Co ve sdělovacích prostředcích postrádám

V televizi se velmi často vysílají dokumenty, zachycují etapy druhé světové války, přední nacisty, jejich životy. Ale proč se nevysílá něco víc o normalizaci v Československu?

Motto "Když se rozmnožuje jmění, množí se i příživníci." (Kazatel 5 - 6, Bída bohatých, 5.10)

Pokud jde o druhou světovou válku, máme možnost zhlédnout spoustu dokumentárních pořadů, jež se této problematice věnují. Fašismus i komunismus jsou zrůdné ideologie, proto je zapotřebí na ně upozorňovat. Máme-li na mysli druhou světovou válku, dostává se nám velké množství dokumentů. Ale proč sdělovací prostředky zpravidla mlčí, pokud jde o normalizaci, o léta, jež následovala po roce 1968? O kolaboraci některých českých lidí s okupanty? Proč se nám těchto dokumentů příliš nedostává ve sdělovacích prostředcích? V porovnání s druhou světovou válkou je jich poskrovnu. Válka skončila před více než sedmdesáti lety, mně ale zajímá i situace v Československu v době okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy. Kteří z našich současných politiků se stali členy totalitní strany a jak si za normalizace pracovně vedli. Kde studovali, kam jezdili do zahraničí apod. 

Chcete-li si zažádat o úvěr v bance, musíte mít svou historii. Onemocníte-li nějakou chorobou, lékař se vyptává na rodinnou anamnézu. Přejdeme-li do jiné oblasti, kterou jsou volby, chci jako volič znát i historii předních českých politiků, jež jsou zastoupeni v různých politických stranách.Jako voliče mě zajímá, jak se ten či onen politik choval v letech normalizace, jaké funkce zastával, zda byl členem komunistické strany. Velmi mě to zajímá, protože vím, co komunistická strana v naší zemi napáchala, co udělala s myšlením lidí, co tolerovala u svých vůdců a prominentů. A protože jsem zastáncem pole bez plevelu, chci být jako volič informovaná o historii politiků. Jestliže máme možnost zhlédnout dokumenty o druhé světové válce, proč se nám jako voličům nedostává pořadů, jež by se zaměřily jen na období normalizace a na aktivity současných politiků v tomto období. Protože ať chceme či ne, naše politické spektrum je přestárlé, se starými mechanismy, proto si myslím, že je zapotřebí vědět, jak se ten či onen politik podílel na normalizaci naší země. Proč někteří z nich nezůstali v komunistické straně i po Listopadu 1989? Proč ji tak rychle opustili? Měli snad strach? O tom se nehovoří a já potřebuji jako volič znát odpověď. Jako voliče mě zajímá, kolik stávajících členů vlády a senátu tvoří bývalí komunisté.

Mohu někdy doufat, že sdělovací prostředky přijdou s dokumenty, v nichž si budeme moci více ozřejmit charaktery našich vlivných? Protože kolaborovat, podílet se na ńormalizaci a duchovní a morální devastaci naší země bylo trestuhodné. A já si jako volič nepřeji mít mezi čelnými reprezentanty naší země právě takové, kteří zaprodali svou čest. Protože těm se nikdy věřit nedá a měli bychom si dát tu práci, aby z naší politické scény s konečnou platností zmizeli zaprodanci.. Válka trvala šest let, komunisté byli u vlády téměř čtyřicet jedna let a to je dlouhá doba. Důvod, proč se detailněji nedozvídáme o letech kolektivizace, znárodňování, normalizace, vidím jediný. Pro dnešního voliče není zřejmě vhodné, aby byl více informován o všem, co se tu dělo. Protože ani dnes není naše politické pole prosto od bývalých komunistů.

Opět se budu opakovat, když říkám, že v Československu bylo členy KSČ jen deset procent obyvatel. Slušný člověk se nikdy nemohl stát členem této strany. Je velmi smutné, že někteří z nich jsou stále v naší politice. Převlečení, ale jsou tam. A o nich bych ráda zhlédla dokumenty, normalizační dobu, jež by byla v konfrontaci s aktivitami dotyčného politika, kde pracoval, co podnikal. A rovněž ukázat, jak se vedlo těm, kteří se vůči režimu bouřili. Myslím si, že bych to nebyla jen já, kdo by takový pořad uvítal. Dokud nebudu mít jako volička možnost vidět něco takového ve sdělovacích prostředcích, mohu si stále myslet, že všechno kolem nás je jeden velký podvod. Podvod na voliči. Bylo by nanejvýš zajímavé, kdyby mohl divák sledovat, jaký život museli žít ti, kteří nesouhlasili s režimem. Jako příklad mohu uvést Věru Čáslavskou. A dát takovou osobnost do protikladu s někým, kdo přisluhoval režimu, aby z toho měl nejen za komunistů. Ukázat na tento velký kontrast. A k tomu přidat současnost. Vidět vlivného politika, jenž by rád na své členství v komunistické straně zapomněl. Nebo snad ne?

Viděla jsem velmi hezký dokument o Josefu Kemrovi. Byl členem Národního divadla a soudruzi jej chtěli odměnit titulem Zaslouženého člena ND. On toto odmítl. Zastával totiž jedno důležité stanovisko. Můžete dostat dar či uznání od někoho, ale důležité je, kdo vám takový dar či uznání daruje. A ne od každého lze pak uznání přijmout. Josef Kemr uznání odmítl. Jeho postoj nepotřebuje dalšího komentáře.

I když jsou sdělovací prostředky celkem šetrné k profláknutosti některých politiků, lze si o nich získat informace na internetu. Ale i přesto. To, že jsou média opatrná, spíš ve mně utvrzuje dojem, že chtějí krýt špinavosti, které se v politice za vlády soudruhů děly a dostaly se i do nové společnosti.

27. červen je uváděn jako Den památky obětí komunistického režimu. Jak hezky to v kalendáři zní, ale nahlédneme-li do našeho politického spektra, dostane se nám smutného pohledu. Když vidíme, že jsme s komunisty stále neskončili. Jako potencionálně nebezpečné považuji ty, kteří své soudruhy zradili a stali se členy jiných stran. Průzkum současných volebních preferencí nemusí být žádnou zárukou, může být zmanipulován, je prováděn jen na určitém vzorku populace. Proto bychom měli tyto informace brát s rezervou, protože volby všechno ukážou. Budu věřit, že selský rozum zvítězí, že lidé nebudou podporovat zaprodance a politiky, kteří vstoupili do KSČ po roce 1968.