Jak má vypadat práce dobrého veterináře

Motto "Každé trápení je k užitku, ale pouhé mluvení vede k nedostatku." (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 14.23)

Cítím se stále mizerně, protože si vyčítám, že jsem svého ročního kocourka svěřila do péče lékařky, na niž sedí jediné hodnocení. Nepořádná, chaotická, pro mě již naprosto nedůvěryhodná osoba.

Když jsem veterinářce napsala email, v němž jsem jí oznámila, že Sean zemřel, poslala mi jen email s laboratorními výsledky rozboru krve a moči mého kocourka. Žádné vyjádření lítosti, nic takového. Email jsem včera přeposlala na veterinární kliniku v krajském městě, kam jsem Seana odvezla, kde mi už jen sdělili, že  není živý. Ještě týž den mi zavolal lékař z kliniky, který řekl, že Sean měl nemocné ledviny. Také mi naznačil, že v případě nemocných ledvin se musí s narkózou postupovat opatrně. Když jsem si vybavila situaci, v níž chaotická veterinářka hledala něco na uspání kocourka, řekla jsem si, že tady zřejmě došlo k pochybení z její strany. Dostal koňskou dávku. Dále lékař uvedl, že nikdy nepředávají majiteli zvíře, které se ještě neprobralo z narkózy. Další chyba mé veterinářky. Krom toho mě lékař informoval i o tom, že každý majitel zvířete dostane zprávu o zákroku a užité medikace. Divil se, že moje veterinářka na úmrtí mého Seana nikterak nereagovala, krom zaslání laboratorních výsledků.

Před jedenácti lety jsem se z krajského města přestěhovala do okresního. V krajském městě jsem navštívila několikrát veterináře, s prací všech jsem byla naprosto spokojená. Byli to muži, ve svých ordinacích nikdy neměli takový nepořádek jako veterinářka okresního formátu. V tomto směru bych chtěla ještě přidat, že mezi ženami se najde spousta špindír. Muži jsou mnohem čistotnější, to potvrdí kdekterá uklízečka WC. Současná doba brodí proti mužům, já stojím vždy na jejich straně, protože jednání s nimi je přímé, nekomplikované, proto jim věřím víc než ženám.

Žijeme v době pandemie, měli bychom dodržovat hygienická nařízení. Další rozdíl mezi mou veterinářkou a klinikou v krajském městě spočívá v tom, že veterinářka ordinuje bez roušky. Na vstupních dveří do čekárny její ordinace nenajdete požadavek nošení roušky. Byla jsem tam jediná s rouškou. Vedle mě seděl chrchlající muž se psem, který vstoupil do ordinace v době, kdy měla veterinářka v péči mého Seana. Na klinice nosí všichni roušku, platí i o lidech v čekárně.

Z toho, co mi sdělil lékař z kliniky, jsem si vzala velké ponaučení. A měli by si je vzít i všichni majitelé domácích mazlíčků. Vždy požadovat od lékaře zprávu o provedeném výkonu, nikdy nepřijímat zvíře, které se ještě neprobralo z narkózy, požadovat doklad o zaplacení.

Lékař mi doporučil, že se mohu obrátit na Českou veterinární komoru, kam mohu podat stížnost na veterinářku. Neříkám, že tak neučiním. Jen mi je ale jasné, že žijeme v České republice, kde máme sice zákony a nařízení, které však mnoho lidí nedodržuje a obchází, proto tu stále na některých místech vládne nepořádek, poplatný komunistickým časům...