Fascinující hinduistické chrámy a dům hrůzy

Pláže v okolí Gokarny - v obležení korálkářů – výprava do hinduistických chrámů – prchám o den dřív před invazí potkanů

Útěky před korálkáři

Podruhé jsem si na pláži Kudlee už krásně zaplavala, snad byly vlny už menší, nebo jsem se jich přestala tak bát. Strašně ráda plavu v teplém tropickém moři! Áááá, ta krása!

S plážovými korálkáři ale věci nabraly nepříjemný směr. Byla jsem rozhodnutá si něco koupit od jedné ženy, která na mě zapůsobila sympaticky, jenomže dřív než ona ke mně dorazily další prodejkyně a v závěsu i pár mužů, a pak o mě všichni dohromady svedli nepříjemný boj. Nakonec jsem jim spočítala, kolik můžu za korálky utratit – bylo to asi 850 rupií, což není tak málo, vzhledem k tomu, že korále vůbec nepotřebuju, nic takového bych si sama od sebe nekoupila a dělám to jen kvůli nim. Jenomže oni začali projevovat nespokojenost a hučet do mě, že musím zítra přijít zase, doplatit jim to, co mi dneska dali, koupit si různé další věci a tak dále. Čili tím, že jsem něco koupila, jsem se jich nejen nezbavila, ale ještě jsem v nich přiživila naději, že jsem vhodný objekt a dám se ukecat. Ne, nebyla jsem už zákaznice, byla jsem zaopatřovací ústav!

Pláž Kudlee Beach měla jednu nevýhodu, odpoledne tam nebyl žádný stín, takže jsem se napříště rozhodla zkusit trochu vzdálenější Om Beach. Usoudila jsem, že pomůže, když si všechny nákupy (2 náhrdelníky a 2 náramky) vezmu s sebou a prokážu se jimi.

Napadalo mě, jak je absurdní, že na kousku pláže dělá kolem desítky prodejců dělá totéž, mají prakticky stejný sortiment a panuje mezi nimi řevnivost. O kolik by bylo lepší, kdyby diverzifikovali nabídku! Mohli by přece prodávat aspoň náušnice, nebo ještě líp zážitkové služby – workshopy. To jsem ještě netušila, že v jiných přímořských letoviscích, třeba ve Varkale ve státě Kerala, to skutečně tak je a turisté tam mohou absolvovat spousty různých kurzů a zážitků.

Pláž Óm

Om Beach leží trochu dál od centra městečka než Kudlee Beach a má tvar dvou půlměsíců, čili písmena omega, čili Óm. Vzala jsem si dvoutisícovku a k tomu nějaké drobné a těšila jsem se, že si dám oběd v restauraci a budu si užívat plavání v tropickém moři a relax.

Pláž Óm obklopují skály a je celkem malebná, ale pro mě byla pohodovější Kudlee Beach - člověk má pocit, že ho tam kriticky sledují místňáci, kteří jsou tam v převaze a buď se nekoupou vůbec a posedávají na břehu na lavičkách, nebo se cachtají ve vodě oblečení (divný zvyk, mám pocit, že to nemůže být příjemné, ale na druhé straně mně zase nevadí plavky a naopak mi vadilo, když mě kdysi kamarádka přiměla se koupat bez plavek. Takže je to relativní.) Jinak tam vůbec nejsou žádná místa ve stínu, po ránu jsem našla jen malinký stín u plotu jedné restaurace, kde už stála kráva a válely se odpadky, ale přece jen jsem si tam rozložila svoje saky paky, přestože kráva na mě hleděla trochu pohoršeně. Ale nic mi nesežvýkala.

Zaplavala jsem si docela hezky… jenomže ouha, potom žádný relax! Vrhly se na mě korálkářky, a i když jsem se prokázala svými nákupy z pláže Kudlee, nedaly se odradit a přiměly mě ještě zakoupit takový punkový náhrdelník s lebkami (to je prý symbol bohyně Kálí) a fialový ametystový náramek, a najednou ze mě vymámily celou dvoutisícovku a říkaly, že nemají nazpátek, tak mi ještě přidaly malachitový náhrdelník. A než jsem se vzpamatovala – a bohužel jsem jim to neřekla včas, ani jsem si to sama neuvědomila, moje blbost - nezbylo mi na taxík zpátky ani na oběd!!! Z radosti mi daly navrch ještě nějaké dárečky (prstýnek a další náhrdelník) a bylo jasné, že od nich tu pětistovku nazpátek (kterou bych akutně potřebovala) už prostě nemůžu chtít. Tyto dvě ženy se se mnou tedy obřadně a vděčně rozloučily, ale klid jsem neměla ani náhodou! Jeden za druhým chodili další korálkáři, a ačkoli jsem je nepříjemně odbývala, že nemám žádné peníze, mám spoustu korálků (sama bych si s nimi už mohla otevřít obchod) a toužím po klidu, pokoj mi rozhodně nedali a strašně je zajímalo, kolik mé nákupy stály, odkud jsem, jestli si něco přijdu koupit zítra apod. Jeden dokonce asi na pátý pokus („Angličanka? NE! Švédka? NE! Němka? NE!) uhodl, že jsem Češka, a ukázalo se, že umí říct „Jak se máš?“ Když jsem řekla, že špatně, řekl – doslova, nepřekládám: „Na hovno.“

Domů jsem pak přece jenom dojela autorikšou, ale bylo trochu nepříjemné, že nemám požadovanou taxu, ale jen 130 rupií místo standardních 200, a musela jsem si skočit pro peníze do hotelu. Původních 130 si rikša ovšem nechal, a když jsem mu dávala pětistovku na doplacení, vrátil mi jen 300, takže si celkem nechal 330 a předváděl mi na své otrhané peněžence, že víc peněz nemá. Mých 130 prostě záhadně zmizelo! - Na druhé straně jsem si vždycky tyhle sumy vydělila třemi (kurz rupie ke koruně) a řekla jsem si, že mi nestojí za to se hádat, nebo se tím dokonce užírat.

Chrámy, modlitebny a očistné nádrže

Další den jsem si po ránu oblékla dlouhou sukni a vypravila jsem se na obhlídku chrámů. Do prvního – Venkatarama Temple – mě nevšímaví muži u vchodu beze všeho pustili, jen jsem se pro jistotu zula. Obdivovala jsem sošky ve vitrínkách, olejové lampičky, výzdobu girlandami z afrikánů a dalších kytiček. Pak jsem zamířila do kouta Gokarny, kde jsem ještě nebyla – k nádrži zvané Kooti Tirtha Kund, kde je i Višnův chrám a v uličkách cestou tam se v domech skrývá řada malých modliteben a centrum studia sanskrtu. U vchodů do těchto svatyní už stály nápisy, že cizincům vstup zakázán, a v zešeřelých interiérech svítila světla, daly se tam zahlédnout květiny a sošky a někde se odehrávaly obřady – bylo slyšet rytmické popěvování. Samotná nádrž je obdélníková, asi 200 x 100 metrů, celá obestavěná vysokými nábřežími, k vodě vedou ve dvou nebo třech místech schody a lidé se tam koupou – ponoří se včetně hlavy (tedy prováděli to pouze muži, nevím, zda je to pravidlo). Ve vodě rostou lotosy a vypadá jako kalný vesnický rybník u nás. Pod úrovní nábřeží jsou u vody jakési „verandy“, před kterými stojí lidé obojího pohlaví fronty, a uvnitř se zase odehrávají obřady se svíčičkami. Představuju si, že tam kněží nebo prostě zasvěcenci udělují požehnání, očištění, nebo se společně s věřícími modlí. Byla jsem tam jediná očumující turistka, tak jsem zas moc vlezle neokukovala ani nefotila. (Měla jsem dojem, že jak jsou hinduisté v zásadě snášenliví, nechají mě tam potulovat podle stejného klíče jako ty krávy a psy. Ostatně stejně jako ta zvířátka jsem taky moc nevěděla, která bije a co se na těch jejich rituálních místech vlastně odehrává.)

Pak jsem tedy šla do dvou hlavních chrámů, které v Gokarně jsou. První se jmenuje Shri Mahaganpati Temple, je menší, bohatě vyzdobený a plný lidí. Koupila jsem od stařenky u vchodu za 10 rupií květinovou obětinu (pár barevných květů krásně naaranžovaných na zeleném listu), zula se a šla dovnitř, ale z větší předsíně lidi vystáli frontu do menší vnitřní svatyně, kde byla velká tlačenice na miniaturním prostoru a zase se tu odehrávaly nějaké „zaříkací“ obřady kolem nějaké sochy – ale na to už jsem se opravdu necítila (probohyni, co bych tam já ateistka dělala), odložila jsem květiny do mísy u vchodu a vycouvala jsem. Stařenka mi hbitě prodala za 10 rupií další květiny a ukázala na druhý chrám, vzdálený jen pár kroků – jménem Shri Mahabaleshwar. Ukázalo se, že je obrovský, bosá jsem tam musela obejít jeho jádro (dál dovnitř očumující turisti nesmějí, prý proto, že tu v minulosti spáchali nějakou vylomeninu). Místní stráže mě nasměrovaly vlevo, rovně jsem pokračovat nesměla, ale i tak jsem tam byla jediná turistka. Mnoha a mnoha průchody jsem nakonec došla k domečku s oltáříkem, který byl zřejmě jenom vedlejší. Další stařenka mi vnutila ještě girlandu z bílých kvítků, tu jsem odložila na jednu mísu před oltářem a na druhou se dávaly – pod dohledem dvou mužů – peníze, tak jsem tam dala 100 rupií. Oltář tvořila velmi jednoduchá – možná hodně stará – soška se spoustou květinových girland. Cestou se procházelo kolem posvátného býka, který vystrkoval hlavu ze své kóje a byl opravdu nádherný – bílý, obrovský, s krásně vyvinutým hrbem a laloky pod bradou, prostě skvostný exemplář brahmínského skotu. (Jinak mi ty zdejší volně se potulující krávy připadají většinou velmi mladé, vlastně nevím, jestli se tu nechávají tak volně chodit i dospělé kusy a dojnice, řekla bych, že ne). To už jsem toho nachodila v prachu a někde i v mokrých místech bosa docela hodně a začala jsem panikařit, že se mi dostane do puchýřů na chodidlech nějaká infekce, a tak jsem upalovala zpátky do hotelu si nohy umýt a dezinfikovat…

Celá zdejší náboženská praxe je pro nás vrcholně exotická, v tom posledním chrámu se uctívá jakýsi prvotní lingam – penis (myslím, že právě k němu smějí jen místňáci a tam právě zápaďáci udělali nějaký průšvih), předposlední chrám je podle průvodce zasvěcený slonímu bohu Ganéšovi. No ale naše náboženství může lidem zvenčí taky připadat příšerně pitoreskní a ještě navrch morbidní (což to zdejší není, jeví se mi spíš jako oslava života) – klaníme se umučené krvácející mrtvole na kříži a dalším postavám, které vesměs trpí, jsou prokláty šípy, rožněny, hozeny lvům, vplétány do kola, mají vyříznutý jazyk a nevím co přesně ještě... a své svatyně stavíme vždycky kolem nějakého kousku mrtvoly těchto postav. Z tohoto odstupu je křesťanství extrémně chmurné.

Záhadní živočichové na pokoji

První den pobytu jsem v Gokarně objevila malé pekařství a nakoupila jsem tam docela dobré koláčky, které jsem si chtěla dávat k časné snídani nebo k večeři (na oběd jsem vždycky chodila do restaurace). Ale další den jsem zjistila, že poličku, kam jsem si uložila jídlo, napadli nějací živočichové – dohadovala jsem se, že to mohly být myši, nebo možná velcí švábi. Sušenky z otevřeného balíčku byly rozházené po zemi a igelitový pytlík, kde jsem měla dva včera koupené koláčky určené k snídani, byl prohryzaný a půlka jednoho koláčku vyhryzaná. - Tak jsem všechno odklidila do koše a rozhodla jsem se, že jídlo si budu napříště dávat do igelitky zavěšené na věšáku. Marně jsem ale hledala v koutech nějaké díry, ze kterých by myši mohly vylézat. Že by prolézaly pode dveřmi?

Přes další noc zmizelo beze stopy všechno jídlo z odpadkového koše. Já osel, měla jsem všechny zbytky odklidit někam pryč, takhle jsem naopak ta tajemná zvířata naučila chodit do mého pokoje.

Ráno jsem ve škarpě vedle chodníku uviděla chcíplého potkana a bylo mi to jasné – jídlo mi žerou potkani. Odkud ale vylézají? Napadla mě fantastická teorie, jestli ne z kanalizace… tedy ze záchoda.

Jinak co se týče zvířátek, po ránu jsem na jedné střeše viděla skupinku dovádějících opiček, řekla bych, že makaků, ale tak velká zvířata mě určitě nenavštěvovala, protože pokoj měl na oknech sítě proti hmyzu.

Prchám před potkany

Původně jsem plánovala v Gokarně strávit šest nocí, což jsem zkrátila na pět. Celá ta věc s potkany postupně gradovala: myslím si, že potkani řekli svým příbuzným a známým, že objevili bezva zdroj pochoutek v mém koši na odpadky, a když tam při dalších nočních výpravách nic nenašli, rozzuřili se, protože navíc cítili jídlo z té zavěšené tašky na věšáku. Výsledkem bylo, že se rozparádili, lítali po pokoji jako šílení a čím dál víc jsem ve spánku cítila, jak běhají taky po mně. Protože mě to opravdu zneklidňovalo, poslední dvě noci jsem se moc nevyspala.

Přesto člověku zvyklému na evropskou civilizaci trvá až nepřirozeně dlouho, než si takovou věc vůbec přizná a opravdu ji začne řešit.

Čtvrtou noc pobytu se mi k ránu zdálo, že na sobě cítím doteky nějakého čumáčku – ale jakmile jsem se začala hýbat a rozsvítila jsem, zvířátka samozřejmě zmizela. Ale moje plastová lahvička s instantní kávou byla převržená, pytlík s mým zašpiněným prádlem vysypaný na zem a na prádle byly stopy písku, jakési ždibce po pacičkách – to by vítr z větráku neudělal! Byl to docela hnusný pocit a měla jsem tu ještě strávit dvě noci… na další noc jsem tedy zkusila zavřít na noc koupelnu a přiklopit záchod, i když jsem moc nevěřila, že ta moje teorie, že jde o potkany vylézající ze záchoda, zrovna platí.

Pátou a poslední noc jsem skoro probděla: ne, záchodem opravdu nepřicházeli, uslyšela jsem je pištět a uviděla se hemžit kolem oken. V jednu chvíli jsem jasně pocítila na ruce nožičku s drápky. Ale jak to, když jsou tam ty sítě proti hmyzu?

V rozespalosti jsem tedy naopak otevřela dveře do koupelny a nechala tam rozsvíceno, aby se světlo linulo do pokoje. To trochu pomohlo, už po mně neběhali. Ale ráno bylo úplně všechno rozházené, potkani se fakt naštvali: plastové lahve, které odkládám u koše, se válely jedna přes druhou, jak hledali v koši jídlo, a dokonce mi na posteli – přímo na prostěradle – nechali hovínka. Když jsem prohlédla okna, konečně jsem přišla na to, že v síti proti hmyzu je vykousaná díra, a kromě toho je síť lehoučká a trochu ji celou odsunuli ke straně. Hned kousíček pod oknem jsem uviděla římsu plnou odpadků – no jasně, úplná hlodavčí dálnice!!!

Ale to už jsem byla stejně rozhodnutá: vlak zpátky do Goa jezdí každodenně v 10,30, a tím nejbližším pojedu. - No samozřejmě, mohla jsem od hoteliéra žádat nápravu, možná jiný pokoj… ale nějak se mi do vyjednávání nechtělo. Řekla jsem mu, proč odjíždím o den dřív, ale ani se neomluvil, natož aby mi vrátil peníze – jen se zeptal, kde jsou klíče.

Tak sbohem!

Rozloučení s Gokarnou

Takže jsem se spakovala a jako svůj další cíl určila osadu Benaulim v Goa, pěkně blízko nádraží v Margao a současně i k letišti, ze kterého pak za dva dny poletím hluboko na jih, do státu Kerala. Ale čtyři dny strávené v Gokarně byly rozhodně fascinující.

Bylo mi STRAŠNĚ líto, že jsem v Gokarně nefotila lidi, a pokud jsem to zkoušela, skončilo to nezdarem. Moje fotky teď působí liduprázdně, zatímco na místě bylo lidmi všechno hustě zabydlené – ale můj průvodce focení lidí nedoporučoval a opravdu si ani turisté místňáky nefotili (velký rozdíl proti Kubě, kde se většina lidí s potěšením producíruje před objektivem) – a je to děsná škoda! Ty nádherné, elegantní, přitom zjevně chudé ženy v barevně sladěných sárí a s květinami ve vlasech, mnohdy se vozící na motorkách, a běžný zdejší mužský ústroj se sukní... Ale nechtěla jsem provokovat a navíc jsem fotila jen mobilem, který většinu momentek beztak rozmaže.

Ještě poznámka ke zvířátkům: volně se potulující psi jsou obvykle zcela neteční, maximálně se před vás postaví, když jíte, a výmluvně se olíznou. V Gokarně se mi ale v jedné méně rušné ulici ale stalo, že mě napadlo odrostlejší štěně – myslím, že taky něco loudilo a ještě neznalo pravidla hry: skákalo na mě, až mě dráplo do nohy, pak mě dokonce kouslo (i když mi neprokouslo kůži – každopádně díky za očkování proti vzteklině!), a nakonec mi začalo trhat sukni. Nevydržela jsem mu jen dobrotivě domlouvat, začala jsem dupat a křičet „Zatracenej pse!!!“ Štěně sice ustoupilo, ale jen o krok a naopak působilo tím rozparáděněji. Kolemjdoucí domorodá paní mi ale ukázala, jak na to: utrhla nějakou větev a s dobráckým „šššš“ psa odehnala, což fungovalo!