Nerůst: jak by to šlo udělat?

Neustálý hospodářský růst nás žene do slepé uličky a do vyčerpávání planetárních zdrojů, přesto pořád nějak neumíme uvažovat jinak. Jak by mohla v praxi vypadat radikální proměna k nerůstu?  

Hodnocení stavu lidské společnosti a blahobytu a spokojenosti lidí se pořád odvozuje od růstu HDP, přestože „roztáčení kol ekonomiky“ toho ve skutečnosti o kvalitě lidského života moc nevypovídá. Ale zdá se, že to jinak ani neumíme. Sice se pořád častěji a zřetelněji vynořuje alternativa nerůstu (degrowth), ale lidé - přiznávám, že včetně mě samotné - mají pořád trochu problém představit si, jak by to mohlo fungovat.

Spoustu otázek typu „Jak na to?“ mi pomohla zodpovědět kniha Čas dorůst, sborník článků několika autorů s podtitulem O dobrém životě dostupném pro všechny v rámci planetárních limitů, kterou nedávno vydalo sdružení NaZemi. Mimochodem, pojem „dobrý život“ se mi osobně nelíbí, připadá mi příliš všeobjímající a neurčitý, ale zdá se, že už se vžil a v tomto kontextu znamená kvalitní, uspokojující život neničící planetu.

Proč udržitelný růst nestačí

Kniha především shrnuje a vysvětluje, proč nevystačíme s tím, co v současnosti prosazuje třeba i EU jako udržitelný růst. Takzvaný „greenwashing“ - lakování věcí nazeleno – na plundrování planety mění velmi málo, a ani různá technokratická řešení (jako třeba vázání uhlíku do půdy a stromů, stínění sluneční záře nebo dokonce kolonizace Měsíce) nedokáží vyrovnávat zhoubné působení tržní ekonomiky na planetární ekosystémy a často mají nepředvídané vedlejší účinky (například když budeme vyrábět energii z biomasy pěstované na polích, budeme produkovat o to méně jídla). Ani „decoupling“ - představa, že lze zachovat hospodářský růst, ale ten se bude realizovat bez zvyšující se spotřeby zdrojů, surovin a energií – v praxi nefunguje, tah na neustálé zvyšování produkce všeho je prostě příliš silný. Je potřeba změnit samo paradigma, že zisky mají neustále růst, a zabránit kapitálu v akumulaci (což je jaksi jeho přirozená tendence).

Radikální – ve smyslu „ke kořenům jdoucí“ - řešení spočívá v nastolení stavu nerůstu (degrowth). Je třeba přestat poměřovat úspěšnost či neúspěšnost ekonomik nebo států růstem HDP, ale zaměřit se na skutečnou kvalitu života, která s penězi a majetkem souvisí jen do určité míry (víc peněz nám pomůže, když trpíme opravdovým nedostatkem, ale jakmile jsou naše základní potřeby uspokojeny, další bohatnutí nám samo o sobě trvalou radost nepřináší).

Člověku hned vytanou na mysli otázky: když neporoste HDP, nebude se zvyšovat nezaměstnanost? A jak by se tedy dala měřit kvalita lidského života, nějakým „hrubým domácím štěstím“? Ale není to příliš komplikované a málo exaktní? Jak docílit toho, aby lidé úplně a od základu změnili svoji soustavu hodnot a aby SAMI nechtěli bohatnout, ale spíše se přičiňovat o spokojený život ostatních lidí?

Jak tedy na to?

Kniha nabízí pojmy, které to všechno rámují a vyjadřují kýžený stav, do kterého se chceme dostat: „ekologická demokracie“ na rozdíl od „demokracie bez přívlastků“ bere v úvahu planetární meze, zatímco „ekonomická demokracie“ znamená takový systém, kde ekonomika není nadřazená úplně všemu (což vede k hromadění veškeré moci v rukou několika nejbohatších jedinců a korporátů), ale je pod kontrolou občanů.

Autoři představují několik konkrétních receptů, jak k ekologické a ekonomické demokracii dojít. I naprostý ekonomický ignorant jako jsem já hned vidí, že by všechna navrhovaná opatření vyvolala obrovskou nevůli ze strany liberálních ekonomů a zastánců tržních mechanismů, protože by vedla ke snižování růstu HDP (inu, nerůst), ke snižování nových investic, počtů startupů, tempa inovací a tak podobně. Společnost by se jaksi zklidnila a zpomalila, vedlo by to k nastavování a vylaďování nějakého rovnovážného stavu tak, aby byly co nejlépe a nejudržitelněji uspokojovány lidské potřeby.

Tak především progresivní zdanění příjmů až ke 100 %. Příjmy nejlépe placených jedinců totiž v posledních desetiletích postupně dosáhly astronomických výšek, které se nedají nějak rozumně zdůvodnit. Platy nejvyšších šéfů jsou třeba tisíckrát nebo i víckrát vyšší než platy průměrných zaměstnanců příslušných firem, ačkoli historicky to tak nebývalo. Tak proč nestanovit maximální příjem jako nějaký násobek (třeba deseti nebo třicetinásobek) průměrného příjmu ve firmě? A všechno, co by bylo navíc, stoprocentně nezdanit?

Další možností je zrušení akcií a akcionářů. Zůstaly by jen dluhopisy – mohli byste půjčit peníze nějaké firmě na její rozběh, ale nemohli byste se k ní trvale přisát jako pijavice, kterou nezajímá nic jiného než výše dividend a která o chodu firmy vůbec nic neví. Právě zájmy akcionářů často stojí za těmi nejnehoráznějšími nespravedlnostmi, od ničení přírodních zdrojů přes odírání chudáků zaměstnanců až po absurdně vysoké ceny energií. To se týká i investičních fondů, třeba i důchodových, kde koncoví investoři netuší vůbec nic o tom, kde se jejich peníze berou. Taky jsem se dověděla, že v současnosti můžete prodávat některé akcie (držené déle než 3 roky) úplně bez zdanění – nechápu.

Další problém je v tom, že banky půjčují peníze, které v reálu nemají, čímž se vytváří výchozí stav zadluženosti a stupňuje se nutnost neustálého růstu – systém by šel nastavit tak, že by banky mohly půjčovat jen to, co reálně mají.

Autoři sborníku také navrhují univerzální základní příjem pro každého, což by společnosti ušetřilo složitý byrokratický systém sociálních dávek a zabránilo by to extrémní chudobě. Osobně se mi ta myšlenka původně trochu příčila, z důvodů, které autoři označují jako „zásluhovou mentalitu“ - proč má někdo dostávat peníze jen tak, bez ohledu na to, jestli se snaží nebo nesnaží? Ale v praxi by šlo o částky zajišťující skromné slušné živobytí, žádný luxus, a lidé by měli motivaci si k tomu ještě vydělávat.

A další návrh: státem garantovaná „zelená“ místa. Tím by se předcházelo nezaměstnanosti vzniklé rušením míst vyloženě „škodlivých“ – pod tím si můžeme představit třeba pracovníky reklamy, kteří vnucují lidem zbytečné výrobky. Stát by jim mohl poskytnout podobně tvůrčí práci, ale propagující bohulibá témata. Spousta vyloženě žádoucích pracovních pozic by mohla spočívat v pečovatelských či neproduktivních pracích (takových, které nechrlí nové výrobky, ale udržují systém v chodu), které jsou nyní neviditelné nebo silně podceňované.

Uvedené návrhy mě přesvědčily, že nerůstový model je realizovatelný, žilo by se v něm lépe než v modelu růstovém a konečně by se zastavila devastace planety. Ulevilo se mi, že nikdo nemluví o centrálně plánovaném hospodářství, protože to je od časů totáče moje noční můra a pokládala jsem to za logickou alternativu ke kapitalismu.

Je jasné, že v praxi jsou navrhovaná opatření zřejmě neprůchodná kvůli velké moci korporací, ale jako jednotlivci můžeme alespoň korporace co nejvíc ignorovat, nedávat jim vydělávat a snažit se vystačit si bez nich. Můžeme dělat věci co možno lokálně (například získávat jídlo samozásobitelsky nebo z KPZ, komunitou podporovamého zemědělství) – a pokud se takový přístup rozšíří masově, korporace bude trvale oslabovat.

Míra radikality

Existují tři způsoby, jak žádoucí změny prosazovat: zaprvé hledat štěrbiny v daném systému (třeba si můžete založit nějakou lokální skupinu nebo síť sdružující takové skupiny a pomáhat si navzájem, kromě pěstování vlastního jídla mohou být příkladem alternativní školy a „domškoláci“), zadruhé měnit samotný systém (můžete lobbovat v parlamentu nebo se vrhnout do lokální politiky a snažit se měnit věci prostřednictvím místního zastupitelstva), a zatřetí „revolučním převratem“, čímž se k mé úlevě už dnes nemyslí převzetí moci nějakou skupinkou a nastolení totality, ale spíše akce občanské neposlušnosti, takzvané „přímé akce“ jako třeba blokády. Tenhle třetí způsob podle mě může být někdy kontraproduktivní, protože vyhrocuje konflikty a logicky musí naštvat lidi, kteří mají na věc odlišný názor.

Kniha je na mě občas až příliš radikální a nerezonuji s ní, například když operuje s pojmem „kolonizace“ - tohle snad mají lépe zažito lidé ze zemí, které někoho v historii kolonizovaly – a tvrdí, že dnes jsme kolonizovaní všudypřítomným marketingem, reklamou, jsme zmanipulovaní tak, že se nemůžeme bránit, a jsme úplně připraveni o možnost uspokojovat své potřeby mimo-tržně. Na tohle tvrzení narážím často a vždycky mi připadá, že to není pravda: copak jsou lidé takové ovce, že si nedokáží samostatně najít alternativy? Internet a sociální sítě, na které tak často žehráme, mají svou dobrou stránku v tom, že nám umožňují během chvilky najít jakékoli hnutí, myšlenku nebo skupinu spřízněných duší, a hned se můžeme zabydlovat v alternativních kruzích a začít po různých stránkách žít alternativním způsobem. Neustále vznikají komunity, do kterých se můžeme zapojit, ať už společným bydlením (cohousing), prací (družstva) nebo v nějaké zájmové skupině (samozásobitelství) – možností je čím dál tím víc, můžeme i sami nějakou iniciativu rozběhnout. Mám dokonce pocit, že v tom dnes máme větší svobodu než kdykoli v minulosti.

Čas dorůst, O dobrém životě dostupném pro všechny v rámci planetárních limitů, napsal nerůstový kolektiv, vydalo hnutí NaZemi, 2022.