Zelená na semaforu je proto, aby se nezdržovalo a jelo!

To tvrdil každému spolujezdci, který si troufl namítnout, že křižovatky projíždí rychle. A nakonec na to dojel. Ale tomu je už dávno. Doplatil na hajzla, který se zachoval jako v tom nejapném vtipu o tom, jak se spolujezdec řidiči diví, proč zastavuje na zelenou a křižovatky projíždí zásadně na červenou. Žasnoucímu spolujezdci odpovídá, že nemůže jinak, když se nejvíc bojí frajerů, co jezdí na červenou.

Poněkud absurdní, ale výstižné v tom, že na silnicích si nejste jisti nikde a v ničem. Já jsem zastáncem svižné a nezdržující jízdy, nikoli však riskantní. Když nejsou díry, mezi obcemi rychlost překračuju jen tak decentně, v obci většinou podle okolností o kilometříky dva nebo tři. Za daleko důležitější než dodržování umíněné rychlosti, totiž považuju něco docela jiného. Když už si řidičák obstará jednoznačně nebo s obtížemi skoro každý, za volantem by ze sebe měl maximum umu vydat každý. Ten nejpomalejší hlavně :-)

Během jízdy upřednostňuju neustálé soustředění, zapojení logického myšlení (pro někoho určitě velký problém,) být vždy ve střehu. Proto mi omezení rychlosti nepřipadá vždycky rozumné, zvláště u padesátek či šedesátek před zatáčkami, které zřejmě pamatovaly na toho největšího řidičského lempla. Zvláštní kapitolu zasluhuje omezení rychlosti u stavenišť, kde se přes víkend nepracuje a vůbec, všechno je to s tou rychlostí tak nějak nějak na levačku.

Jinak bezpečně se přece bude jezdit na stejném úseku za deště, na sněhu, na náledí, ve dne, o půlnoci, v koloně, u školy po prázdninách nebo po poslední vyučovací hodině. To přece řeší pravidlo přizpůsobení jízdy stavu vozovky, namítáte, takže co kdyby si o rychlosti rozhodoval každý sám? Jak tvrdím, svižnost a rozum do hrsti především a garantuji vám, že bezpečnost na silnicích nezvýší pomalost ani přehnaná opatrnost.

Prý jezdím po našem malém městečku rychle, dozvídám se. Ale co je to rychle? Zrovna tam v ulicích padesátku dodržuju a že i to někomu připadá ve změti úzkých uliček moc? Není to věc názoru? A když už, ohledně bezprostřední reakce bych vsadil na spíš na sebe, než na mimoně v klobouku, řítícího se rychlostí vystrašeného hlemýždě. Ale protože prevence ve všem vede, vůbec nejlíp by bylo neposedného dítěte si všimnout předem. Proto se při jízdě snažím o maximální soustředěnost, oči mi kmitají vlevo, vpravo, být vždy na pozoru, ale přesto v klidu.

Teď, když už tušíte, jak rád řídím, si snad dovedete představit, jak moc jsem trpěl na zahraniční misi, kde mi řidiče dělala žena. Ne, vůbec nejde o pohlaví, ale spíš jaká! Zaparkovali jsme u nemocnice za cizím Land Roverem a čekali na pacienta. Po chvíli auto před námi začalo couvat a co udělala moje volantnice? Začala ječet a zatlačovat se do sedadla! A co jsem udělal já? Okamžitě jsem aspoň zatroubil. A stalo se co? Couvající slepec naštěstí nebyl taky hluchoň a zastavil před námi na deset centimetrů.

Jednou jí povídám, proč pořád jezdíš uprostřed silnice, to tě pořád baví uhýbat, když někoho míjíme? Všimla sis, že tak jako ty nikdo nejezdí? No ale, když mně můj přítel poradil, ať nejezdím moc u kraje, že by se se mnou mohla krajnice utrhnout, odpovídá a věří tomu až do konce mise. Její vlastní zkušenost – nic, potkaná auta v příkopě – nula. S tím fakt nic nenaděláte, s tím se musíte jedině smířit. Takže po písčitých, širokých a rovných zpevněných cestách stačilo ostatním jezdit dva metry od kraje, nám však ne. Svůj rozum si nejspíš šetřila a schovávala k jiným příležitostem. A mě by zrovna tuze zajímalo, k jakým :-)

Avšak zakončení blogu nechť je tuzemské. Jedu si to takhle mým tempem po našem městečku a z vedlejší silnice se na malé křižovatce chci dát doprava, kouknu vlevo, překážka nikde, ale co to? Jakoby silnice byla pěší zónou, při odbočování si to přede mnou šine asi manželská dvojice, pravděpodobně s vnoučaty. Ta nikdo nedrží za ruku, dítka jsou jak z řetězu vytržená a přede mnou bezostyšně profrčí. V křižovatce je následuje přecházející děda, který se pohoršuje nad tím, že ho nepustím, že mu uprostřed silnice laskavě nedám přednost.

Ne, nezatracujte mě, nikdy bych nepozorného chodce nebo riskující auto schválně neohrozil, protože já jsem přece v právu a mám přednost, ale i chodci si přece musí uvědomit pravidla a své možnosti. Rozhodně se nechci ohánět právem silnějšího, ale copak je normální, aby si chodec před autem vynucoval přednost na základě slušnosti ke zranitelnějšímu? To chceme dospět k situaci, kdy bude chodec vychovávat řidiče?

Někdo to přijme, jiný zas ne, no to by dopadlo! To mu nedošlo, že kdyby za mnou jelo auto, které by s mým zabrzděním hned po odbočení sotva počítalo? (Asociace na kruhové objezdy – ano, obdivuhodný to vynález, ale ty přechody pro chodce bezprostředně za nimi je nesmysl nemající obdoby!)

A proto: Nebylo by pro obě strany nejlepší řídit se uznávanými silničními pravidly a na přecházení  v křižovatce raději zapomenout? To platí i pro tetky s koly, debatující v křižovatce, které zrovna nevnímají nic jiného, než kdo s kým a proč, ale i pro bezohledné auto, které zácpa-nezácpa, před ním na semaforu zelená, ale on pořád vytrvale dodržuje bezpečnou vzdálenost na dva kombajny.     

V případě absence chodníku na silnici chodci samozřejmě můžou, ale uvědomme si, že ta je především pro auta a v souboji s nimi prohrajou. Mimochodem, asi bychom se všichni divili, kolik lidí neví, že po silnici se chodí vlevo, když není značkou uvedeno jinak. Šťastnou cestu a na silnicích nezapomeňte na cyklisty a na chodce!