Vzpomínky na maminku

V úterý zemřela ve věku devadesáti pěti let moje maminka. V posledních letech její život pomalu vyhasínal a byla závislá na cizí péči, ale tím spíš musím myslet na to, jaká bývala dřív…

Vezmu to popořádku a bude z toho takový nekrolog, který možná zazní i na její kremaci.

Maminka se narodila v rodině stavitele Jana Potůčka – tedy z mého pohledu dědy Potůčka, který působil v Přelouči na Pardubicku. Její maminka, také Jiřina a pro mě babička Potůčková, byla na svou dobu emancipovaná mladá žena: vedla dědovi účetnictví a řídila prý výborně automobil, nebo aspoň rozhodně lépe než děda. Potůčkovi vedli obě své dcery k tomu, aby si velmi cenily vzdělání a aby si v životě zvolily zajímavou práci, a obě se našly v technických oborech: maminka vystudovala chemii a její sestra Hanka stavitelství jako její tatínek.

Maminčinu povahu myslím dobře ilustrují dvě vzpomínky z dětství: prý nerada kreslila obrázky, ale zato velmi ráda rýsovala podle pravítka, rýsovacích potřeb byl ostatně u Potůčků vždycky dostatek. A protože byla narozená v říjnu, nechtěli ji v necelých šesti letech vzít v Přelouči do školy, ale ona už se tak těšila do první třídy, že raději celý rok bydlela u příbuzných v Chlumci, jen aby mohla chodit do tamní školy, kde ji byli ochotní vzít. Později na pardubické reálce byly ve třídě jen dvě dívky mezi samými chlapci, ale maminka přesto vynikala v matematice a pomáhala s ní svým spolužákům. - Ostatně nám do svých 87 let vždy naprosto přesně rozpočítávala platby inkasa v rámci domu, a když to přestala zvládat, raději jsme to vzdali...

Naopak s velkým odporem vzpomínala na období totálního nasazení za druhé světové války. Po maturitě nemohla dál studovat, protože za války byly vysoké školy zavřené, a musela pracovat v místní přeloučské továrně na rádia; jednotvárná manuální práce, kdy ostatní děvčata kolem ní neustále zpívala píseň o červené sukýnce, což byl dobový dechovkový hit, pro ni znamenala úplnou noční můru.

Velmi šťastná určitě byla v poválečných letech 1945-47, kdy studovala v Praze; vyprávěla, jak prakticky každý večer chodila do divadla nebo na nějaký koncert, a také se v této době vypravila na několik týdnů s partou vrstevníků do Francie. Od roku 1948 zhruba do roku 1956 se ovšem cestovat prakticky nedalo a pak jen omezeně, ale moji rodiče stále hledali možnosti a skulinky, jak se přece jenom do ciziny podívat.

Recepty na šťastné manželství – a na život

S otcem se poznala při své vědecké práci v ÚOCH, který založila parta nadšenců v roce 1953 v rámci tehdy vznikající Akademie věd. Byli tam většinou mladí, velmi dobří odborníci, kteří ale také jezdili společně na vodu, pořádali různé oslavy a recese a podle všeho si i v padesátých letech dokázali vytvořit bublinu velmi snesitelného života. Z tohoto pohledu byla chemie a chemický výzkum dobrá volba, jádro věci nebylo možné zpolitizovat a režim byl nucený si své vědce pěstovat a příliš jim nebránit v seberealizaci, protože mu byli velmi užiteční. Myslím, že filozofie mých rodičů byla s režimem si nezadávat, ale na druhé straně si jím nenechat zkazit život a vyhýbat se veškerým konfrontacím. Po matce vstup do strany nikdo nechtěl, protože měla „buržoazní původ“, otec se vždycky dokázal nějak vymluvit.

Moji rodiče měli k sobě výborný vztah, dobře se doplňovali a možná na sobě byli až závislí. Otec byl spíše romantik, matka spíš střízlivá duše, a většinu mluvení vždy obstarával on, zatímco tišší a uzavřenější maminka zůstávala společensky jakoby v jeho stínu. Ale určitě si dovedla prosadit svou, pokud jí na něčem záleželo.

Oba žili prací, ale nesoupeřili spolu a matka o sobě prohlašovala, že rozhodně není feministka. Vždycky se pokládalo za samozřejmé, že otcova práce je jaksi „důležitější“ a matka dosáhla svých největších vědeckých úspěchů až později v životě, jako čtyřicátnice a padesátnice. Orientovala se na biochemii a prozradím vám, na čem pracovala: byla to peptidyl transferáza a její role v enzymatických charakteristikách proteosyntézy.

Volný čas rodiče vyplňovali kulturou – návštěvami koncertů, divadel a výstav, a také cestováním. Vzpomínám si, že do Bulharska k moři jsme jezdili již v 50. letech, kdy to nebylo vůbec běžné, pobřeží bylo ještě liduprázdné a bylo potřeba si opatřit pozvání. To rodiče získali od otce jedné své spolupracovnice, bulharské stážistky, jejíž otec byl dokonce generálem. Oba rodiče si ovšem hodně užili i výjezdů na vědecké stáže a konference, hlavně v šedesátých letech.

Jejich vzájemný vztah byl tak dobrý i díky schopnosti ústupků a kompromisů; jako příklad mě napadá pořízení rekreační chalupy, a to ve stejném roce, kdy naši získali i rodinný domek se zahradou v Praze. Nápad s chalupou byl myslím výhradně otcův, to on chtěl jezdit na Vysočinu, kterou miloval z dětství, a toužil také na chalupě kutit. Matka by byla určitě raději jezdila na výlety na stále nová místa, protože opravdu nebyla kutilský typ. Ale nějak se shodli, matka zvala na chalupu návštěvy a užívala si s nimi výlety do okolí, zatímco otec si vymýšlel stále nové kutilské a „budovatelské“ projekty.

Velkou zkouškou pro oba určitě bylo postižení mého mladšího bratra, těžká mentální retardace; přitom s námi žil až do svých patnácti let. Největší díl péče ovšem nesla babička Potůčková, která se o nás obě děti starala. Maminka si na tuto tragédii nikdy nestěžovala, nesla to velmi statečně a návštěvy v Ústavu sociální péče a posílání balíků patřily k běžné realitě jejího života. Bratr zemřel před čtyřmi lety, také začátkem února, téměř na den stejně jako maminka.

V roli babičky

Mamince, respektive oběma svým rodičům, jsem mohla svěřovat své děti už od jejich nejútlejšího věku, běžně s nimi jezdili na dovolenou, buď zase k moři, nebo se o ně starali na chalupě, zatímco mně dnes připadá péče o má vlastní vnoučata jako něco komplikovaného a náročného; zpětně musím obdivovat, jak maminka všechno s přehledem zvládala.

Tatínek zemřel už před jednadvaceti lety a maminka nesla dlouhá léta své vdovství velmi statečně. Z minulosti jí ostatně zůstal okruh kamarádek, s nimiž zase vyrážela za kulturou a na výlety, a teprve ve věku kolem pětaosmdesáti let jí zdraví pomalu přestávalo sloužit, až v posledních létech byla už závislá na cizí péči a strávila je v domově seniorů v Kytíně, kde nalezla velmi pohodové a domácké prostředí. Zdálo se, že i tenhle osud nesla vyrovnaně a netrpěla jím.

Myslím, že prožila krásný a hodnotný život, kdy měla možnost dělat věci, které ji velmi bavily, a prospívala jimi i dalším lidem; kéž by se to podařilo každému z nás.