Ňadra v šálcích, aneb V bludišti překladů

Překládáním vlastně trávím víc času než jakoukoli jinou činností, ale ač se za to stydím, musím přiznat, že to beru spíš jako obživu než jako nějakou svoji vášeň nebo poslání. Nicméně i tak sbíráte zkušenosti, pracujete na sobě, snažíte se posuzovat to, co vám vzniká pod rukama, tedy na monitoru... V čem vlastně spočívá ten proces, když nějaký text převádíte z jednoho jazyka do druhého?

Úplně první a zásadní věc, na kterou musí čelně narazit všichni, kdo začnou s tímhle tématem mít něco společného, je strašidlo obcházející celou oblast překládání – strašidlo otrockého překladu. Vlastně to znamená, že ustrnete u prvního kroku celého procesu – najdete v řeči, do které překládáte, jakési plus mínus odpovídající protějšky toho, co chcete překládat. Pro jednoduchost budu dále označovat překládanou řeč jako angličtinu a řeč, do které překládáme, jako mateřštinu, což je můj případ. Otrocký překladatel tedy skončí u toho, že najde ve své mateřštině prakticky skoro totéž, co by tam nalezl i Google Translator. Pokud je to důsledné, vznikají zábavné grotesknosti, například „krátký člověk“ místo „malý člověk“, nebo si vezměme typickou vazbu z harlequinek „he cupped her breasts“: dává snad muž své partnerce ňadra do šálků? Jde o nějakou speciální erotickou pomůcku? Nikoli, znamená to, že je bere do dlaní a tak je laská. Častá je i situace, kdy harlequinský hrdina „hněvivě tiskne čelist a zatíná zuby, až mu na tváři znatelně tepe žíla“, a to nikoli v situaci, kdy chce někoho zavraždit, ale v situaci, kdy ho partnerka něčím trochu popíchla, nebo kdy se snaží ovládnout své sexuální pudy. Je jasné, že v češtině to musíte poněkud zmírnit. Úplně běžné a univerzální u všech typů literatury je třeba ponechání původních slovosledů nebo přemíry přivlastňovacích zájmen („hladil ji po jejích vlasech svýma rukama“).

Spisovatelský rozlet překladatelův

V každém překladu je hodně důležité druhé stádium, kdy se jakoby „duševně usadíte“ ve své mateřštině a hledáte v ní nejlepší vyjádření překládaného textu. Je jasné, že ve své mateřštině se musíte pohybovat naprosto volně a být schopni chameleonského převtělování do různých stylů, které odpovídají originálům, kdežto v angličtině musíte pouze dobře chápat, která bije. Což je u literárně náročnějších textů pochopitelně zapeklitější. Důležitá je třeba melodika textů, práce s archaismy, slangem, postmoderními narážkami, neologismy, slovními hříčkami a tak dále a tak dále... často musíte prostě přijít na něco souběžného, analogického, pořád je to lepší než psát pod čáru poznámky typu „nepřeložitelná slovní hříčka“ a důkladné vysvětlení, protože tím čtenáře úplně připravíte o autentický zážitek. Autor se vznáší na alfa hladině, píše si se samozřejmou lehkostí a vychází z toho, co jeho čtenáři vědí a mají v povědomí – což se může dost lišit od toho, jaké informace a asociace nosí ve svých myslích lidé na druhé straně zeměkoule. Podle mě je někdy lepší zpomalit a něco třeba lehce dovysvětlit...

Typickým příkladem, jak je těžké se s kulturními rozdíly poprat, může být překlad Naháče od amerického humoristy Davida Sedarise, pocházející z dílny Hany Ulmanové. Je to přímo turbo vichřice amerických reálií. David Sedaris zřejmě dokáže vtipně, trefně a ostře vyhmátnout detaily, které před ním ještě nikdo tak zkratkovitě nezachytil nebo je ani nepostřehl. Jenže ta zkratkovitost jeho stylu působí po převodu do češtiny poněkud překotně, někdy křečovitě a leckdy nesrozumitelně. Vypsala jsem si pár příkladů, něco by se patrně dalo snadno napravit, z něčeho jsem opravdu jelen.

Třeba pasáž, kde vypravěč řeší svoji homosexualitu a v Evropě ji hodlá „vyléčit“: „Rozhodl jsem se, že si v Řecku najdu holku. Bude to francouzská turistka procházející se po pláži s bochníkem chleba pod paží.“ Vzhledem k tomu, že její další jmenované atributy jsou tahací harmonika a baret, si myslím, že pod paží měla určitě mít bagetu. Nebo dívka obsluhující v bufetu, která na sobě údajně má „propálenou oranžovou blůzu z umělého vlákna“. Skoro bych se vsadila, že nejde o blůzu „propálenou“, ale okrového odstínu (burned orange). Taky se mi zdá, že se tu podezřele nadužívá výrazů „zkurvenej“, „zasranej“ a podobně, a to i v případech, kde (zřejmě) původní „fucking“ spíš znamená něco jako „suprovej“ nebo „hustej“.

Uvedu větu, kterou jsem vůbec nepochopila – třeba vám to bude na rozdíl ode mě jasné: „Kdybych měl bezpečnost Ameriky v rukou já, všichni už bychom chodili v režných pytlích a leštili holínky všem dobyvatelům, co umí aspoň zabučet.“ – Autor chce nepochybně chce říct, že by bezpečnost Ameriky neochránil, takže chápu to leštění holínek dobyvatelům, ale co s tím mají společého režné pytle a bučení?

Na závěr ještě jeden úryvek – nevím jak vám, ale mně se to opravdu nečte dobře: „Styků s lidmi, kteří mě nenávidí za to, kdo jsem, mám po krk. Pokud se na ty milióny, co vás nenávidí za to, čím jste, upnete příliš, s velkou pravděpodobností skončíte jako jedna z těch rozčepýřených a zkrachovalých existencí, co se pod tíhou oněch dvou set ideových odznáčků, co si připíchla na sako a na baťůžek, pěkně hroutí. Nemám ani páru, jak se mění lidi, ale pro případ, že bych na to někdy kápnul, si pořád schovávám dlouhý seznam potenciálních kandidátů.“

Cože?

Tím vším chci říct, že překladatel by měl setrvat v tom druhém stádiu (kdy „prodlévá ve své mateřštině“) výrazně déle či více než ve stádiu prvním (kdy pouze mechanicky „překlápí“ mezi oběma jazyky). Měl by využívat prostředky typické pro svoji mateřštinu, které ho při „prodlévání v angličtině“ prostě nenapadnou, protože tam neexistují. Typickým příkladem je bohatství sloves v češtině, nebo používání zdrobnělin, různé míry spisovnosti a podobně. Pokud to neuděláte, čeština se vám nepřiměřeně zploští a bude chudší než originál.

Myslím, že tohle všechno se nedá tak úplně zmoci jen „silově“, rozumem, a že je lepší, když překladatel do své práce investuje také nějaký vlatsní umělecký vklad (trošinku té alfa hladiny). V tomto směru překladatelé mnohem častěji „nedostřelí“ než „přestřelí“. Ti přestřelující, kterým by se dala tato chyba vytknout, jsou spíše výjimkami...