Budoucnost evropsko- amerických vztahů

Hrozba malých jaderných států, věčný problém dvou jaderných velmocí USA a Ruska, evropský alibismus ve vztahu k radikálnímu islamismu, ztráta národních států, nedostatek komunikace mezi EU a NATO, nadcházející americké prezidentské volby a konečně otázka co přinese západnímu světu formování nových východních velmocí Indie a především Číny. To jsou některé otázky, které se rýsují pro nadcházející období světového politického vývoje. Je možné vůbec najít odpovědi, jaký bude politický koncept 21. století?

Jaderná technologie se rozšiřuje do celého světa. Evropa a USA se neustále snaží o eliminaci rizik ve státech jako je Korejská lidově-demokratická republika a Írán, ale neúspěch je stíhá jak jen může. Lze snad zakázat civilní použití jaderné technologie? Přesto od „civilní“ technologie k vojenské je v případě nestabilních či otevřeně nepřátelských režimů jen krok, možná ani to ne (v přítomné době nejsme schopni říci, jestli Irán a KLDR již jadernými zbraněmi nebo přinejmenším nosiči jaderných hlavic již nedisponují a nakolik jsou tyto potenciální jaderné zbraně již použitelné, pokud jsme ochotni připustit jejich reálnou existenci a hrozbu, kterou pro budoucnost relativní stability strategického světového jaderného arzenálu, předtavují). Arzenály jaderných velmocí se sice v 90. letech ztenčily poměrně významně přesto však Spojené státy a Rusko disponují neuvěřitelnou ničivou silou, která je v současné době reálnou hrozbou v globálním měřítku. V současnosti se světové politické špičky potýkají s následky odstoupení USA od dohody ABM v roce 2002 ⁽¹⁾ . Tato smlouva, která zavazovala oba státy k zúžení raketového potenciálu podepsaná v roce 1972 byla vedle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) zárukou limitace počtu a možností využití vojenských technologií. Nicméně svým odstoupením od ABM USA nastartovaly také proces hroucení NPT ⁽²⁾. Právě odstoupení od ABM dovoluje Američanům v současné době budovat protiraketový systém rovněž na území České republiky a Polska a narušovat tak status quo, který se daří dodržovat od konce studené války mezi USA a Ruskem. Otázkou zůstává jestli následná modernizace ruských arzenálů a nabídka evropsko-ruského protiraketového systému je počátkem závodů ve zbrojení nebo pouhou snahou udržet již zmíněné status quo mezi USA a Ruskou federací. Poměrně diskutabilně vyznívají i výroky obou stran o tom, že protiraketové systémy nejsou namířeny proti druhé velmoci, ale mají zajisti bezpečnost států v dlouhodobé perspektivě. Je reálné, aby se ruská strana cítila potenciálně ohrožena americkým protiraketovým systémem v Polsku a České republice, do té míry, aby tato základna byla rozbuškou která způsobí zhroucení rovnováhy sil mezi USA a Ruskem? Bude vybudování základen protiraketové obrany USA ve střední Evropě spouštěčem závodů ve zbrojení nového jaderného věku mezi Ruskem a USA? V době, kdy MBA pozbyla jakéhokoli vlivu a NPT nutně potřebuje revizi se mezinárodní konsensus ocitá v těžké krizi. K tomu, aby bylo možné z ní vybřednout je nutná spolupráce na vrcholové úrovni, ke které ale není ani u jedné strany vůle. Pokusy OSN o regulaci jaderného zbrojení v podobě snahy dosud nejaderných států získat technologie vyznívají naprázdno. Jsme skutečně na prahu jaderné studené války, závodů ve zbrojení které může ve svém důsledku přerůst ve skutečný otevřený jaderný konflikt? Jaký incident může být potenciální záminkou ke rozpoutání konfliktu? Bude to maličkost, nedopatření, může to být některý ze současných konfliktů? Těžko říci. Jediné, co můžeme dělat, je ratifikace nových a obnova starých smluv o jaderném zbrojení respektive odzbrojení, jedině tak je možné předejít fatálním důsledkům současné nejasné situace na poli jaderných technologií.

Evropa se v současné době nalézá na rozcestí. Nabízí se několik konceptů, některé z nich jsou pravděpodobnější jiné nikoli. Mluvíme-li o evropském alibismu měli bychom se zamyslet nad tím, z čeho vyrůstá. Současná integrovaná Evropa se de fakto téměř zřekla vojenské síly a snaží se veškeré konflikty řešit diplomatickou cestou. Vojenskou silou vládnou Spojené státy, které ale časem budou požadovat masivnější zapojení Evropy do „svých“ válek. ^(3),(4) Válka proti terorismu, či radikálnímu islamismu jako by se Evropy netýkala. Kritika, kterou evropské státy zahrnují současnou administrativu prezidenta Bushe, je mnohdy oprávněná, ale chybí jednotný koncept EU, který by přinesl alternativy řešení současného problému. Dalo by se říci, že na mezinárodním poli a obzvláště se zřetelem k islamistickému extremismu není Evropa pro Spojené státy dostatečně silným partnerem. Pokud se vrátíme k hrozbám jaderných technologií, není tak docela nereálné, že se tyto technologie z nestabilních jaderných států, jakým je například Pákistán, dostanou do rukou mezinárodních teroristů, jedná se o hrozbu, kterou by měly obě strany, tedy EU i USA řešit na základě jednotného postupu a expresivně vyjádřeno neházet si klacky pod nohy na mezinárodním politickém poli – tedy zaujmout pokud možno jednotné stanovisko k této hrozbě a snažit se ji eliminovat (otázkou zůstává je-li tato eliminace možná pouze prostřednictvím rezolucí Rady bezpečnosti OSN a nerýsuje-li se v tomto ohledu další vojenská intervence, na kterou už USA osamoceny nebudou mít sílu a evropské státy budou tedy nutně řešit dilema zda poskytnou či neposkytnou svou podporu této věci). 

Komunikace mezi EU a NATO vázne. Jednak z důvodů částečné izolace EU, kde je problémem ztráta národní suverenity členských států, kteří jsou zároveň členy NATO. USA stojí osamoceny. Jejich kontingenty v Afghánistánu a Iráku jsou přetíženy. Nepopiratelná přítomnost kontingentů členských států NATO v Afghánistánu je v budoucnosti neudržitelná. Lze očekávat, že po prezidentských volbách v USA budou Spojené státy tlačit na svoje strategické partnery v Evropě, aby se více zapojili do těchto konfliktů (nejspíše v důsledku amerického veřejného mínění na stažení vojáků, které bude muset budoucí administrativa ať už bude číkoli brát zřetel – nicméně je tu skutečnost, že rychlé stažení vojáků z problematických území není možné provést tak jednoduše, jak se snaží hlasy některých špiček proklamovat – následky by byli katastrofální⁽⁵⁾) a pomáhaly perspektivně řešit další potenciální konflikty rýsující se v Kosovu, mezi Palestinou a Izraelem (kde je nyní sice klid, leč je nutné si položit otázku zda při vytváření Palestiny jako stabilního státu lze neurazit Izrael, když součástí zamýšleného státu má být Západní břeh Jordánu i pásmo Gazy ⁽⁶⁾) apod. Bude na takovou zátěž Evropa ať už rozdělená na jednotlivé státy, nebo jednotná pod zahraniční politikou EU schopna vystoupit ze stínu USA ve kterém se v současné době skrývá a postavit se po bok partnera se kterým je mnoho států EU spojeno pod křídly Severoatlantické aliance, připravena? Bude jednotná Evropa schopna přetransformovat se v další velmoc, která bude schopna reálně a progresivně zasahovat na světových válečných a politických polích? Cesta k tomuto cíli bude jistě nejednoduchá, ve sjednocené Evropě stále existují silné národní státy (i když slovo národní stát a jeho význam je v současné době těsně před smrtí, jeho život je primárně ohrožován samotnou existencí Evropské unie, zatím co Spojené státy transformací v jakousi unii prošli už v době svého vzniku v Evropě tento koncept působí téměř nerealizovatelně, zhledem k tomu, že evropské státy se zakládají na příslušnosti k celku národa a ne na ideji občana bez ohledu na národnost) s mnohdy rozdílnou zahraniční politikou, nejednotnými zájmy a hlavně nejednotným postojem právě ke Spojeným státům.

Diskreditace USA v očích evropských států v období Bushovy administrativy (to, že byla tato administrativa v jistém smyslu donucena dělat ne příliš populární kroky a postavit se čelem k problémům, které by, kdyby byly ponechány nepovšimnuty, téměř jistě přerostly v nadvládu teroru ze strany teroristických hnutí nad západním světem, se nedá hodnotit objektivně, obě strany, jak zastánci americké reakce tak její odpůrci mají na své straně pádné argumenty, v některých případech takřka vylučující adekvátní protiargumentaci) ve spojení s bojem proti terorismu a izolace jednotné evropské zahraniční politiky bude působit jako brzda obnovované euroatlantické spolupráce ať už prezidentské volby v USA dopadnou jakkoli. Akčnější postoj, který bude Američany po Evropě požadován nebude realizovatelný okamžitě, potřebná podpora Evropy ve vztahu k Američanům bude narážet na již zmíněné překážky a despekt veřejného mínění si bude žádat jiný druh invence politických elit než tomu bylo dosud.

Čína, dnes jedna z nejožehavějších oblastí, co se týče západní politiky. Právě zde dostávají slova jako liknavý a alibistický nový rozměr. Západní svět sice čínu kritizuje, ale uchýlit se k ostřejšímu bojkotu není možné, vždyť čínská ekonimika je v globálním měřítku jednou z nejdůležitějších. Co na tom, že nepokoje v Tibetu stály život desítky lidí, že Čína otevřeně expanduje za pomoci ne zcela čistých praktik, že cenzura je zde na denním pořádku, což došlo tak daleko, že byly odstaveny servery jako You Tube, BBC či Wikipedie? Západní svět a to jak USA, tak EU i Rusko zavírá oči. Jak dlouho se může taková politika vyplácet, toť otázka. Faktem zůstává, že Čína je stálým členem Rady bezpečnosti OSN, čímž se jí na mezinárodním poli otvírají netušené perspektivy a díky čemuž se jí poměrně daří blokovat některé záležitosti mezinárodní politiky. Čína je největším dovozcem zbraní na světě ⁽⁷⁾ a to již od roku 2003, což samo o sobě by mělo být dostatečně varující. Všichni jsou si ale vědomi, že na takový kolos, jakým Čínská lidově-demokratická republika je, se neútočí. Evropské státy si to dovolit jednoduše nemohou a tak se omezují na kritiku ať už otevřenou nebo podprahovou (kdyby se snažili o něco víc připomínali by komára, snažícího se parazitovat na hrochovi) a USA ve svaze udržovat rovnováhu v mezinárodní politice se rovněž o žádné napadání v jakékoli rovině nepokusí. Tento trend bude pokračovat i v následujících letech a můžeme si snad připustit, že je to v jistém smyslu dobře, jelikož jakékoli jiné otevřeně nepřátelské aktivity vůči Číně by mohly přerůst v konflikt s nedozírnými následky. Ve vztahu k Číně je velice ožehavá otázka Tibetu, kterou se snaží řešit politické špičky, nicméně je faktem, že čínská strana jakékoli jednání s Dalajlamou úspěšně bojkotuje. Evropské státy, na které tlačí Mezinárodní organizace pro lidská práva (nejedná se při tom jen o dění v tibetu, ale o katastrofální situaci lidských práv v Číně obecně, jen v roce 2007 zatkla policie v Číně 742 lidí z politických důvodů⁽⁸⁾) se tak ocitají mezi dvěma mlýnskými kameny, kdy se sice snaží zprostředkovávat jednání, ale zároveň musí mít na zřeteli nezhoršení vztahů s Čínou ⁽⁹⁾. Ale i zde se najdou iniciativy, které dávají naději na možné zlepšování a zkvalitňování přístupu k Číně. Ozývají se výzvy k bojkotu Olympijských her v Pekingu a iniciativa Evropského parlamentu k nezávislému vyšetření dění v Tibetu⁽¹⁰⁾. Nejmarkantnější je ale nástup Číny v ekonomickém sektoru a právě zde se na rychlý růst čínské ekonomiky hledá odpověď jen těžko. Západní ekonomiky nejsou na tak bezohledné dobývání celosvětového trhu připravené. Léta byla situace kontrolovatelná, s nástupem Číny a Indie tato kontrolovatelnost bere za své, neuvěřitelné objemy čínského zboží se sice jednotlivé státy snaží regulovat dovozními cly, ale ochranářská politika je nemůže před čínskou progresivitou bránit věčně. Jaký má západní svět zaujmout postoj vůči Číně? Zdá se, že v tom většina států tápe a jednotná nejsou ani politická spektra uvnitř členských států EU. Málokterá z nastíněných otázek je tak složitá. Jaké stanovisko zastávat vůči státu, který má téměř raketový ekonomický vzestup (za jakou cenu?) a zároveň je autoritářským režimem, který podle některých údajů popraví ročně více lidí než všechny ostatní státy s trestem smrti dohromady? Jak se zachovat ke státu který až do letošního roku trůnil na seznamu nejbrutálnějších režimů světa ⁽¹¹⁾? Odpověď nejspíše nebude k nalezení mnoho let, přesto se státy EU i USA musí snažit, aby jejich postoje k porušování lidských práv v Číně, situaci v Tibetu a ostatním ožehavým problémům byly nekompromisní a alespoň částečně jednotné. Hledat možnosti dialogu a adekvátní represí a motivací nutit Čínu, aby děsivou situaci uvnitř svých hranic byla ochotna řešit.

Celkově by se dalo říci, že politický koncept 21. století se stále ještě generuje na základě nejrůznějších ústupků, kompromisů a hledání společné řeči, což není vždycky jednoduché. Světová politika se ubírá směrem k absolutní integraci a nedá se jednoznačně říci, zda je to dobře. Vztahy mezi Spojenými státy s Evropou stojí před základním dilematem, zda jít společně jako partneři či zda bude lepší, kdy jeden z těchto potenciálních partnerů zůstane ve vleku toho druhého. Necháme se překvapit.

___________________________________ 

(1)http://www.defenceandstrategy.eu/cs/aktualni-cislo-1-2007/clanky/americka-protiraketova-obrana-a-rusky-pocit-nejistoty.html

(2)http://zpravy.idnes.cz/joschka-fischer-jsme-na-nejlepsi-ceste-k-jeste-nebezpecnejsi-studene-valce-1tp-/kavarna.asp?c=A080331_142255_kavarna_bos

(3)http://zpravy.idnes.cz/v-evrope-nastava-konec-starych-casu-d66/kavarna.asp? c=A080315_134422_kavarna_bos

(4) http://zpravy.idnes.cz/henry-kissinger-bushova-nepopularita-evropanum-slouzi-jako-alibi-10w-/kavarna.asp?c=A080220_173632_kavarna_bos

(5) http://zpravy.idnes.cz/henry-kissinger-bushova-nepopularita-evropanum-slouzi-jako-alibi-10w-/kavarna.asp?c=A080220_173632_kavarna_bos

(6)http://zpravy.idnes.cz/palestina-podle-tonyho-blaira-dkm-/kavarna.asp?c=A080401_140021_kavarna_bos

(7) http://procne.ihned.cz/c4-10112050-23682750-007000_d-obchod-se-zbranemi-klesa-ve-zbrojeni-vede-cina

(8) http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rudy-obr-na-vzestupu/cina-loni-zatkla-rekordni-pocet-disidentu_49453.html

(9) http://zpravy.idnes.cz/brown-se-sejde-s-dalajlamou-k-jednani-je-pripravena-i-cina-pek-/zahranicni.asp?c=A080319_174724_zahranicni_miz

(10) http://www.ceskenoviny.cz/svet/index_view.php?id=304189

(11) http://aktualne.centrum.cz/zahranici/amerika/clanek.phtml?id=523786&tro5438_0_1