Agrolesnictví: recept na zdravou a krásnou krajinu

Minulý týden jsem se zašla podívat na konferenci „Agrolesnictví – šance pro regionální rozvoj a udržitelnost venkovské krajiny“ na VŠZ v Suchdole. Mile mě překvapilo, že nová vlna agrolesnictví je v ČR na postupu!  

Konferenci pořádal Český spolek pro agrolesnictví s dalšími partnery – především s Asociací soukromých zemědělců (ASZ), o jejíž existenci jsem až doteď neměla tušení, jelikož v mém permakulturním „hledáčku“ byli jen ekozemědělci. ASZ sdružuje hrdé soukromé sedláky, většinou hospodařící na menších farmách a stojící ve zřejmé opozici vůči velkému průmyslovému zemědělství. Tito zemědělci mají velký zájem o obnovu českého venkova, na kterém se (třeba ve srovnání s Rakouskem) pořád ještě neblaze podpisuje několik desítek let socialistického režimu. Proto k agrolesnickému hospodaření přirozeně tíhnou.

Zájem o konferenci předčil očekávání pořadatelů, počet účastníků odhaduju tak na 200 lidí a prý museli kvůli množství přihlášek měnit sál za větší. Celou akci uváděl Bohdan Lojka, předseda Českého spolku pro agrolesnictví. Podobná setkání se teď budou konat každoročně, příští rok pravděpodobně v Brně.

Co to vlastně je agrolesnictví

Ve zkratce řečeno jde o pěstování dřevin na zemědělské půdě, v praxi tedy větší podíl vytrvalých porostů v zemědělské krajině, a naopak omezení nebo rozdělení obrovských ploch orné půdy, které jsou v ČR v průměru mnohem větší než v okolích zemích. Čili svým způsobem pravý opak rozorávání mezí z padesátých let, nebo necitlivé přeměny podhorských sadů, luk a mokřadů v ornou půdu v letech sedmdesátých.

Zájem o agrolesnictví v posledních letech silně akceleruje; čím dál širší okruh lidí chápe, že trvalou zeleň v krajině potřebujeme a že mimoprodukční funkce zemědělství (čili ekologické služby) jsou nesmírně důležité, protože zemědělství naši krajinu z velké části vytváří. Způsoby obhospodařování půdy mohou mít lví podíl na zadržování vody a zamezení vodní i větrné erozi v podmínkách měnícího se klimatu – a tenhle faktor všemu dodává na naléhavosti: ukazuje se, že střídání přívalových dešťů a dlouhých období sucha bude zřejmě napříště normální, že se voda bude z krajiny zřejmě dál ztrácet a hladiny spodní vody klesat – pokud zásadně nezměníme své chování.

A právě dřeviny – ovocné i ostatní – mohou v téhle změně hrát velmi důležitou roli.

Krajina našeho srdce

Není divu, že se nám krajina protkaná alejemi, mezemi a remízky tak líbí, vzpomínky na ni máme zřejmě zapsané v genech. Na konferenci mluvila o historii agrolesnictví Jana Krčmářová z Etnologického ústavu a jak se dalo čekat, takový způsob hospodaření tu byl od pravěku až do minulého století, možná v ještě větší míře, než bychom si mysleli. Ještě ve středověku bylo pro lidi plošné klučení lesů velmi namáhavé, a pěstovali tedy polní plodiny mezi stromy. Lesní druhy stromů se kopicovaly – nenechávaly se dorůst do velké síly kmenů, ale ořezávalo a využívalo se už několikaleté dřevo. V lesích po tom ještě nacházíme stopy - několik pařezů či kmenů srostlých k sobě. Zvířata se na jaře krmila větvemi ořezávanými ze stromů, někde ještě dokonce najdeme na starých stromech stopy po ořezání – říkalo se tomu letnění. V 19. století se zemědělství začalo reformovat ve jménu racionálna a vyšších výnosů, staré metody nikoho nezajímaly, do módy přišla průmyslová produkce.

Některá agrolesnická řešení ale vydržela až do našich časů - rozšířené jsou tradiční pasené sady, například v Bílých Karpatech. A právě pasené sady mají nově v EU legislativě podporu, hlavně ve Francie a Španělsku, kde se tímhle způsobem tradičně hospodařilo a nikdy se s tím nepřestalo, ale také třeba v Maďarsku. Záleží na každé zemi, jak si legislativu upraví, a v ČR tato podpora zatím neexistuje.

Úžasné je, že Asociace soukromých zemědělců skutečně dbá na obnovu krásné a zdravé krajiny (například po vzoru Rakouska) víc než na krátkodobé zisky farmářů. Na konferenci jsem dostala několik čísel jejich Selské revue a hned si mě získali: navazují na přerušené tradice a jsou ochotní podstupovat různé těžkosti, aby budovali životaschopné rodinné farmy, na kterých budou moci hospodařit jejich potomci, a celkově se snaží vytvářet na venkově soudržné společenství a krásné a přívětivé prostředí. ASZ vyhlásila program Pestrá krajina, který spočívá v dobrovolné realizaci krajinotvorných prvků jako jsou remízky, aleje, tůňky a podobně. V jejich agendě je cítit přetrvávající protikomunistické ostří a je dobře, že minulost stále připomínají – jejich rodiče nebo prarodiče často za socialismu o své farmy přišli, navíc byli pronásledováni a jejich majetek byl zcela zničený, než ho pak dostali v restitucích zpátky.

Problémy s legislativou a grantovou podporou

Agrolesnictví jako pojem není nic nového – jak řekl rektor ČZU Petr Sklenička, tento předmět se dlouhodobě vyučuje na fakultě tropického zemědělství, a Česká zemědělská univerzita je otevřená dalším možnostem. Jiná situace je bohužel v zemědělské legislativě, kde panuje škatulkování odrážející reálně existující přetrhání přirozených a ze selského rozumu vyplývajících vazeb. Podle vystoupení Petra Duška z MZe se mi zdá, že úředníci mají dobrou vůli s tím něco dělat, ale změna zemědělského zákona zabere ještě nějakou dobu.

Jak jsem pochopila, legislativa rozlišuje jednak výsadby dřevin v rámci revitalizačních opatření (remízky, meze) a jednak výsadby hospodářských sadů, takže u ovocných remízků a mezí mohou nastat problémy se škatulkováním a tudíž s grantovou podporou. Je potřeba nějak sladit škatulky „krajinotvorné prvky“, „krajinotvorné sady“ a „les“, protože cokoli mezi tím, nebo ještě kombinace něčeho z toho s komerční produkcí působí, že se celé soukolí legislativy zadrhne. Jde o dvě úrovně – něco je úplně zakázáno (třeba pást v lese hospodářská zvířata, nebo zakládat výmladkové – to jest kopicovací - plantáže energetických dřevin na půdě s nejvyšší bonitou), a něco se sice smí, ale vaše dobrá vůle může být potrestána tím, že nedostanete dotace (když máte příliš souvislé porosty dřevin na trvalých travních porostech, příliš mnoho stromů na orné půdě apod.). Své potíže s byrokracií, „naschvály“ kontrol a podobně vylíčil vtipně a přiléhavě Jiří Michalisko, soukromý zemědělec ze severní Moravy.

Příklady fungující praxe

Přes všechny zádrhele existují projekty, kterým se realizace agrolesnických projektů daří. Na konferenci se některé z nich prezentovaly – třeba Aneta Blažejová z Mendelovy univerzity a současně lesnice představila projekt z jihomoravské obce Hrušky, kde zmapovali existující dřeviny rozptýlené v krajině a zřídili tam kombinaci vypásaného meruňkového sadu s pásy orné půdy. Jižní Morava řeší problémy se suchem a s erozí víc než jiné oblasti ČR, protože tam je největší podíl obrovských lánů orné půdy, a současně nejméně srážek – což zřejmě souvisí, protože obnažená orná půda v létě po sklizni působí jako rozpálená plotna a vyzařuje žár, který působí jako „deštník“ - proud horkého vzduchu zahání srážky dál a takzvaný malý (místní) vodní cyklus v krajině se zhroutí.

Radim Kotrba z VÚŽV předvedl vypásaný sad asi na vlastních pozemcích, kde má například lamy. Jediný slovenský účastník Jaroslav Jankovič mluvil o mapování přežívajících jalovcových pastvin – slovenský termín je „borievkové pasienky“, jelikož borievka je slovensky jalovec. Jde o tradiční systém, kde se sklízely plody jalovce na léčebné prostředky a na borovičku.

Nejvelkorysejším předvedeným příkladem byla prezentace Daniela Pitka, původem lesníka, který hospodaří na 600 hektarech pod Milešovkou. Na těchto pozemcích za socialismu ve snaze získat ornou půdu zlikvidovali sady a provedli meliorace, což se tehdy dělalo pod heslem soběstačnosti ČSSR v obilí, ale výsledek byl v kopcovité krajině Českého středohoří samozřejmě nerentabilní, a tak zůstaly pozemky v 90. letech opuštěné. Daniel Pitek zde ve velkém obnovil sady, ponechal na místě vzrostlejší nálety v podobě remízků, zrušil meliorace, zřídil spousty tůněk a mokřadů, v krajině pase zvířata. Postupuje velmi cílevědomě, je to zapálený ochránce přírody: vítá třeba i vlky, kteří do Českého středohoří nyní pronikají ze severu – s tím, že do naší přírody patří, a když se vyřeší ochrana stád ovcí a vyplácení náhrad za stržené kusy, budou vlci trvale pomáhat regulovat stavy lesní zvěře.

Agrolesnictví a permakultura

Bohdan Lojka vystoupil už před rokem na konferenci pořádané naším spolkem Permakultura (CS) a zažertoval si na téma, „která množina je větší“: permakulturisté pokládají agrolesnictví za jednu z permakulturních metod, zatímco agrolesníci pokládají permakulturu za jednu odnož agrolesnictví. Tenhle pohled může být pravdivý, pokud bychom chápali permakulturu v užším, ale velmi obvyklém smyslu – jako vytváření lesních zahrad neboli jedlého lesa, což jsou porosty s několika rostlinnými patry, přinášející mnohostranný užitek, které můžeme zakládat i na malých zahrádkách.

Podle mě ale samozřejmě platí ta první varianta – permakultura je systém designu, který obsahuje nejrůznější metody směřující k udržitelnosti – včetně agrolesnictví.

Každopádně agrolesnictví představuje přirozené a logické řešení pro permakulturní farmy budoucnosti – kéž bychom jich měli u nás pořád víc!