Dvě babičky na dovolené v Egyptě

Už delší dobu jsem opravdu silně toužila jet někam šnorchlovat a kochat se pozorováním podmořského života. K tomu jsou nejlepší korálové útesy, a ty máme relativně nejblíž v Egyptě.

Ukázalo se, že běžná egyptská týdenní dovolená all inclusive v typickém resortu má pro mě osobně několik háčků, řekla bych civilizačně-ekologického charakteru...

Kamarádka nevybrala destinaci na nejznámějším africkém pobřeží v Hurghadě nebo v Marsa Alam, ale letovisko na Sinajském poloostrově zvané Sharm al Sheikh, s pásem pobřeží dlouhým asi 30 km a plným turistických rezortů.

Se šnorchlováním to klaplo, opravdu jsem se po celý týden mohla kochat nádhernými rybičkami potulujícími se kolem útesů a zobajícími tam cosi k snědku – pořád jsem objevovala nové a nové druhy, rybek byla místy až skoro tlačenice. Většinou jsou úžasně pestré a nesou anglické názvy jako „motýlí ryba“ nebo „papouščí ryba“. To všechno v bezprostřední blízkosti hotelové pláže, kolem se totiž prostírala oblast národního parku Ras Mohamed, zřízeného právě kvůli korálovým útesům.

Turistický velkoprůmysl

Na samém začátku cesty mě překvapilo, jak hodně živo je na ruzyňském letišti uprostřed noci, řekla bych, že mnohem živěji než ve dne. Cestovní kanceláře hojně využívají těchto výhodných, zřejmě levnějších, časů letu.

V Sharm al Sheikhu jsme vyšly z letiště do horkého časného rána a nastoupily do vymraženého klimatizovaného autobusu, ze kterého jsme pozorovaly okolní pouštní krajinu s malebnými rozeklanými skalisky na obzoru; terén je takový „rozbordelený“, rozrytý jámami, a je tu hodně rozestavěných a zřejmě opuštěných staveb - snad dědictví covidu. A ovšem i obrovské množství fungujících turistických rezortů.

Naše letovisko Jaz Fanara mi připadalo opulentně luxusní i na naše poměry, a tím míň jsem tak dotažené služby čekala v Egyptě. (Nefungoval jedině hotelový bankomat…) All inclusive znamenalo neuvěřitelně bohatý až opulentní výběr jídel, ale měla jsem obavy z „faraonovy pomsty“, takže jsem se krotila a jedla jsem poměrně dietně. Jednou jsem si zkusmo naložila na talíř nějaké saláty typu baba ganoush a kvašenou zeleninu, „faraonova pomsta“ skutečně dorazila… tak jsem se dál držela převážně rýže, placek, pečeného kuřecího masa a sem tam nějaké syrové zeleniny bez zálivky či dipu. Co se týče alkoholu, bylo tu volně k dispozici místní pivo, víno i nějaké nápoje typu pálenek. Za dovozový alkohol se ale platí.

Moji kamarádku zaráželo, že personál v letovisku, prodavači v obchodech i průvodci na výletě byli vesměs muži - v hotelu pracovaly jen dvě mladé ženy jako recepční, ale číšníci v restauraci i „pokojští“ uklízející ubytování byli samí mladíci, kterých se tu hemžilo opravdu hodně a údajně sem dojíždějí za prací z Káhiry a okolí, zatímco ženy zůstávají doma. Neměla jsem ale dojem, že by místní muslimky byly nešťastné, potkávaly jsme rodinky muslimských turistů, kdy se ženy a dívky koupaly přiměřeně zahalené a viditelně si to užívaly. Kdoví, možná ony zase litují nás Evropanky, že se o sebe musíme starat samy.

Co se týče národnostního složení turistů, jasně převládají Rusové. Personál zřejmě ovládá ruštinu líp než angličtinu a neustále nás v tomto jazyce oslovoval.

Blahobytná zábava

S kamarádkou jsme střídaly pláž a šnorchlování s koupáním v hotelových sladkovodních bazénech a člověk by si s takovým programem celkem vystačil, protože kombinace horka a koupání ho ukolébá do stavu hypnotického tranzu. Jeden den jsme si ale zaplatily výlet „pirátskou lodí“, retro plavidlem lehce napodobujícím starý koráb. Cílem byly dvě zastávky na šnorchlování v jiných částech rezervace Ras Mohamed, ve větší vzdálenosti od břehu; bohužel tu ale byly značné vlny a plavčíci nabídli turistům záchranná kola, kterých se měli chytit a nechat se tahat – to se nám nějak nelíbilo a zůstaly jsme radši na lodi. Nejzazším cílem výletu byl Bílý ostrov, vyvýšenina z bílého písku, která se za odlivu dočasně vynořuje z vody, což vytváří krásné bílo-azurové barevné efekty. Naše loď tam mířila k cíli v nekonečném konvoji plavidel plných turistů a na ostrově postávala tlačenice lidí, kteří na sebe různě hulákali, fotili se v pitoreskních pózách, hlavně Rusky se přitom snažily vypadat co nejsvůdněji… na můj vkus tam panoval příšerný mumraj.

V rezortu také skoro pořád běžely nějaké animační programy (třeba akrobatická a ohňová show, nebo rozcvičky v bazénech), ale naštěstí nás večer nerušila žádná hlučná hudba.

Jeden večer jsme se samy vypravily taxíkem do centra Sharm al Sheikhu, na „staré tržiště a k mešitě“, a očekávaly jsme cosi středověce pitoreskního. Bohužel nás to zklamalo, všechno je tu nové a působí to dryáčnicky, s blikajícími neóny a spoustou fejkového „značkového“ zboží. Když to porovnám s Dubají, kde jsem byla před rokem, rezignují tu na jakoukoli malebnost staveb a velmi málo zboží tu působí egyptským lokálním dojmem – asi nejlepší a nejmalebnější byl obchod s místními rybami. Taxikář nám sice slíbil, že pro nás v půl desáté přijede na smluvené místo, ale pak po něm nebylo vidu ani slechu. Chytily jsme tedy jiný taxík a původního taxikáře jsme potkaly před hotelem. Zřejmě neměl pocit nesplněného slibu – dočetla jsem se, že dochvilnost je zde neznámý pojem.

Jen jednou jsme se vypravily do okolí našeho rezortu, do sousední ulice s obchůdky, ale horko bylo tak strašné a obchůdky tak zaprášené a nelákavé (typu garáž), že jsme to brzy vzdaly a dobrovolně jsme se stáhly za hranice našeho rezortu.

Horko bylo skutečně větší, než podle propozic v tuhle roční dobu mělo být, a s hrůzou jsem si představila, jak celý ten turistický průmysl vlastně bojuje o přežití s globálními klimatickými změnami… V interiérech neustále běžela klimatizace, která se podle všeho nedá vyregulovat „namírno“ a prostory vždycky vymražuje… a přitom to všechno pořád běží na fosilní paliva, žádné soláry jsem na všech těch sluncem rozpálených plochách neviděla. Nebo zahrady v turistických resortech: proč se tu udržují anglické trávníky??? Očekávala bych stinná zákoutí s fontánkami, dřeviny, květiny, kaktusy… ale pohled na neustále kropené a přistřihované trávníčky ve čtyřicetistupňovém horku mě opravdu zneklidňoval.

Celkově jsem z toho byla tak nějak nesvá: přišlo mi jako do očí bijící nespravedlnost, že si my české důchodkyně (nijak zvlášť bohaté) můžeme tohle dovolit. Že nám takhle posluhují hejna egyptských hochů, kteří mají zřejmě velice nízké platy - kdyby byli slušně placení, při jejich velkých počtech by ceny za hotely musely být astronomické. Dá se to ovšem brát i z druhé strany, že tímhle způsobem místní lidi podporujeme...

Přísný dohled

Kontroly na letišti byly mimořádně drastické, při odletu nás nejméně třikrát rentgenovali nebo prověřovali na bomby, zouvali jsme si boty, dvakrát nás prohmatávali (za účelem prohmatávání „ladies“ tu zaměstnávají dívky), celkem šestkrát jsme ukazovaly pasy.

Všude kolem hotelů se to hemžilo hlídkami, spíš šlo o nějaké typy ochranky než přímo o policii, ale nevím. Při odchodu i příchodu do rezortu nás kontrolovali a zapisovali si číslo našeho pokoje. Brala jsem to jako ochranu před zloději a podobnými nepříjemnostmi, ale kdoví, dohled může mít i jiné důvody – aby člověk nedělal žádné nepřístojnosti, třeba politického charakteru.

Poslední den jsem si všimla, že když plavete velmi klidně a pomalu, spíš se jen vznášíte, ty největší pestré rybky (myslím, že byly nejspíš druhu Thalassoma lunare, česky kněžík srpkovitý) proti vám začnou výmluvně vyjíždět, jako by vás chtěly ze svého teritoria vypudit… je to snad nějaký vzkaz nám turistům?