Už opravdu potřebujeme prezidentku!

Byla jsem se podívat na konferenci Česká prezidentka, pořádané organizací Fórum 50 %. Takže jsem viděla a slyšela na vlastní oči několik výrazných ženských osobností, které se sice prezidentské funkce nedomáhají, ale vesměs by v ní nepůsobily špatně.

Samo se nabízí začít konstatováním, že ani jedna z těchto dam by nedělala ostudu takového kalibru, jako že se její kamarádi mafiáni a kolotočáři střílejí na večírcích na potkání. Ale to je víceméně samozřejmé, že?

Takže co jsem na konferenci viděla. Soudkyně Eliška Wagnerová mě překvapila svou charismatičností, inteligencí, vtipem – tedy samozřejmě jsem věděla, že dáma v tomto postavení musí být inteligentní, ale ona má v sobě i hravost a flexibilitu, jaké jsem loni totálně postrádala u takové Renaty Vesecké.

Relativně nejmíň mě bavila sociálnědemokratická senátorka Alena Gajdušková – nepřistoupila totiž na neformální tón jako ostatní a mluvila zhruba dvakrát déle, než kolik na ni vycházelo. (Že by zvyk ze Senátu?) Neříkala nesmysly, to vůbec ne, ale zabíhala do různých podrobností, které člověku popravdě moc neříkaly, i když na půdě Senátu by asi měly své opodstatnění. Místo velkoryse koncepční promluvy byla prostě příliš detailistická. A taky mě lehce podráždila výrokem, že mužům my ženy musíme vždycky podsunout svá řešení tak, aby se domnívali, že na to přišli oni. Prosím? Který rok že se píše? Copak tohle není pro muže urážlivé? – Na druhé straně, oni ti senátoři jsou možná opravdu tak strašidelní. Ach jo. Moje generace bude zřejmě muset vymřít. Skoro mám na jazyku, že se těším na to, až vymře.

Pokud mi některá z mluvčích neseděla, pak to byla Rut Kolínská – určitě má velké zásluhy o mateřská centra u nás, ale mluvila tak protifeministicky, až jsem se celá ježila. „V letech socialismu jsme se emancipovaly na úkor mužů, bylo to zrůdné,“ pravila. Jak jako – emancipovaly na úkor mužů? Že jsme jim sebraly jejich džoby, zatímco jsme správně měly zůstat u plotny? – Klid, klid, říkala jsem si v duchu, snad tím myslí to, co vadí několika mým dalším známým, totiž že se některé ženy začaly chovat nesnesitelně dominantně, místo aby ve vztazích mužů a žen bylo nastoleno skutečné partnerství, domluva, rovnost v rozdílnosti… a taky je možné, že generace Rut Kolínské (a potažmo moje) je obzvlášť poznamenaná oním pověstným modelem ženy-traktoristky. Jenomže já jsem kolem sebe spíš než nadšené ženy-údernice, odkládající děti do kolektivních zařízení a nezdržující se s otravnou domácností, viděla pravý opak: ženy i za socialismu stále zastávaly svoji tradiční roli se vším všudy (tedy i taháním piva po celých basách pro své muže, aby ti mohli jaksepatří odpočívat po práci), a k tomu navíc měly normální osmihodinovou pracovní dobu, ovšem oproti mužům na druhořadých a hůř placených postech. Ano, tohle bylo zrůdné! Jenomže to Rut Kolínská asi na mysli neměla, protože tohle uspořádání věcí opravdu nebylo na úkor mužů.

Nejvíc mi z duše mluvila Táňa Fischerová, ačkoli se genderových otázek myslím nedotkla vůbec. Hovořila o vzdělání a vztahu k tradicím, ale nejvíc mě oslovila „zelená“ část její řeči – o tom, jak je nutné oddělit oblast ekonomiky a financí od politiky, vědy a kultury. Jenže jak to udělat, když ta nešťastná ekonomika má přirozenou tendenci expandovat a dominovat všemu ostatnímu (počínaje už tím, že se vývoj celé společnosti poměřuje pomocí HDP)?

Taky bývalá ředitelka Mikrobiologického ústavu ČSAV Blanka Říhová a biskupka Jana Šilerová jsou velmi sympatické a charismatické ženy. Paní biskupka tedy mluvila takovou svou hantýrkou („rabi z Nazaretu“ – kdo to má být? Jako Ježíš? A kdo to má jako vědět?), ale je velice vřelá a srdečná, a Blanka Říhová se zabývala otázkou, proč mezi studentkami a aspirantkami přírodovědných oborů je polovina žen, ale mezi vědeckými pracovníky je jich už potom výrazná menšina – čili kde se bere ten skleněný strop. Je to jasné: kolem třicítky si ženy založí rodinu a pověsí vědeckou kariéru na hřebík. Z praktického hlediska by stačilo, kdyby měly k dispozici placenou pomoc (hospodyni a chůvu), jejich muž je totiž obvykle také vědec a na otcovské dovolené zůstat nechce. Ovšem pak je tu ještě psychické hledisko: Blanka Říhová mluví o malém sebevědomí žen, které nejsou ochotny jít houževnatě za svou kariérou, ale já si pořád myslím, že to není otázka sebevědomí, ale socializace, neboli tlaku okolí: žena, která se bude naplno věnovat kariéře a malé děti přenechá v péči někoho jiného, bude okolím odsouzena. Zatímco muži to dělají zcela běžně a nikdo je neodsuzuje, naopak.