Zrození matky

Přijde mi další zpráva. Otřu si slzy, abych viděla, kdo mi gratuluje k narození potomka. Adámek mezi tím zesílí svůj křik do řevu a já propuknu v hysterický pláč. Jeho asi bolí bříško, mně zřejmě skončil život. 

Věděla jsem, že je porod stav na hranici života a smrti. Neposlouchala jsem přitom Michaela Jacksona ani nekroutila pánví osmičky, ale přežila jsem to. Co mě ovšem překvapilo, byla reakce mojí duše. Hormonální výkyvy mi připravily silný koktejl, který mi způsobil nelehké psychické stavy. Od té doby vím, a zřejmě na to do konce života nezapomenu, že deprese není jen depka.  

Nebylo lehké budit se ráno se smutkem jen proto, že je tu nový den nebo nakupovat s vědomím, že nemá cenu plánovat několik dní dopředu, protože se může jednoduše stát, že do tý doby skončí svět nebo minimálně skončím já. Když do mě jednou večer manžel nasoukal pár soust míchaných vajíček, měla jsem pocit, že už v životě nezvládnu nic sníst. Vstát, jíst nebo dát prát mě v určitých momentech stálo nepopsatelně mnoho sil.

Kdyby mi někdo tehdy řekl, že dnes budu relativně v pohodě fungovat, nevěřila bych mu. Mám ovšem lék – kromě antidepresiv beru ještě nehorázně vysoké dávky pilulek jménem Adam. Považuji za zázrak, že přesto všechno se dnes pětiměsíční Adámek usmívá svým okouzlujícím úsměvem a řehtá se, až z toho srdce plesá. Nezbývám mi, než mu úsměvy opětovat, milovat ho a postupně na své chmury zapomínat.

Vedle toho, že jsem se musela popasovat se svojí nemocnou duší, rodila se ve mně matka. Tento porod byl o dost zdlouhavější a náročnější než ten první. Když jsem poprvé držela v ruce Adamovu kartičku pojišťovny, nevěděla jsem, co s ní. Přišlo mi dost divný, že si ukládám do peněženky dokument, který není můj. Bylo třeba se také smířit s faktem, že jisté je snad jen to, že po létě přijde podzim. Kdysi jsem někoho slyšela říkat, že pokud máš nějaký jistoty, jsi hovno punk. Co z toho plyne? Že matky jsou brutál punk.

Ale abych úplně nekecala. Je pravda, že když zrovna neprobíhá nějaký růstový spurt, spánková regrese, nevrcholí separační úzkost, nerostou zoubky nebo miminko není po očkování, najde se i v mateřství křehká rutina. Jedna maminka to shrnula, že furt dokola jen kojí, uspává, přebaluje, pohraje si s miminkem a pak zase kojí, uspává atd. Já jsem si to udělala o něco pestřejší - dávám ještě odříhnout.

Myslím, že některé výše zmíněné body pracovní náplně matek stojí za podrobnější rozebrání. Předně si ovšem definujme pracovní dobu, která je nepřetržitá. Nejzásadnější zdá se být kojení. Ze začátku to rozhodně není žádná brnkačka, pokud tedy neříkáte „brnkačka“ stavu, kdy se vám po podložení kojícího polštáře dalšími pěti polštáři konečně podaří dostat potomka do pozice k přisátí. Jste sice zkroucená, ohnutá, do ruky vám přestává proudit krev a nohu máte v křeči, ale váš syn konečně pije! V duchu proklínáte všechny ty letáky a videa, kde leží maminky pohodlně na růžových prostěradlech a jejich dětičky s růžovými tvářičky zasněně bumbají.

Další rodičovskou dovedností, kterou není radno podceňovat, je uspávání. Může to vypadat následovně: S Adamem v náručí přenáším váhu z nohy na nohu a přitom důrazně podupávám patou, což musím zkoordinovat s houpavým pohybem v loktech a pokud možno nevypadnout z rytmu písně To ta Helpa, kterou jedu dokola. Po zhruba dvaceti minutách, kdy se mi jako matce naskytne pohled nejlahodnější, totiž na spící dětskou tvářičku, poklepu lehce Adámka po zadečku. Teprve pak se ho odvážím odložit do kolébky a přejít k druhé fázi uspávání, totiž kolébání. Kolíbka se ocitá na rozbouřeném moři a zběsile se kolébá. Atmosféru bouře dotváří hučení digestoře. Když se Adam asi po deseti minutách vzbudí, uvažuji, jestli bych raději neměla připevnit k podlaze žehlící prkno a dofouknout zadní kola od kočárku.

Ostatní chvíle s mým synem jsou většinou velmi radostné. Kromě společného hraní, spolu vedeme i konverzaci: Já: „Miláčku, přebalíme tě. Co? No, přebalíme, přebalíme. No jasně, přebalíme. Hahaha. Víš, co provedeme? Přebalíme tě. No jo, ty jsi zlatíčko.“ Do toho mi někdy vstoupí máma, novopečená babička. Začne předvádět dost divný zvuky opice a při tom Adamovi ukazuje obrázek zajíčka. Pak se nahlas zamýšlí, jestli to zvířátko na dalším obrázku je slepička nebo veverka. Naštěstí v tu chvíli přichází tatínek a dělá důrazné „hůůůů hůůů“. Je to totiž sova, mami.

Adam spí. Pokud možno nehnutě sedím u počítače a do klávesnice ťukám s takovou lehkostí, jako kdybych hrála na piano Měsíční sonátu. Klikám myší, jen když je to nevyhnutelné a po očku sleduji nehybnou kolébku. Ale ouha, pohyb, jedna ručička nahoře, druhá ručička, první nožička… Udělám za větou tečku a jdu si obléknout kostým superhrdiny. Je čas na další mateřská dobrodružství.