Nechtěně feťačkou

Feťáky si spojujeme s těmi, kteří užívají drogy, jakými jsou heroin, pervitin. Neuvědomujeme si, že kolikrát se můžeme feťákem stát, aniž bychom chtěli

Motto "Mé dny se v dým obracejí, mé kosti jsou rozpálené jak ohniště. Jak zlomená bylina schne moje srdce, i svůj chléb jíst zapomínám." (Žalm 102, Hospodine vyslyš mou modlitbu, 102.4, 102.5)

Tak tohle je hodně smutný příběh. Je o seniorce, která upadla do kómatu, v němž strávila několik dní. A její nejbližší propadali hrůze, že se maminka už nikdy neprobudí, že maminka zemře. A přitom jí není zas tolik. Ještě ani ne sedmdesát, což není žádný věk, zvlášť dnes, kdy se lidé běžně dožívají osmdesáti i více.

Paní Černá nečekaně ovdověla před více než deseti lety. Smrt muže ji zasáhla, a aby se z této ztráty mohla dostat, lékař jí předepsal léky. Dostala se až k samotnému psychiatru, který jí pravidelně předepisoval rohypnol či hypnogen na spaní a lexaurin proti depresím. A ona tyto léky užívala každý den. Nikdo z jejích nejbližších neví, zda si přečetla příbalové letáky, jež upozorňují na skutečnost, že léky nelze brát dlouhodobě. Vlastně její nejbližší ani nevěděli, že maminka užívá léky dennodenně. Věděli, že je v péči psychiatra, a proto se neznepokojovali. Paní Černá sice poslední dobou neprojevovala přílišnou chuť do života, ale nikdo její letargii nepřikládal velkou váhu. Krom psychiatrických léků užívala i léky, jimiž zmírňovala projevy kožního onemocnění. Dermatolog jí pravidelně odebíral krev, aby viděl, jaký vliv mají medikamenty na její jaterní testy. V poslední době se testy velmi zhoršily, proto byla paní Černá pozvána do nemocnice, aby tam strávila několik dní. Lékař chtěl změnit léky, musela být tedy hospitalizována.

V nemocnici paní Černá neuvedla, že užívá prášky proti nespavosti a proti depresi více než deset let. Třetí den po nástupu do nemocnice upadla nečekaně do kómatu. Lékaři si toto nedokázali nikterak vysvětlit do té doby, než nahlédli do její kabelky. A v ní našli rohypnol i lexaurin. Paní Černá si tyto léky v nemocnici nevzala a její organismus zareagoval abstinenčními příznaky. A tím bylo kóma. Z kómatu se nakonec probudila, ale nikoho ze svých blízkých nepoznávala, mluvila s cesty, hovořila o stínech, o lidech, které nikdo neznal. Upadla totiž do jiného stavu, jakým je delirium tremens. Ten postihuje těžké feťáky a alkoholiky. Její rodina je zděšena a bojí se o její život, o jeho kvalitu. Jestli bude možný návrat, nebo se budou muset její blízcí smířit s tím, že je osobnost jejich maminky poznamenána natrvalo. Že se u ní bude projevovat demence a ona pozbude schopnost starat se sama o sebe. Bude odkázána na přežívání, nedůstojné přežívání, jež stejně povede ke smutnému konci.

Člověk by řekl, že může být klidný, když je v péči odborníka, v případě paní Černé psychiatra, ale vidíme, že tomu tak být nemusí. Jak je možné, že lékař dlouhodobě předepisoval léky, jež se mohou užívat krátkodobě? U paní Černé na ně vznikla závislost, jež vyústila v kóma a posléze v delirium tremens. Aniž by si to člověk přál, může se stát feťákem, jehož další dny jsou jeden velký otazník.

Život je zaměstnání asi nejtěžší, zaměstnání na směnný provoz. Kolikrát máme pocit, že už dál nemůžeme, že jsme se svými silami u konce. Ale byla by hloupost dát životu výpověď nebo ji dostat. Aby mohl člověk vykonávat nejtěžší povolání ze všech, musí být tak trochu sobec. Možná i víc než trochu. Člověk by měl být pozitivní sobec, aby zvládal všechny těžké okamžiky svého života. Vědět, že nejdůležitější osobou ve svém životě je on sám. A vnímat život z té lepší stránky, nevracet se ve vzpomínkách do minulosti, protože minulost zkresluje, je hodně emocionální. Musíme žít přítomností a uvědomovat si malé radosti, jež nám život přináší. Třeba rozkvetlý ibišek, nebo tající vločku prvního sněhu na tváři, nebo četba knih. Knihy nás uvádějí do jiného světa, v němž zapojujeme svou fantazii a je nám dobře. Radostí je kolem nás hodně, stačí se jen rozhlédnout a vnímat...