Není snadné se smířit
s představou, že celé lidstvo nesdílí hodnoty jakými jsou nedotknutelnost
lidského života, svoboda volby a ohled na lidskou důstojnost.
Těžko říci, zda je těžké smířit se s takovou představou, kterou nám diktuje současná politická situace. Humánní člověk se s ní nemůže smířit nikdy. Neměli bychom se s tím smiřovat. Pokud k něčemu takovému dojde, znamená to, že jsme lhostejní. Lhostejnost sama o sobě může člověku přinést uspokojení, chvilkový pocit klidu a pohody. Ale všechno je pouhá iluze.
V dnešním světě není nedotknutelnost života samozřejmostí. Dnes a denně se sekáváme s případy pohrdání lidským životem, jeho cenou a vzácností. Společnost mrhá lidskými životy po stovkách, někdy dokonce po tisících. Hledat viníka by bylo přinejmenším obtížné. Hovoříme o střetu kultur. Která z nich je v tomto případě horší? Ta naše západní, za kterou bojujeme a snažíme se ji ochránit před agresory z východu? Nemyslím si, že by tomu tak bylo. Obě soupeřící části světa se drží zaběhnutých dogmat. Obě svých. Proto se dostaly do konfliktu. Na čí straně stojíme? Máme stát na své straně? V tom případě to znamená, že budeme plýtvat životy strany druhé. Kohokoli se zeptáte, zda by obětoval svůj život pro víru, odpoví, s největší pravděpodobností, že by to neudělal. Je to správné, chrání svůj život. Má na to právo. Pokud stejnou otázku položíte na jiné straně světa odpovědí si nemůžete být tak jisti. Pro náboženství se zabíjí, zabíjí se pro ropu, zabíjí se pro přesvědčení, že Západ je horší než Východ nebo naopak. Stojíme na pomezí světového konfliktu. Už neřešíme problém, zda zabíjet, ale koho, kdy a pokud, tak co nejefektivněji. Náš svět si neváží života, tím méně jeho nedotknutelnosti. Islámští bojovníci připoutávají své ženy a děti do oken jako živé štíty, míroví vojáci vraždí a znásilňují muslimské dívky. Není možné říci, zda něco takového může skončit. Neskončí to. Vždycky budou lidé zabíjet. Celé lidstvo nikdy nemůže sdílet hodnotu nedotknutelnosti lidského života. Ctít ji mohou lidé v bezpečí. Lidé, kteří den za dnem, hodinu za hodinou nebojují o přežití. Ctít ji mohou lidé, kteří ještě nejsou vtaženi do celosvětového konfliktu. Jak dlouho ta křehká idea potrvá? Jak dlouho ještě budeme moci tvrdit, že jsme v bezpečí? Kdy i tady bude situace, která je více než jasná: pokud nezabiji já jeho, zabije on mě? Jsme lidé, nejhorší predátoři na světě. Predátoři, kteří vraždí příslušníky vlastního rodu bez jediného rozumného důvodu.
Existovala-li někdy svoboda volby, jistě to nebylo v současném světě. Ve světě, kde zvolit znamená navždy si zahradit přístup k ostatním možnostem. Jaká je naše volba? Zvolili jsme si život ve světě plném válek a vraždění? Ne. Pokud prezident USA tvrdí, že neměl volbu, je to pravda? Svým způsobem ano. Nemůžeme si zvolit spoustu věcí. Některé ale ano. Smíme zvolit zda vstoupíme do manželství, smíme si svobodně zvolit svůj politický názor, smíme si zvolit, co budeme jíst k večeři. Všude to tak není. Jsou země, kde dívka nesmí říci, že nápadník, kterého jí vybrali rodiče, je jí lhostejný. Jsou země, kde si děti nemohou zvolit vhodnou školu. Jsou země, kde si nikdo nesmí zvolit vůbec nic. Všechno je předem rozhodnuto. Existují kasty, vláda jedné strany, povstalecké oddíly, dětské armády, obchod s bílým masem. Říkáme, že jsme vyspělá společnost. Tohle všechno k tomu patří. Jsme vyspělá společnost a snažíme se negativní jevy, které to s sebou přináší potírat. Jsme vyspělá společnost a možná právě proto se nám nikdy nepodaří smazat rozdíly, které ve světě panují. Žijeme ve světě, kde přežívá vždy ten silnější. Žijeme ve světě, který diktuje, co máme nosit, jak se máme líčit, co máme jíst. Když někdo vybočí je považován za výstředního v horším případě za zrádce. Může se snad rozhodnout žena, která se narodila v nedemokratické zemi, že půjde volit? Může se vzepřít svému manželovi? Pro ni neexistuje možnost volby. Pro ni je jediná možnost: zatnout a jít. Bez ohledu na to, co cítí, co si přeje, čeho by byla schopna dosáhnout, bez ohledu na její inteligenci a smýšlení. Stejně není možné vymanit se ze spárů náboženské komunity, sekty, nebo jakékoli podobné organizace. Kdysi jste možná měli volbu a vybrali jste si tu cestu jako nejlepší možnou, ale tam to skončilo. Už se nedá couvnout. Svobodnou vůli nám berou drogy a všudypřítomný diktát společnosti. Berou nám ji mnozí rodiče i manželé a manželky, bere nám ji zaměstnavatel, berou nám ji politici. Svobodná možnost volby dnes znamená cestu nejmenšího odporu. Cestu, kterou si zvolíme ze dvou nebo tří z nichž jedna by nám vyhovovala, ale vysloužili bychom si za ni posměch a pohrdání. Možnost volby není ničím jiným než iluzí moderního světa. Zdáním a klamem, který před nás předestřeli mocní, je lhostejné, zda to byli politici, diktátoři, módní návrháři či reklamní magnáti. Jak dlouho bude trvat, než se společnost unifikuje natolik, že už nebude možné si zvolit naprosto nic?
Lidská důstojnost se vším, co bylo řečeno v předchozích větách úzce souvisí. Lidská důstojnost je jediná z tří řečených věcí, kterou si lze zachovat. Mnohdy s vypětím veškerých sil a všeho dostupného přesvědčení, které je člověk schopen nashromáždit. Je tím posledním, co si můžeme uchovat, něčím, co nám nevezme žádný režim ani móda. Je něčím, co si můžeme zachovat přes všechny trýzně současného světa. Lidskou důstojnost může mít nejposlednější žebrák, může ji mít ředitel prosperující banky, může ji mít student obyčejného gymnázia. Ale někdy je možné, že i o svou důstojnost přijdeme. Stalo se to už mnohokrát a mnohokrát se to ještě stane. Lidskou důstojnost vzali, nebo pošlapali mnohé režimy. Přesto si ji mnozí dokázali uhájit i v těch nejděsivějších podmínkách. Co jim k tomu pomohlo? Víra v lepší budoucnost? Nebo snad Bůh?
Ve jménu Boha se vraždilo i zabíjelo, v jeho jménu ať už je jakékoli se vedly války a vypalovala a ničila celá města, dokonce celé civilizace. Můžeme říci, že je vlastně vinen všemi hrůzami, které lidstvo za svou existenci zažilo. A přece je právě on tím, kdo dokáže pomoci v nejhorších chvílích lidského života. Pokud přijdete o všechno, není už kam se obrátit a tehdy přijde. Není to nijak okázalý vstup, který by člověka ohromil, při kterém byste zapomněli dýchat. Přijde po špičkách a pomůže. Je tím posledním, kdo stojí po boku sebevražedného atentátníka, kdo sedí v letadle, které se řítí k zemi, je tím, kdo chlácholí osiřelé dítě. Je všude, kde je ho potřeba. Ve světě, kde lidé nerespektují život, svobodu a dokonce ani důstojnost lidí, je ho potřeba. Potřebujeme Boha, dokonce i já, ačkoli nejsem věřící a na mši jsem nikdy nebyla, já která neznám zpovědi a nečetla jsem Bibli, dokonce i já, absolutní pohan, potřebuji Boha. Protože jen skrze něj, skrz to tajemné nekonečné bytí, které je všude kolem nás a které já chápu jako Boha můžeme pochopit a snad se i smířit s dnešním světem plným válek a nenávisti. Protože jen on nám podá pomocnou ruku, když jsme u konce svých sil, protože pouze k němu je možné se obracet, když je nám těžko. Bůh může mít mnoho podob, může to být váš přítel, může to být větvička jmelí, kterou si přinesete domů, může to být uklidňující sen, může to být vlnka na hladině potoka – to všechno a snad ještě mnohem víc je Bůh. Alespoň pro mě ano. Je smutné, že v době, kdy je Boha všude kolem nás tolik potřeba jsou kostely zapovězené lidem, kteří nechtějí poslouchat kněze, že téměř žádný kostel nemá dveře dokořán, aby kohokoli z nás přivítal a sevřel do své uklidňující náruče, je věčná škoda, že jsme zavřeli kostely. Měli bychom je znovu otevřít. Měli bychom otevřít nejen je, ale i sebe, protože v dnešním světě budeme jeden druhého potřebovat čím dál víc.
Je těžké se smířit s dnešním světem a bude trvat dlouho než to dokážeme. Jsou mezi námi rozdíly. Kruté a propastné. Snad je ani překonat nedokážeme, snad se budou opakovat příkoří, která si vzájemně působíme, snad ztratí význam slova jako svoboda, život, důstojnost. Snad všichni jednoho dne staneme před jedinou smysluplnou volbou, zda všichni zemřeme, nebo zda se spolu naučíme žít. To je jediná rozumná otázka. Měli bychom si ji položit každý sám a každý si na ni odpovědět. Budeme dál zabíjet nebo konečně budeme žít v míru? Ale je to vůbec možné? Někdy v budoucnu snad. Ale to už nebudeme ani my, ani naše děti. A pokud se nějaké další narodí přála bych si, aby zvolily dobře.
