Homo žabákus

Vědci zapomněli na jedno vývojové stádium. Nastává zhruba v období, kdy si dítě začíná mazat jogurt do vlasů a namísto, aby tabulkově lezlo, tak si vesele skáče.

Teprve nedávno se z našeho měsíčního miminka stalo roční. Máme doma batole, které je stále k zulíbání a o kterém jsem přesvědčená, že nikdy nebude zlobit. Svými šesti zoubky zvládne odhryznout kůrku chleba a po chvíli ji s velkými ovacemi vydávit. Čile s námi komunikuje, jeho nejoblíbenější slovo je mamamama, takže máma. A chvílemi je natolik samostatný, že jsem si začala opět holit nohy.

Ale ano, přiznávám, i když je to stále nevinný tvor, často v tom jeho širokém úsměvu zahlédnu lavinu šibalství. V očičkách mu to jen jiskří a při mém „ne“ někdy propuká v hlasité řehtání. Nemyslím si, že bychom měli výchovný problém, ale i tak jsem si řekla, že bych se měla začít věnovat problematice výchovy.

Zatím jsem dospěla k následujícímu. Chtěla bych, aby Adam vyrůstal v prostředí pozitivních emocí a mohl objevovat svět při volné hře. Někdy ze mě sice vypadne: „Neolizuj ten vysavač!“ nebo: „Nekousej do té klaviatury!“ ale po většinu času se mi daří nabízet alternativy namísto zákazů. Například: „Ty by sis rád obmotal kabel kolem krku? To není dobrý nápad, na - tady máš raději šátek.“ Případně: „Ty bys chtěl mlátit tím pohrabáčem do okna? Na – vezmi si na to raději dřevěnou hračku.“

V poslední době jsme také přečkali několik nemocí. Zjistila jsem, že i docela racionálně uvažující člověk se může stát nesmyslně hysterickým z minuty na minutu. Respektive ze sekundy na sekundu, tak dlouho totiž trvá, než vám zapípá bezkontaktní teploměr. Dodnes mám v živě paměti, jak to bylo poprvé. Uložili jsme hořícího Adama a já jsem pak chodila zmateně po chodbě našeho domu a u schodů si nenápadně připravovala hromádku, kterou rychle popadnu, až pojedeme v noci na pohotovost. Na druhý den jsme se probudili všichni ve svých postelích a po pár dnech jsem konstatovala, že Adam měl rýmu.

Dnes už je to o něco lepší. Snažím se v podobných chvílích postupovat systematicky a to mě udržuje trochu v klidu. Zvládli jsem, myslím, také ustát lehkou paniku týkající se Adamova motorického vývoje. Je totiž fakt, že na sklonku desátého měsíce Adam nelezl ani se neplazil, nýbrž ve svém autovajíčku se houpal tak divoce, až se posouval z jednoho místa na druhé. Navštívili jsme tedy paní fyzioterapeutku. Přísně si nás změřila a zvedla fyzioterapeutické lehátko.

A tak se stalo, že křičící Adámek balancoval v nákroku na okraji lehátka. Já ho dvěma prsty každé ruky přidržovala na bocích, aby se nezřítil. Dalšími prsty jsem mu tiskla kolínko ke stehýnku a druhou nožičkou lehce houpala v boku. Zrovna jsem si sfoukla pot z čela, když se ozvalo: „To je moc, houpejte míň.“ A tak jsem skoro nehoupala, ale aspoň dělala, že houpu. Pak přišlo: „Teď zatlačit do třísla“.  Vytáhla jsem z rukávu další ruku a tlačila. Nakonec jsem ještě ohnula palcem doprava, vydechla doleva a bylo hotovo.

Adam se skutečně brzy začal pohybovat směrem kupředu pomocí mohutných žabákovských výskoků. Možná jsem houpala málo nebo tiskla moc, těžko říct. V další fázi jsme se tedy zaměřili na úpravu prostředí, rozuměj z obývacího pokoje se stalo cvičiště plazících se dětí. Adam si sice občas matrace odsunul, polštáře odhodil, svíčky sfouknul a ve svých teplácích s pneumatikou na kolínkách si vesele odžabákoval do pryč, ale my jsme vytrvali. Zasáhla jsem až ve chvíli, kdy začala babička stavět z matrací poschoďovou věž.  

Dnes Adam leze tak roztomile, že jsem z toho naměkko. Nadále si sice žabákuje z radosti, ale to mu tolerujeme. Než přijdou jeho první krůčky, ještě asi uběhne dost času. To ale nevadí. Čas nezastavíš a úplně stačí, že na mě občas nad ránem vykukuje z postýlky velkej kluk a přitom jsem večer ukládala miminko. Některé změny se dějí fakt rychle. Už vím, že není kam spěchat. Naopak. Je čas slitovat se nad každou slzičkou, obdivovat každý metr na kolínkách a radovat se z každého drobku pod jídelní židličkou.