V Ulici se hraje bedbinkton a jiné podivnosti

„Kártu vaší“ po mně u pokladny dlouze chtěla, když jsem v drogerii kupoval už nevím co. Asi myslela tu jejich zákaznickou, takže měla spíš říct „kártu naší,“ ale to je už detail. Anebo kártu vaší naší? Přesto: obdiv prodavačce,

když takhle otravně musí oslovovat každého zákazníka.

Něco obdobného mě pokaždé čeká během placení v jedné nejmenované čerpací stanici.       

„A můžu vám nabídnout tyčinku nebo kafíčko?“ To bylo něco na mě! Vlezlost a zdrobněliny, po kterých mi pulz vyskakuje z tepny! „To nabízet musíte, že jo?“ zajímalo mě poprvé a natrvalo. Cudně sklopila oči, jako by se za správnou odpověď styděla. Shrnuto jednou větou: Obě statečné pokladní mají otravování zákazníků v popisu práce.

Tak jsem se snažil aspoň jedné vyjít vstříc nabídkou, jestli nechce stokorunu a 36 Kč v drobných. A její odpověď? „No, jestli máte?“

Poté jsem rezignovaně povzdechl, protože proč se ptá, když jí jasně nabízím, že požadované drobné mám. Ale co se tomu vlastně divím. Zatímco chlap potřebuje na povídání o filmu maximálně dvě minuty, ženy desetkrát víc, přičemž pro každou kamarádku jinou variantu.

Příběh další: Před vstupem do samoobsluhy mě vítala tabule sdělením, že mají čerstvé rohlíčky, houstičky, máslíčko a chlebíček. Zježily se mi vlasy, tep zase vyskakoval jak z trampolíny, ale měl jsem hlad. Odhodlaně jsem vstoupil a myslel si, že uvnitř nic horšího už zažít nemůžu. Jenže chyba lávky, zážitkový nákup pokračoval. Paní pokladní vyřkla 258 korunek, a já šel do kolen! I když… co jiného jsem mohl čekat od krámu rohlíčků a houstiček, že?

Jsi řešitel malicherností, puntičkář, dozvídám se doma od přítelkyně, když jí o svých otřesných příhodách povídám. Pojď si za mnou sednout k bedně, tam přijdeš na jiné myšlenky, a pro jistotu mi uvařila kafe.

Jenomže při čekání na večerní zprávy jsme zastihli ještě kousek seriálu Ulice, což se nemělo stát. Slyším, jak herečka Jitka Smutná říká, že hrála „bedbinkton.“ Myslel jsem si, že jsem přeslechl, ale když svůj oblíbený bedbinkton zopakovala, a po třetí to mně natruc stejně blbě vyslovila i její seriálová lesbická přítelkyně, zaúpěl jsem, protočil oči v sloup, a z gauče startoval pryč. Nejlíp nadzvukovou rychlostí někam kamkoli, kde nebudu cizí řeči rozumět.

„Uklidni se, kamaráde!“ zadržela mě při rychloúprku pracka mé nejbližší. „Ono to brouku nebude až tak zlé, když ti přinesu ke kafi koláč,“ věděla, jak mě přinutit zůstat. Ono se to ale těžko přechází, když jsem badminton v mládí závodně hrávával. Sice špatně, ale dostatečně dlouhou dobu na to, abych věděl, jak se toto cizí slovo píše i vyslovuje. Ale stejně, poučte mě: Herečky, režisér, scénárista, celý přítomný štáb během jejich „bedbinktonové“ scény – co si o nich mám myslet? Že jsou všichni hluší, nepozorní, hloupí, laxní? Jak by odpověděli? Troufám si tvrdit, že to odhadnu přesně. Že to byl záměr, protože takhle to přece říká „každý“!!!

Po Ulici začaly zprávy, pro mě navíc s hrůzostrašným zjištěním, protože si vedly ještě hůř než do badmintonu zažrané sélebrity. A že jsem jim to věřil!

Divák se v nich dozvěděl, jak v domě „došlo k zahoření,“ jak byl prostor kolem trestného činu „hermeticky“ uzavřen, jak pro nás jakýsi politik navrhuje „nejideálnější řešení,“ jak nám jakási moderátorská cácorka radí kdy a co „nejoptimálněji“ zavařovat. Zastihnu ještě řečnění právníka, který svět informuje o nějaké „vyjímce“ ze zákona, přičemž v zápětí se policie pochválí nad dopadením „permanentního“ zloděje sušenek.

Uf!!! To jsem si dal, to bylo za trest, a přítelkyně to věděla. Proto nutně přináší další koláček. Potřeboval jsem ho k poslechovému strávení upoutávky na neposedné taneční hopsánky, kde „hlavními protagonisty“ budou…

„Dál to nedám, byl bych tlustý,“ prosil jsem přítelkyni o smilování, nejlépe však o únik ze světa, který není pro mě.

„Nepřeháněj! Že ty jsi zase spisoval a máš malou karmu? Z toho jsi naštvaný, že jo?“ tipovala.

„Kdyby to! To bych uvítal, cokoli za patnáct klidných televizních minut bych dal! Cožpak ty tu hatmatilku nikde neslyšíš?“ divím se já, diví se ona, ale úplně jinak.

Stejně je hodná, ustoupila a pustili jsme si nahraný film. U něj mi hrozilo psychické trauma nejmíň, na gramatické chyby i antičeské titulkové nesmysly jsem si po těch drsných letech už tak nějak zvykl. Jen něco stále nechápu. Proč překlad „Ahoj lidi!“

Možná nežiju v těch správných kruzích, ale takhle opravdu někdo zdraví? Už zdraví? Když ne, obávám se, že ta doba brzy přijde a přinese i jiná zvěrstva, a já z toho už nadobro zešílím. Jako by bohatě nestačily všudepřítomné zdrobněliny a jiné děsivé patvary, zženštilé chování mužů a úchylárna Tvůj kukuč má známý ječák, o které jsem podrobně psal asi před půl rokem.