O zhoubnosti spravedlivého rozhořčení

V tomhle blogu jsem občas – tak jednou za půl roku – řešila otázku, jak aplikovat permakulturní design na lidské skupiny. Nedávno jsem drsně narazila na zcela zásadní podmínku toho, abyste vůbec s někým mohli spolupracovat.

Překvapilo mě to. V knihách a kurzech na téma „jak komunikovat v lidských skupinách“ se o tomhle moc nemluví, protože se předpokládá, že zúčastněné osoby chtějí spolupracovat a jsou vzájemně kompatibilní a snášenlivé. Jenže to má háček. Jakmile se ve hře ocitne „spravedlivé“, „svaté“ či „morální“ rozhořčení, je s veškerou domluvou a spoluprácí konec.

Permakultura, lidé a já

Z mých úvah i praxe mi vždycky vycházelo, že využívání permakulturních metod a postupů pro lidské skupiny se týká hlavně toho, aby se všichni mohli realizovat podle svých zájmů a schopností, aby se podíleli na rozhodování a na společné vizi, misi a cílech, a konečně aby měli pro své působení ve skupině neutuchající motivaci. Přičemž mi bylo jasné, že sama nejsem žádný vůdcovský typ a propojování, zapojování, motivování a nadchávání lidí prostě není moje parketa.

Navíc dokonce ani nejsem týmový typ: když něco vymýšlím nebo vytvářím, daleko líp mi to jde, když to dělám sama, než když mi do toho někdo neustále zasahuje a kříží moje vznikající plány a představy, až z nich prakticky nic nezbyde a všechno pohltí (z mého pohledu) nudná šeď.

Proto jsem koncem roku 2020 s opravdovou úlevou přijala rozhodnutí rady našeho spolku, že mého předsedování už bylo dost – myslím, že ho bylo dost o mnoho dřív, jen se pořád neobjevovali žádní nástupci. Teď konečně ano, tak sláva! Měla jsem představu, že v radě spolku zůstanu, budu koordinovat všechno, co se týká vydávání, a budu do toho vkládat svoji kreativní energii.

Komunikace nenásilná a násilná

Jenže přišlo překvapení – střet, při kterém vyvřely negativní emoce – a co bych nikdy nečekala, i moje vlastní! Samotnou mě to zaskočilo, a když jsem si to všechno rozebírala, dobrou pomůcku jsem našla v metodě „nenásilné komunikace“ neboli podle psychologů podomácku „nenásilky“ (v originále Nonviolent Communication).

K téhle metodě jsem trochu přičichla na dvou dílnách – před lety na srazu evropských permakulturníků v Německu a loni na jednodenní dílně lektorky Heleny Kurzweilové, která je na toto téma odbornice (dílnu pořádala AMPI, Asociace místních potravinových iniciativ).

Nenásilná komunikace podle mě znamená vytvoření podmínek pro nějakou spolupráci a domluvu, pokud se mezi lidmi začne rýsovat konflikt. Je to způsob, jak uspokojit potřeby všech zúčastněných díky tomu, že se pochopí navzájem.

Dělá se to tak, že pojmenováváte své emoce (které ve vás jednání druhé strany vyvolává) a nikoho neobviňujete a neříkáte „ty jsi takový a makový“, ale pouze „když děláš to a to, cítím to a to“ - a další krok je, že si vzájemně řeknete, co od sebe potřebujete. (To jsem fakt hodně zjednodušila.)

Jenže k tomu všemu se nikdy nedostanete, pokud se obě strany nepřenesou přes výchozí stav „spravedlivého, svatého, morálního rozhořčení“ nad tím, co dělají ti druzí.

Nenápadné otázky etiky

Vlastně se nám to „seklo“ na otázkách etiky, čili na tom, co je slušné a morální chování a co ne.

O etice jsme se ovšem ve spolku už dřív bavili a vyšlo z toho, že vystačíme se třemi principy PK etiky: péče o Zemi, péče o lidi, spravedlivé podíly. Snadno přece poznáme, když se něco této etice vymkne.

Jenže se ukázalo, že tohle vůbec nestačí a že na otázku, co je ve shodě s permakulturní etikou a co s ní ve shodě není, panují velmi různé názory.

A to tak různé, že se hned na obou stranách objevily velmi negativní emoce a pocit, že to, co dělá ta druhá strana, je nepřijatelné. Model: „To snad není možné, aby...“ a posléze: „Přece neexistuje, aby...“.

Konkrétně:

„To snad není možné, když X neplní své úkoly, protože je podle všeho nedokáže zvládat, tak aby se to s ní vůbec věcně neprobralo, ale místo toho se na ni ostatní utrhovali, sráželi ji, ať řekne cokoli, nebo zas posupně mlčeli, ať jako sama pochopí, že je nemožná a měla by odejít! Vždyť to je šikana!“

„To snad není možné, že statutár pracuje pro firmu Y, která také vyvíjí permakulturní aktivity, a je za to dokonce placený! Tím se zpronevěřuje našemu spolku!“

„To snad není možné, že někdo nechápe, že spoluprací s Y nejlíp využíváme zdroje, které jsou k dispozici, tedy jejich peníze, a že permakultura přece má být o spolupráci a nikoli o soupeření!“

„Neexistuje, abychom s Y sebemíň spolupracovali, protože jsou nesympatičtí a jde jim jen o peníze. Neexistuje, abychom podpořili jejich aktivity propagací na našich sítích.“

„Neexistuje, aby permakulturní skupina takto ostrakizovala jinou skupinu, která jí přitom neubližuje. To je naprosto nepřijatelné, neetické a nepermakulturní. - A navíc neexistuje, aby se mi tak agresivním způsobem někdo montoval do mé práce a do toho, pro koho se rozhodnu pracovat.“

Je to patová situace, kdy se obě strany „zakopou“ ve svých pozicích.

Nenásilná komunikace o tom říká, že při vyjednávání si nikdy nesmíme brát na mušku morální profil druhé strany a podkládat jí nějaké své domněnky a analýzy jejího chování, protože ta se pak okamžitě zasekne. Je třeba vyjednávat tak, že si vzájemně projevíme co největší pochopení pro svá stanoviska a snažíme se z toho vydestilovat emoce, které tu situaci způsobily.

Pokud to ale nedokážeme a neuděláme ani tenhle první krok, „nenásilku“ prostě použít nelze. A tím méně lze ovšem použít jiné způsoby komunikace, kde spolu zúčastněné strany nejednají zdaleka tak v rukavičkách.

Nápadně mi to připomíná asi osm let starou historii, kdy nám ve spolku jeden náš kolega „ajťák“ prostě sebral doménu. Jeho pohled byl, že na webu spolku odvedl tolik práce, že na to má morální právo. Pohled tehdejší rady spolku byl, že se jedná o krádež. V této situaci naprosto nebyla nenásilná komunikace možná, a stejně tak ani jakékoli věcné a emocionálně neutrální vyjednávání.

Co jsem tím vším chtěla říct? Snad že by se faktor „spravedlivého morálního rozhořčení“ měl náležitě brát v úvahu a že bychom měli zbystřit, kdykoli se vynoří...