Pavel Liška a Zuzana Bydžovská kopou nedokončenou studnu svých potlačovaných citů ve filmu, který, tím jak málo je filmový, naplňuje představu o české kinematografii pro nové tisíciletí. Konečně!
Jen málokterý český film je tak obtížně vystihnutelný, jako nové dílo Bohdana Slámy. Co to vlastně je? Je nám předkládám obvyklý hořkosladký odvar? Jedná se snad o čistokrevnou komedii? Je to drama? Nic z toho a přece všechno dohromady. Působivý mix emocí a lidských hnutí, která nemusí být vždy na sto procent čitelná, aby byla pochopitelná. Je to zjevné už od začátku. Žádné vysvětlování pohnutek, žádné klišovité pohledy do minulosti, žádné berličky pro diváckou obec. Pěkně rovnýma nohama do příběhu… Ačkoli on to ani příběh není. Jak by mohlo být příběhem vyprávění, které nemá jasný začátek, ani konec? Nenajdeme tu dokonce ani jednotnou zápletku, nemůžeme pátrat po jasném záměru. Chtělo by se zvolat: To je život! Skutečný život, který se v současné české produkci hledá jen těžko. Buď jsou všichni hrdinové sjetí a špinaví, nebo zase nepravděpodobně čistí a příliš jasní, než aby se o nich dalo uvažovat jako o skutečných lidských bytostech.
Jak už bylo naznačeno, setkání s „hlavním“ hrdinou proběhne v okamžiku, kdy jeho vlastní příběh je už v plném proudu, tedy jeho život je již z části odžit. Co onoho venkovského učitele, přeběhlíka z pražského gymnázia, donutilo k tak radikálnímu rozhodnutí je řečeno až později a v podstatě nikdy ne přímo, snad proto, že důvodů je, jako obyčejně, mnohem víc. My vidíme jen jeho příchod přes zelenou stráň ke škole a to, jak sebere prázdnou hlemýždí ulitu. Hle, symbol! Se symboly se tu vůbec setkáváme na každém druhém rohu, ať už je to nedokopaná studna, mrtvé tele, živé tele, či cokoli, nač jen zvědavé oko popatří. Vše plyne pokojně, do příběhu vstupují další postavy, někdy se jen mihnou, někdy zakotví. Rázovité figurky venkovanů nepůsobí na člověka, který na venkově skutečně žije, odpudivě ani urážlivě. Život všech se všemi je jen dokreslením dění, ne prvoplánovou snahou ukázat, jak jsou městští lidé úžasní a venkov, dá-li se v našich podmínkách ještě zvát venkovem, zaostalý, špinavý a bídný.
Svět je jevištěm epizod a my všichni jsme jen herci mnoha rolí a štěstí můžeme najít, pokud všechny tyto role splynou v jednu a my se staneme konečně sami sebou. Přesně tak působí i Venkovský učitel. Netříští se však. Právě naopak! Všechny okamžiky, byť sebebanálnější, nesou jasný punc kauzality. Nikdo se nespoléhá na náhodu. Když na konci všechny nitky příběhů splynou v jediný provazec prožité skutečnosti, která se pomalu, ale jistě, změnila v minulost, když se životy hrdinů – definitivně? – spojí, neproděláme žádnou katarzi, ani se nám nevyjeví nějaká skrytá pravda. Nic takového! Jen uslyšíme to pověstné „cvak“, které nám dá poznat, že tady příběh končí, že všechno je řečeno, všechno na svém místě. Nahlédli jsme do intimna skutečných lidí. Jen těžko se dá uvěřit, že film skončil, na plátně defilují závěrečné titulky a je čas sebrat se a jít. Dále žít své neobyčejně obyčejné životy. Až by si člověk řekl, jestli je to vůbec možné a normální. Neměla by někdy přeci jen zasáhnout náhoda? Neměla by se vyskytnout nějaká nedokonalost? Je možné, aby tohle bylo celé? Kde se sakra zbavili dramatického oblouku? Byla tady vůbec zápletka?
Venkovský učitel se opírá o několik základních pilířů. Jedním z nich je scénář, který je záznamem několika okamžiků v několika životech a tudíž několika příběhů, přesněji tří. Tři příběhy, tři bolestně životné postavy, tři uvěřitelní a hmatatelní hrdinové. Marie, žena, která se rve o své místo v životě. Její syn, ve svém mládí slepý k hranicím a hledající pravou lásku, a učitel Petr, věčně na útěku před něčím, čím se nakonec ukáže být on sám. Jsou tu herecké výkony, jako další nosník. Žádné stylizace a pitvoření, žádné komediální snahy, ale syrová Zuzana Bydžovská, jež Marii v těch nejméně očekávaných chvílích dává netušenou hloubku, Pavel Liška, jehož Petr, ač křehký a zranitelný, nesklouzává k nechtěné parodii a Ladislav Šedivý v roli Mariina syna, mladíka, kterého bez nadsázky skutečně můžete potkat na ulici, i když to snad zní stereotypně. Výčet kladů by ale nebyl úplný, kdyby byla opomenuta melancholická kamera Diviše Marka, která českou krajinu snímá tak, že nemůže působit jímavěji. Ale hlavně, hlavně je tu ten pocit, nedá se vystihnout ani uchopit, jisté ale je, že po odchodu z kinosálu nezmizí, rezonuje v člověku ještě dlouhé hodiny a pravidelně se vrací. To okouzlení prostými, samozřejmými věcmi, vytržení, které můžeme vidět v učitelových očích, něco, co čas od času přepadá každého z nás, čistá láska k prchavému okamžiku, který si toužíte uchovat v paměti. Pocit, který vám nikdo neukradne, protože je jen váš.
Jediné, co celkový dojem trochu kazí, je hudba, která místy působí jako by sem ani nepatřila, jako by ji někdo na film násilně narouboval a tím ho zčistrokrevnil. Není omluvou, že si ji Petr v podstatě pouští do sluchátek, což z něj patrně má dělat intelektuála (ten dojem přece člověk získá z něčeho docela jiného než je zvolená hudba, proč by intelektuál nemohl poslouchat něco naprosto odlišného než ukňučenou vážnou hudbu?), ta hudba sem prostě nepatří. Naprosto příšerně ovšem vyznívá závěrečná píseň, před kterou je lépe prchnout. Poněkud zbytečný je i pohřeb, který nijak nedokresluje vztah Marie k zemřelé a nutí ptát se: Proč je tam sakra zrovna tohle? Abychom viděli obyvatele vesnice v černém?
Rozebrat dílo na součástky a zase je složit. Ano, když si v tichu promítnete celý film ještě jednou a můžete to udělat kolikrát je vám libo, můžete nahlížet každou část ze všech myslitelných úhlů a vždycky vám z té pitvy vyjde opět jako celek a ne jako hromada šrotu. Není prostě proč Venkovského učitele čtvrtit, půlit, rozmělňovat či cokoli jiného, je ve své podstatě nedělitelný. Jedna část oddělená od druhé nebude pracovat o nic lépe než ciferník hodinek bez strojku. Co by byl Petr bez Marie, Marie bez Petra? A dalo by se tak pokračovat pořád dál. Dostaneme se tak k větě, kterou pronese Marie na samém konci: „Každý někoho potřebuje.“ Dobrý scénář dobrého režiséra, dobrý režisér dobré herce, dobrý příběh dobré postavy… a každý člověk druhého člověka se všemi chybami, které přece máme všichni. A stejně tak už většina z nás jistě potřebovala opravdu dobrý český film u kterého není nutné dělat kompromisy abyste si sami před sebou ospravedlnili, že jste vůbec šli do kina a radši nepočkali, až poběží v televizi.
Na konec si můžeme položit otázku: Je to skutečně ono? Je to skutečně ono pověstné Slámovo štěstí? Nechce nám vlastně říct, že není podstatné štěstí samo o sobě, ale cesta k němu? Skutečně potřebujeme druhého člověka, abychom ho mohli najít? Je to opravdu tak kolektivní věc, že je nutné ho sdílet? Nebylo by jednoduší ho prostě mít? Tyto otázky zůstanou v širším měřítku nezodpovězeny. Jsou stejně osobní, jako film, který je klade. A odpovědět na ně si musíme každý sám.
