Cesta do Afriky přes Bratislavu

Letět na Vánoce na Zanzibar, takové nabídce CK nelze přece odolat. Nač se lopotit se smažením kapra, sháněním dárků pod stromeček, když se dá jednoduše zmizet po francouzsku a ocitnout se v opravdové exotice.

Letěla jsem ze synem, který přiletěl z mrazivého Norska, aby se spolu se mnou mohl vyhřívat na pravém africkém slunci. Jedinou nevýhodou tohoto zájezdu byl fakt, že jsme letěli z Bratislavy. CK nám tvrdila, že se z Prahy na Zanzibar nelétá. A tak jsme to vzali. Abychom se nemuseli trmácet víc než 450 km autem (máme své neblahé zkušenosti s D1), rozhodli jsme se jet do Bratislavy vlakem. Zakoupili jsme si zpáteční jízdenky u soukromého dopravce, Českým drahám nevěřím, stejně tak nevěřím službám České pošty, doufala jsem, že soukromý dopravce na železnici provozuje lepší služby než jeho státní konkurent.

Ale co se nestalo. Večer před odjezdem jsme dostali od soukromého železničního dopravce zprávu, že se vlakové spoje ruší a budou nám vráceny peníze. Nedalo se s tímto dělat nic, jen si jeden mohl udělat představu, že spoléhat se na jinou dopravu než vlastní, je v našich vodách dosti bláhové. Jen blouznivec může věřit, že se služby u nás zlepší.

Museli jsme narychlo zajistit parkování na letišti v Bratislavě. Vyjížděli jsme na Štědrý den ráno, začalo sněžit, uměli jsme si představit, jak bude vypadat D1, zvlášť nepěkné zkušenosti máme s Vysočinou. A rovněž jsme mohli tušit, že cestáři zaspí, že jim jaksi nedojde, že tu sice máme zimní období a že je zapotřebí udržovat komunikace sjízdné, jenže oni si velmi často dokáží najít důvody, proč věci nefungují, jak by měly. Naše nejhorší představy se začaly zvolna naplňovat, když jsme se blížili k Humpolci. Jelo se krokem, stálo se v dlouhých kolonách, sypače nesypaly, neb nebyly, na naší nechvalně proslulé dálnici D1 se vytvořila klouzavá neošetřená břečka, a když se k ní přidala jízda některých řidičů, říkala jsem si, že jedeme do pekel. Řidiči kamionů opět nezklamali, k nim se přidali ukrajinští řidiči dodávek, kteří doslova řídili jako ta největší čuňata. Předjížděli jak jurodiví a břečka sněhu nám pokaždé zamázla přední sklo, chvíli se nedalo nic vidět, vypadalo to, jako by nám na okno hodili pořádnou šavli po pořádném mejdanu.  Ani se nedivím, že dochází k tolika smrtelným nehodám, když je tolik bezohledných řidičů, dopravní policii nelze na našich komunikacích rovněž potkávat, po ní vyvolat jedině celostátní pátrání, ale je součástí Policie ČR, která má jako výsměch občanům své motto "Pomáhat a chránit." Ale o tom se v dnešním blogu rozepisovat nechci, nechci se rozepisovat o tom, že slušný občan má v této zemi smůlu, že naopak ti, kteří porušují zákon, policie chrání...

Vysočinu jsme s vypětím sil zvládli, za Jihlavou byla situace o něco lepší. Dle zprávy meteorologů mělo v Bratislavě vydatně pršet. Lepší déšť než sněžení, když se musí jet po neudržovaných komunikacích.

Bratislava, hlavní město Slovenské republiky. Očekávala jsem, že letiště bude obdobné jako to naše pražské. Jenže ono ne. Když jsme zaparkovali auto a ocitli se v prostorách bratislavského letiště, nestačila jsem žasnout. Nic jiného se mi v hlavě nevybavilo, než že tu, jak se po česku říká, "chcípl pes." Protože venku vydatně pršelo, byly v prostorách letiště umístěny přepravky, které používají řezníci na skladování a převoz masa. A proč na mezinárodním letišti v Bratislavě museli použít řeznické lodny? Protože tam zkrátka pršelo. Krom přepravek byly v některých místech umístěny plachty, které měly chránit před deštěm. A že byste se mohli na tomto letišti občerstvit, zajít do nějaké restaurace či kavárny? Téměř nic tam nebylo, a když už něco bylo, bylo zavřené. V provozu pouze jeden bar, kde se daly zakoupit bagety, nebo jste dostali rozmrazenou pizzu...To jsme nechtěli, syn nechal dovézt jídlo a dobře udělal, protože let byl o tři hodiny zpožděný...

Nakonec jsme se dočkali, letadlo přiletělo. K snídani jsme dostali oplatku Delissa, opravdu velké mňam. Oběd byl snad ještě horší, naprosto nepoživatelné bravčové, snad jej připravovala nějaká "zkušená" kuchařka ze školní jídelny...Mám-li toto vše shrnout, letět někam z Bratislavy to už opravdu ne, jedna zkušenost stačí.

Zanzibar nám veškeré útrapy vynahradil. Nádherné letovisko, v němž nevládla masová turistika. Jedna z nejlepších jídel, jaká jsem kdy v životě jedla. Nesmírně milý hotelový personál...oceán teplý a kýčovitě modrý. Zatímco New York patří k mým nejhorším cestovatelským zážitkům, Zanzibar je jeho pravým opakem, nikdy nezapomenu na okouzlující exotiku, jež člověka obohatí natolik, že by se o ní dala napsat kniha...Letiště na Zanzibaru by to bratislavskému mezinárodnímu letišti natřelo, na něj Bratislava nemá a řekla bych, že nikdy mít ani nebude...