Herničková kocovina

Až nedávno jsem sebrala křehkou mateřskou sebedůvěru a vzdala nikdy nevypsanou soutěž o to, čí dítě má doma nej hračky.

K tomuto rozhodnutí mě dovedl můj devatenácti měsíční syn. Ještě před tím jsem ale v několika návalech objednala hračky za pár tisíc. Škoda jen, že se mi silikónové kostičky nezapletly pod nohy, když jsem si šla pro platební kartu. Takže asi tak: Když jsem konečně pořídila tu nejvíc Montessori hračku, co je zároveň nejvíc senzorická a interaktivní, Adamovi se protočily zorničky a dál pokračoval ve hře s cedníkem. Potom jsem koupila tu nejvíc didaktickou hračku, co rozvíjí jemnou motoriku a zároveň píská. Adam jen odešel z místnosti a s potěšením za sebou zavřel dveře. Je snad moje dítě divný? Nebo stojí celý tenhle křehký svět hraček na tak nestabilních pilířích, jako je fakt, že stavebnice vláčkové dráhy od lega Duplo obsahuje figurky strojvedoucího, figurky cestujících a figurku veverky? 

Pojďme se na to podívat trochu podrobněji a vrhněme se rovnou do epicentra. Konkrétně do tmavého koutu nějaké restaurace nebo kavárny. Linou se odtamtud různé zvuky – smích se mísí s pláčem a vše podbarvuje robotický zpěv. Občas vyšlehnou plameny a zahouká požární vůz. Ano, jsme v herničce.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že tyhle místa někdy nevyhledávám. Je prostě fajn si občas dát kafe, kdy sedíte jen vy sama na své židli a když máte štěstí, sdělíte souvislou větu své kamarádce. Poslední slovo možná zapadne v řevu nějakého dítěte, ale to oželíte.

Před nějakou dobou jsem dokonce vyrazila s Adamem na čtyřdenní pobyt do hotelu vyhlášeného tím, že má hned několik herniček. Dovolím si zde malý úryvek z mého deníčku:

Den 1.: Jsme na místě. Paráda! Tolik aktivity boardů na stěnách! Jsou všude: na chodbách, podél schodů a dokonce i v jídelně. Úplně nejlepší je to, že venku je pískoviště s velkým bagrem na mince a stan plný odrážedel a kol. O kus dál jsou prý živí poníci ve výběhu. Tady určitě nejsme naposledy!

Den 2.: Activity boardy na stěnách chodby Adama zaujaly natolik, že skoro nestihneme dojít na snídani. Dopoledne vyrážíme hledat bazén, ale zasekneme se v jedné z herniček v druhém patře, která je plná míčků. Adam je všechny vyházel a já to musela uklízet. Chtěla bych se jít podívat na poníky, ale nakonec zůstaneme ve velké herně. Adam mi přijde dnes roztržitý.

Den 3.: Před snídaní musím odtáhnout plačícího Adama od Activity boardů na chodbě. Adam je sice hladový, ale neokáže se pořádně najíst. Nechápu, proč museli dávat všechny ty hračky i do jídelny!? Venku objevíme bublinu na hopsání, z které je Adam nadšen, takže k poníkům zase nedojdeme. Dávám si kolu.

Den 4.: Na poníky seru. Adam dopoledne zase hopsá na bublině a pak odjíždíme. Jsem vyčerpaná.

Chvíli jsem se cítila, že jsem jako matka selhala, když jsem si pobyt na tak báječném místě dostatečně neužila. Objektivně musím připustit, že je to tam pro děti fakt vyladěný a mezi matkami se těší velké oblibě. Takže: Jsem snad nějaká divná matka? 

Záhy jsem ovšem našla útěchu v jedné knize, kterou bych pracovně nazvala Biblí mateřství. Tam jsem se dočetla o termínu „herničková kocovina“. Je to vlastně hrozně jednoduché: Přemírou podnětů zahltíme své smysly a pak je nám z toho tak trochu zle. Představte si to malé bezbranné dítě v obrovském množství hraček a bezradnou matku, která navíc dělá všechno proto, aby dítěti náhodou něco z toho neuniklo. Jasně, každý jsme jiný a máme hranici, jaké množství hraček sneseme, někde jinde. Někdo blije po pár autíčkách, někdo až v DinoParku.

S Adámkem sedíme doma na zemi vedle Montessori domečku. Děláme, že pijeme čaj z prázdnýho hrnku. Adámek si hrníček nakloní až na nos, nahlas usrkne a udělá aaah, jako když polyká něco dobrého. Pak se na mě zaculí a podá mi hrníček. Já udělám to samé a vrátím mu hrnek a tak pořád dokola. Usmíváme se na sebe a je nám spolu dobře. Montessori domeček ví, že nemá šanci. Je to jen hračka, společný rituál je daleko víc.