Vyprávění muže o kolegyni, která všem poslala email, v němž žádá dotyčného, který použil její hrnek, aby jí jej umytý vrátil
Motto "Odvracej svá ústa od falše a od svých rtů vzdal neupřímnost. Tvé oči ať hledí rovně, zpříma před sebe se dívej." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Nabytí moudrosti)
Ráno přijdu do práce, otevřu si počítač, abych si prošel poštou, a co nevidím. Další email od Zachařové, které nikdo neřekne jinak než Zachy. "Žádám toho, kdo použil můj hrnek, aby si v něm udělal svou kávu, pak jej po jejím vypití dal do dřezu a tam jej špinavý nechal, aby ho okamžitě umyl a s omluvným dopisem mi ho přinesl na můj pracovní stůl. Zachařová."
Zachy poslala email úplně všem ve firmě, včetně šéfa. Všichni jsme se váleli smíchy, ale jediný, kdo se nesmál, byla Zachy. Je nám těžko pochopitelné, jak si ji tu může náš šéf držet. Svobodnou ženskou, která jde všem na nervy. Vlastně víme, proč Zachy u nás zaměstnaná. Kvůli štíhlosti. Nejedná se o její postavu, která sice není obézní, ale vypadá spíš jako figurka do Člověče, nezlob se. Šéf na ni jako na účetní nedá dopustit a má ji tu kvůli tomu, že Zachy dokáže vymyslet, jak se dají zeštíhlet výdaje. A to dnes frčí, zatímco ženské typu Zachy nefrčí a dovolím si tvrdit, že nikdy nefrčely.
Byl jsem to já, kdo použil její hrnek, ale jest mi omluvou, že jsem to nevěděl. Jenže neznalost se neomlouvá, určitě se neznalost neomlouvá u Zachy. Jít za ní s omluvným dopisem? To může napadnout jen ji. Tu, která nemá ani tušení, jak vypadá život za dveřmi naší kanceláře. Prý žije sama. Sama s papouškem. Aspoň to o ní lidé říkají a ona má nějakého ptáka vyfoceného v kanceláři. Moc toho o ní nevíme, snad jen to, že se léčí s nervy. Ale co jí přesně je, to nikdo neví. Každopádně je nějak mimo mísu, ženská, která je schopná rozesílat emaily, při nichž se smíchy popadáme za břicho, a nevíme, jak na ně zareagovat. Vtipům nerozumí,vše bere osobně a je schopná se před vámi rozbrečet. A my nevíme proč. Mají být za tím její fobie. To jí řekla lékařka na psychiatrii a také jí prý řekla, že se má svých fobií postupně zbavovat. Teď se snad má zbavovat fobie z hadů. Chodí na nějaké terapie a nejdřív si prohlíží obrázky hadů, pak se prý bude dotýkat hadů, které jsou ušité z látky. A od nich se posune k opravdovým hadům, které má ve finále vzít do ruky, a tím se zbaví jedné ze svých fobií. S tím se svěřila Hlouškové a ta nevěděla nic lepšího než to roztroubit po celém oddělení. Ženské jsou stejně hrozné. Nedokáží udržet tajemství, všechno jen zveličují a my chlapi bychom na něco, čím se ženské dokáží zabývat,nepřišli. Ženské jsou v podstatě zlé a dokáží napáchat víc zla než muži.
Řekl jsem si, že jí žádný dopis psát nebudu, ale že se zachovám jako džentlmen, a koupil jsem jí tedy růže. Kytici růží, které osloví každou ženu. Snad ji tím potěším v jejím, pro mě, šedivém životě. Stojím v její kanceláři a podávám jí kytici se slovy omluvy. Zas je tak nemožně oblečená. Má na sobě nějaké zaprané tílko, které snad bylo původně bílé, a to se jí táhne i přes boky. K tomu má velmi těsné kalhoty, které obepínají její kuželkovité nohy. Celá působí zapraně, i její pleť je jakoby zapraná, ve slunci se leskne jak namaštěná cibule, zpod dlouhé ofiny na vás hledí její oči. A v nich se zračí nejistota, snad úzkost, rozpaky, strach. Asi ta ženská opravdu trpí nějakými fobiemi, kterým já těžko rozumím. Škoda, že někdo to má v životě tak nějak jinak. Při pohledu do jejích očí mi došlo, že jsem se zachoval jako hlupák, že lidé, jako je Zachy, to nemají v životě lehké, a tím, že se drží stranou, ponoukají některé lidi k tomu, abych o nich napovídali ledacos. Ledacos nepěkného. Jen aby zranili, jen aby ublížili. A to je i případ naší Zachy. Je jiná, proto o ní ženské drbou, proto se někdy smějeme tomu, co napíše. A bohužel jsem byl i já mezi nimi. A tak jsem si řekl, že se k ní budu chovat ohleduplněji než mí kolegové, každý jsme nějaký a měli bychom se tak brát. Umět se přijmout a respektovat. A já budu brát Zachy za ženu, která sice posílá praštěné emaily, ale člověk v jejích očích vidí strach, smutek, nejistotu. Protože sama cítí, že je svým způsobem jiná, a žít s takovým pocitem není lehké. A už si budu dávat pozor, abych nepil z hrnku, který není můj.
A tak, Zachy, ještě jednou sorry, a kdyby něco, i pro tebe růže kvetou...
