O norském úřadu Barnevernet

Motto "Žena statečná je korunou svého manžela, kdežto ostudná mu je jako kostižer v kostech." (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 12.4)

Už jsem na svém blogu několikrát uváděla, že můj syn žije v Norsku. Na tom by nebylo nic divného, To, čemu v jeho životě nerozumím, jsou jeho partnerky. Většinou jde o ženy s psychickými poruchami či jsou psychicky nemocné, či jinak vybočující z běžného standardu. Jedině jeho první láska Jana byla jeho nejlepší partnerkou. Ale byla to láska první, trvala čtyři roky, ale nevydržela... Od rozchodu s Janou to začalo. Zprvu šlo o velmi atraktivní dívky, nicméně naprosto nepoužitelné v reálném životě. Jedna byla tanečnicí u tyče, pravděpodobně provozovala i sexuální služby, jiná byla závislá na pervitinu, další trpěla bipolární poruchou... Jako máma jsem se nestačila divit a dodnes jeho výběr těžko chápu, ale nic s tím nenadělám...

Když syn odešel žít do Norska, věřila jsem, že tam najde sám sebe, de facto jsem jeho odchod brala jako jeho dobrovolný exil, v němž si uvědomí své chyby, kterých ve svém mladém životě neučinil málo. Pracovně se snad v Norsku seberealizuje, ale pokud jde o nový partnerský vztah, jde opět o další katastrofu v jeho životě.

Syn navázal vztah se ženou, která je o patnáct let starší. Budiž. Zezadu lyceum, zepředu muzeum, jak se u nás v Čechách říká. Dokázala bych toto jako matka tolerovat. Jeho přítelkyně má dvě děti, každé s jiným partnerem. I to jsem jako matka schopna akceptovat. Ale to, co je mi opravdu proti mysli, je nevyzpytatelné chování synovy přítelkyně. Trpí neléčenou hysterií, což je pro muže očistec. Syn se to snažil ustát, ale bohužel v listopadu došlo k velmi silnému hysterickému výstupu jeho partnerky, kdy mu vyházela věci z okna, zmlátila jej dřevěnou tyčí, vyhrožovala mu, že jej zastřelí. Vyhodila jej ze společně pronajatého bytu i se psem. Psa do Norska pořídil kvůli ní, aby jí pomohl překonat její psychické potíže. Jakmile synova přítelkyně překonala své období hysterie, zřejmě se kála a nalákala syna zpět. A on se k ní vrátil. Jenže se opakoval stejný scénář. Opět létaly synovy věci z okna, napadala jej vulgárně a chovala se jako smyslů zbavená. Přitom ona měří cca 145 cm a váží cca 40 kg, ale jakmile propadne afektu, připomíná zdivočilé zvíře. Syn řekl, že asi bude muset kontaktovat norský Barnevernet.

Norský úřad jsem kontaktovala sama, protože jako máma jsem měla obavy, co se může v domácnosti této ženy odehrávat. Zda nedochází k domácímu násilí, zda jsou její děti svědky těchto výstupů. Musím konstatovat, že komunikace s úřadem byla velmi dobrá. Odepsali mi v tom směru, že synova přítelkyně je na jejich úřadě dobře známá, má tam několik zápisů, dobře se jim kooperuje s otci dětí, které jsou ve střídavé péči. A zpravidla tráví většinu svého času u svých otců, protože ti jsou schopni jim poskytnout klidný domov. U matky je tomu naopak.

Domnívám se, že synova přítelkyně jako matka selhává, je známá i tím, že dost času tráví po barech v Oslu, ale děti jí odebrány nebyly. Došla jsem tedy k závěru, že se rodiče musí dopustit něčeho opravdu velmi závažného ve výchově svých dětí, aby norský úřad zasáhl a děti odebral. Protože to, co předváděla synova přítelkyně, bylo obrazem patologické osobnosti. Strávila jsem s nimi dovolenou v Řecku a tam jsem byla svědkem jejích výstupů. Dokonce jsem viděla i video, kdy dostala od bezpečnostní agentury želízka, protože se chovala nepřijatelně na veřejnosti.

Na závěr svého dnešního blogu bych chtěla uvést, že jsem strávila jeden rok na jedné české základní škole. Pro mě hrozivá zkušenost a vím, že už bych nikdy na ZŠ učit nechtěla. Viděla jsem, jak se některé matky vůbec nestarají o své děti, pořídily si jich hodně s různými partnery a dětem se vůbec nevěnovaly. Podotýkám, že nešlo o romské rodiny, na které se u nás hází hodně špíny. Možná by nebylo od věci, kdyby český OSPOD věnoval více pozornosti, jak vypadá domov některých dětí. Řekla bych, že jako země jsme velmi liberální ke konzumaci alkoholu náctiletých, kterým ještě nebylo 18, snažíme se nevidět, že před mnoha ZŠ děti kouří, snažíme se nevidět, jak některé rodiny ve výchově svých dětí selhávají...Proto jsou u nás dětští psychologové i psychiatři tak vytížení. V Norsku zřejmě dbají o větší pořádek...Toť má osobní zkušenost...