Cvičená opička Adam

Přišlo to bez varování. Slunce rozřízlo poslední noční šeď a my jsme zjistili, že Adamovo bezradné tápání po klice je u konce. Právě včas, aby oslavil dva roky.

Některé věci se mění. Najednou mě nedrží za ruku miminko, ale vnímavý kluk. Nastala také doba, na kterou jsem si v posledních dvou letech troufla pomyslet jen rozechvělou myšlenkou – Adam spí nepřetržitě celou noc! Naše uspávací manévry se dokonce přesunuly z náručí do postele. Stačí přečíst několik desítek knih, Adam se přitulí z jedné strany k lednímu medvědovi, z druhé strany nahmatá tuleně, zalehne Maxipsa Fíka, který zaštěká: „Co to tu vyvádíte, kamarádi?“ a pak mi dá ručičku, nechá si zazpívat písničku a potom… usne! Usne!! V leže! A skoro sám!!

Některé věci se nemění. Mluvím teď o jeho nevinném pohledu, odzbrojujícím úsměvu a stravovacích návycích. Nedávno jsem zaslechla náš osud na zahrádce jedné restaurace. Maminka na své dítko volala: „Pojď si sníst to jídlo ke stolu, ať nemáš ten řízek od písku.“ Není to dlouho, co Adam visel na držáku od trouby, táta ho podpíral, já ho krmila a babička odešla se slovy: „Nechám tě najíst v klidu“. Jíst v klidu je relativní.

Pokračujeme také v procesu socializace. Opouštíme náš svět obývacího pokoje, kde vlaková souprava kličkuje po kolejích mezi suky dřevěné podlahy a místo výpravčího nám z nádraží kyne kočička. Opouštíme náš svět a vyrážíme na cvičení pro batolata. Sdílejte, prosím, pro jednou tyto chvíle se mnou.

Paní instruktorka přichází. Nejdřív se rozběháme a pak se slovy „Neposedové, pojďte se posadit!“ zahájíme dnešní hodinu. Posadíme se do kroužku, děti se představí, poznají barvu nebo zvíře a řeknou, jak se jim daří. Adam nic neříká, protože mluvit neumí.

Instruktorka děti následně instruuje, co se bude dnes dít. Toužebné zraky všech jsou upřené k molitanové opičí dráze. Ale pozor, než vystrčíš nožičku na první schůdek, nejdřív se neposedo posaď a pozoruj, jak se dnes bude tato opičí dráha překonávat. Takže: tady je začátek, tunel se proleze nohama napřed, na válci uděláš tři dřepy, kladinu přejdeš bokem s rozpaženýma rukama, při průlezu obručí se nesmíš kolínkama dotýkat země, po laně přejdeš pozadu. A tady jsem ti rozsypala balonky, ty posbíráš a s jedním balónkem v ruce vylezeš po žebřinách, kde jsou zavěšené kužely a podle barvy balónek do kuželu odevzdáš. Tak a teď si dáme plác.

Adam si dát plác nemůže, protože momentálně prolézá tunelem hlavou napřed. Na dráhu už totiž dávno vyrazil a teď ji nahodile, ale zásadně v protisměru, překonává. Zasekne se u kladiny, po které chodí popředu tam a zpět s červeným míčkem v ruce. Pak míček prohodí modrou obručí a s rozpaženýma rukama mi běží naproti. Když se po mém zásahu Adam na chvíli ocitne ve správném procesuálním postupu opičí dráhou, není to na dlouho. Zazní zvonec, aby dětem připomněl, že mají žízeň, a potom si dáme plác.

Asi nemusím ani psát, že se mi lehce rosí čelo. Vždy mě uklidní, pokud se na hodině objeví podobně temperamentní děti. Zopakuji si, že cílem tohoto cvičení není frustrovaný dítě ani frustrovaný rodič, abych nepodlehla nutkání násilně Adama podrobit instrukcím. Setřu pot a jdeme na druhý kolo.

Děti tentokrát čeká molitanový válec, z kterého udělají něco mezi salto mortale a kotrmelcem. Co bude dál, sledovat nestihnu, protože Adam odběhl opodál a zdemoloval část překážkové dráhy. Respektive složil na sebe kužely. Než stihnu kužely rozložit, Adam pobíhá ode zdi ke zdi s lanem kolem krku. Jsem mu v patách. Strhávám Adama mezi molitanové sudy a beru mu lano, které si ponechám pro vlastní potřebu. Adam vstává, děti si dávají plác a já utahuji smyčku. Adam běhá jako pošuk kolem sloupu a hlasitě se řehtá. Na druhé straně tělocvičny vnímám instruktorku, jak v jiném světě přidržuje děti hlavou dolů a udává pokyny: „hlavu mezi ruce, kolínka nad zem, zakulatit záda.“

Po čtyřiceti minutách ležím polomrtvá pod kladinou, zatímco si jde Adam hrdě pro razítko za svůj dnešní výkon. Má to tu asi opravdu rád.

Když toho dne o pár hodin později stojím nad louží a dívám se na svůj odraz, mám o matce v sobě pochybnosti. Někdy se o mě pokouší touha mít poslušné dítě, co umí říct aspoň „ano“. Možná bych měla být přeci jen přísnější. V tu chvíli ale hladinu louže rozřízne jedoucí kočárek. Adam, co stojí vedle, se baví tím, že jezdí s kočárkem louží tam a zpět. Potom pošle kočárek přímo na mě a roztomile se usměje. Přistoupím na jeho hru a kočárek mu pošlu zpět. Stojíme tam, uprostřed chodníku a uprostřed světa, posíláme si kočárek louží a minuty najednou ubíhají v naprosté harmonii. Možná nemusím být přísnější, možná se jen stačí smířit s tím, že Adam zatím nedělá kotrmelce.