina krize spočívá v předstihu spotřeby před úsporami. Kdyby tomu tak opravdu bylo, byla by spotřeba zároveň v předstihu před možnostmi výrobních a služeb poskytujících kapacit, tj. před investicemi za účelem zisku. Ale ono tomu je právě naopak. Problém není s nedostatkem výrobních kapacit na výrobu aut, elektroniky, oblečení, apod. , ani s nedostatečnou nabídkou pronajímaných domů, problémem je nízká koupěschopná poptávka a nízká schopnost splácet závazky. Příčinu současné krize vidím v narušení rovnováhy, která byla způsobena pravicovými reformami, v předstihu investicí za účelem zisku před investicemi do spotřeby. Je pravdou, že americký stát ve snaze eliminovat tuto nerovnováhu podpořil poskytování úvěrů i hodně rizikovým klientům. Pravicový prezident Bush byl patrně motivován snahou uchránit investice bohatým, předcházející středový prezident Clinton vedle toho i snahou pomoci chudým. Výsledkem bylo jen posunutí budoucího problému.

Snížením daní bohatým v době krize nepřináší zvýšenou investiční aktivitu. Jen hlupák by totiž rozšiřoval výrobu a služby v době, kdy má odbytové potíže. Jen hlupák by investoval s vědomím, že investované peníze se mu pravděpodobně nevrátí. Samozřejmě mohou bohatí něco utratit pro osobní spotřebu, ale to si většinou mohou i při vyšším zdanění. Značná část peněz, kterou bohatí ušetří na nižších daních nepřináší zvýšenou investiční aktivitu, zůstává v nečinnosti a státu se na daních téměř nic nevrací.

Jiná situace je u chudých. Ti mají své potřeby tvrdě regulovány svými nízkými příjmy. Mnozí by utratili vše, i kdyby se jim příjem zněkolikanásobil. Určitá část jejich příjmů se vrací rychle státu. Formou DPH, bohužel si neodpustí i zboží, které je zatížené spotřební daní. Další části příjmu vytvářejí spotřebitelskou poptávku. Své peníze za určité zboží nebo služby poskytují podnikatelům. Ti musí platit daně a jelikož na trhu je poptávka, nejsou líní ji využít a reinvestovat za účelem budoucího zisku. Část vyšších příjmů chudých se rychle vrací státu formou daní, část představuje koupěschopnou poptávku a podnikatelskou příležitost.Nižší příjmy chudých naopak snižují výběr daní a omezují investiční aktivitu bohatých.

Příznivci pravice mají do značné míry pravdu v tom, že příliš vysoké sociální dávky nemotivují lidi si shánět práci. S tím do značné míry souhlasím. Osobně bych daňově spíš více podpořil osoby s nízkým příjmem, zaměstnance i drobné podnikatele. Nikoliv dlouhodobé „uchazeče o práci“. Ale i těm je potřeba nějak pomoci, jak se zlepšováním kvalifikace, se sháněním práce i s poskytnutím nějaké veřejně prospěšné práce. Záležitost není totiž tak jednoduchá, v některých regionech se práce shání opravdu těžko. Dobře znám situaci ve Dvoře Králové n.L. V tomto městečku, které má 18.000 obyvatel, skončila textilní firma TIBA, která před rokem 1989 zaměstnávala podle mého odhadu tak 2.000 lidí. Skončilo i pár menších firem. Druhá větší firma ve městě se drží celkem dobře, vzniklo i pár nových firem, zdaleka ale nemohou zaměstnat většinu těch, kteří přišli o práci. Po revoluci bylo v městečku postaveno asi 6 nových supermarketů, zaměstnalo se tam pár desítek lidí s minimální mzdou, ale taky to způsobilo potíže mnohým podnikatelům ve městě. Pokud nyní vykazují ve svých daňových přiznáních téměř nulové příjmy (po odečtení výdajů podnikání), pak to většinou ani není podvod. Určitě bych při zvyšování povinného pojištění nezaváděl nyní drobným podnikatelům vysokou „minimální daň“. To by se na nezaměstnanosti promítlo velmi negativně.

Příčinou nezaměstnanosti v mnohých regionech není neochota pracovat, ale nedostatek pracovních míst. Hůře se shání práce lidem se snědou pletí, zvláště když nemají žádnou kvalifikaci. Podnikatelé to vysvětlují „špatnými zkušenostmi s tímto etnikem“ a v době, kdy mají ohromnou nabídku pracovních sil světlé pleti, dávají přednost jim. Ta špatná zkušenost tu skutečně je, ale bohužel postihuje všechny Romy plošně. Asi jako téměř všechny sudetské Němce postihlo po 2. světové válce vystěhování. Nic na této skutečnosti nemění výjimky. Znám jednu romskou rodinu, která dojíždí za prací každý den 40 km.

Mnozí k předešlému namítnou, že naše zem je závislá na celosvětové poptávce a podpora poptávky u nás nemá cenu, jde na úkor zadlužení budoucnosti. Domnívám se, že to pravda není. Česká republika dosahuje solidní obchodní přebytky. Naší občané vyrobí více zboží a služeb než nakoupí. Při svých omezených možnostech by se neměla Česká republika chovat jako černý pasažér a měla by bojovat proti krizi podobně, jako v okolních zemích. Podle vynikajícího ekonoma lorda J.M.Keynese není v době krize prioritou rozpočtové hospodaření státu. Velký význam má i měnová politika centrální banky. Samozřejmě má tato teorie určitá omezení.Opatření je potřeba dělat v rozumné míře tak, aby nedocházelo k předstihu dovozu zboží a služeb nad vývozem. Půjčovat si na dovoz nemá cenu. Je potřeba exportem vydělat i na oprávněný výnos zahraničních investorů, množství tohoto výnosu lze regulovat zdaněním i uplatněním mzdových požadavků zaměstnanců.

Nakonec bych popřál pro příští období občanům rozumné politiky. A rozumným politikům rozumné voliče.