Kadeřnictví za hubičku není

Motto "Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice pod závojem, vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou z hory Gileádu...". (Píseň písní, Společenství lásky, Krása milé, 4.1)

V češtině máme spoustu idiomů. Tak např., když řekneme, že je něco za hubičku, je to levné. Když to za hubičku není, musíme sáhnout hlouběji do kapsy. V angličtině oproti našemu mají jiný idiom, jenž má význam obdobný. Místo českého, že je něco za hubičku, Angličané používají výraz "go for a song", v doslovném překladu, že to jde za písničku. Písnička nebo hubička, oba idiomy mají co do činění s našimi financemi. A pokud jde o finance, našinec si velmi rád postěžuje, jak je to či ono u nás drahé. Může platit i o návštěvě kadeřnictví.

Ženy by měly o sebe pečovat, platí bez rozdílu věku. A vlasy jsou korunou každé ženy. A když se kolikrát kolem sebe rozhlédneme, vidíme, která z nás má na hlavě opravdovou korunu a která jen podomácku odbarvené zmaštěné roští s šedivými odrosty. A protože chci patřit mezi ženy, jež se mohou pyšnit upravenými vlasy, nesmí mi být nikdy líto, že kadeřnictví za hubičku nemusí být. Avšak v porovnání s takovým Německem u nás stále platí idiom o hubičce. V Německu za návštěvu kadeřnictví můžete v přepočtu na naše peníze zaplatit takových tisíc pět set korun. Proto starší Němky mnohdy vypadají jako chlapiska, po ženskosti ani památky. Po pravdě řečeno, ani ty mladší se kolikrát nevyrovnají přirozenému půvabu českých žen.

První pracovní den po Vánocích. A já jedu do kadeřnictví, o němž vím, že nabízí akce. Přijdete-li tam v době od devíti do jedenácti hodin, stojí vás ostříhání pouhých dvě stě padesát korun. A to je velmi levné. Proto nelením a vydám se směrem k tomuto kadeřnictví. Navíc se tam dá platit kartou, a to je pro mě další výhoda. Není ještě ani devět hodin ráno a já přicházím jako první. Mají sice ještě zavřeno, neb dodržují otvírací dobu, nicméně se tam svítí, což je zárukou toho, že se u nich žádná dovolená nekoná. Za chvíli nejsem sama. Přichází další žena a pak ještě další. Dáváme se spolu do řeči, spojuje nás společný cíl. Vypadat dobře, využít slevové akce, případně moci platit kartou. A v té naší konverzaci si všimneme, že z výlohy kadeřnictví zmizel akční leták se slevami, které platily hodně dlouho. Tak trochu začínáme pochybovat, zda akce ještě platí.

Devět hodin ráno, kadeřnictví otvírá. Ptám se mladé kadeřnice, zda stále nabízejí slevovou akci. Bohužel již ne. Opět přešli k cenám, jež za hubičku již nejsou. Dvě ženy, které se mnou dorazily, zklamaně odcházejí. Prý nemají dostatek peněz. Přitom jedna z nich je učitelkou, a jak je veřejnosti dobře známé, učitelům se hodně zvýšily platy. Neměli by si proto na nic stěžovat a mít i na zaplacení v kadeřnictví. 

Zůstala jsem tedy sama. Slečna, jež si mě bere do parády, mi předem sdělí kalkulaci. Ostříhání a vysoušení vlasů bude stát sedm set dvacet šest korun. No nekupte to. Sice jsem počítala s nižší částkou, ale zůstávám. Záleží mi na tom, jak vypadám. Držím se rčení, že být mladý a vypadat dobře, není žádné umění. Nejste-li již mladý, pak to umění je. Je umění, aby žena nevypadala, jako by právě vylezla ze sudu s olejem. To já nikdy nechci. Chci se hlavně líbit sama sobě, mít ze sebe dobrý pocit, protože tak vás i vaše okolí vnímá. Chci stále patřit mezi ženy, jejichž vlasy jsou jejich ozdobou. Jejich korunkou i za cenu toho, že to nějakou tu korunu stojí. Že to nemusí být za hubičku, slovy Angličana za písničku...