Chytré telefony, které za vás hlídají, co si jen zamanete. Informace najdete za pár vteřin, sociální sítě vás celý den krmí novinkami. Není však tato pohodlnost tak trochu smrtí selského rozumu?
„Žila v devadesátkách, ještě používá telefon jako telefon,“ zaznělo nedávno v jednom seriálu jako odpověď na „Proč mi volá?“. Taky jsem žila v devadesátkách, takže mi používání telefonu na telefonování skutečně nepřijde divné. Ale když pak vidíte skoro třicetiletého kolegu, který se několik minut srdnatě připravuje na to, že musí někam zavolat, tak vám to možná přijde v první chvíli úsměvné. Jenže pak se zamyslíte nad tím, jestli to není spíš smutné.
Myslím, že všechny ty praktické věci, které učili ve škole nás (v těch vtipných devadesátkách), byly k něčemu dobré. Teď totiž umíme telefonovat, odpovídat na obchodní i soukromé dopisy, takový dopis vůbec napsat, vyplnit složenku či telegram (což už asi nikdy nepoužijeme, ale je to pořád znalost). A také umíme třeba „číst“ analogové hodiny. Možná si řeknete, že to umí každý a nic na tom není, ale v dnešní době už tomu tak bohužel zdaleka není.
Poslední dobou mám totiž čím dál větší pocit, že někteří lidé (a není jich zřejmě málo) s přísunem moderních technologií a možností spíš blbnou, než aby využívali jejich potenciálu. Pracuju v on-line marketingu a denně odpovídám na celou řadu všetečných dotazů. Bohužel se velmi často jedná o dotazy, které by šly vyřešit ke spokojenosti za pár minut jedním nahlédnutím na webové stránky či krátkým telefonátem. Protože se ale oněm dotazujícím nechce zvednout telefon nebo zapojit vlastní selský rozum, posílají dotazy na mě, já je posílám dál a doba řešení se neúměrně prodlužuje.
Kdy jsme dospěli k tomu, že jsme tak zpohodlněli, že neumíme snadný problém vyřešit sami a přehazujeme ho na deset dalších lidí? Když mě zajímá, jestli mají v nějakém obchodě určité zboží, tak si tam prostě zavolám a zeptám se. Jestliže potřebuji něco vyřešit s bankou, pojišťovnou, úřadem či jinou institucí, neprohledávám dvacet internetových odkazů, ale buď tam zajdu nebo opět, zavolám. Stejně, jako to udělám, když hledám specifickou informaci. V dnešní době je to neuvěřitelně snadné, prostě otevřete prohlížeč a napíšete dotaz. Přesto to spoustu lidí řeší tak, že se ptá kamarádů kolem a zjišťuje informace nesmyslnými oklikami. Myslím, že celá generace skoro třicetiletých si nedovede představit, že by se musela zvednout a vyrazit do městské knihovny prohledat několik encyklopedií nebo jiných knih.
Je mi trochu smutno z toho, že i když máme takové téměř neomezené možnosti přístupu k informacím, lidé s jimi neumějí probrat, aby se dostali k výsledku, který požadují. A než aby se zamysleli nad tím, ptají-li se na správném místě (a možná by si to jinde zjistili jasněji a rychleji), tak raději zkoušejí, jestli to „jejich něco“ bude vědět první člověk, co se namane.
Všechny možné i nemožné moderní technologie jsou sice přínosem, ale přesto bychom neměli zapomínat na to, že existuje spoustu „starých a léty prověřených“ způsobů, jak se dostat k informacím a vědění. Třeba otevřít knihu nebo vytočit telefonní číslo a nebát se použít vlastní hlas.
